Vždycky myslím na maminku, říká paní Kaukušová, která slavila Vánoce letos po sté

Byla to v listopadu v náměšťském Domově pro seniory velká sláva. Jak by také ne, sté narozeniny si velkou slávu zaslouží. Oslavenkyně, paní Marie Kaukušová, ale všechny gratulace a všechen ten ruch okolo přijímala se skromností sobě vlastní, s pokorou a láskou. A přesně tak působila pár týdnů poté, když jsme ji v jejím útulném bytě navštívili, abychom ji požádali o vánoční vzpomínky.

Já jsem z Třebíče Boroviny, přímo u hlavní brány do fabriky byla pošta a tam byl můj tatínek poštmistrem. A jenom přes chodbu jsme měli byt. Měl dost velkou předsíň, pak kuchyň a dva pokoje. Ložnice a obývák. Tam jsem spávala a tam se odbývaly i Vánoce. Já jsem tam měla taky klavír u jedné strany, na druhé straně postel a uprostřed, mezi dvěma okny byl vánoční strom. Stromeček jsme mívali od Budischowských, taky přinesli koš s takovou jako výslužkou. Tam byly bonboniéry, ovoce včetně pomerančů a všeho možnýho, no a to jsme měli jako dárky a potom když zacinkal Ježíšek, tak se šlo do pokoje a tam svítil ten stromeček a světlo se odráželo v okně, já byla dlouho přesvědčená, že jsem viděla Ježíška, jak s tím takhle odletěl někam pryč?

Měli jsme klasické ozdoby a nakonec jsme to přikryli takovým závojem, už nevím z čeho to bylo, tenkrát to bývalo, drželo to pohromadě, bylo to jako vlasy. To jsme dali od špice dolů a bylo to tak krásné, že jsme se chvíli s bráškou ani neodvážili jít si pro nějakou sladkost na stromek. Ale ani to nám dlouho nevydrželo a stejně jsme šli. Na stromek jsme věšeli i bonbóny a cukroví. To bylo také v tom koši od Budischowských. Tam byly i knížky, čokoláda, ovoce, všechno možný. A krásně to u nás vonělo. Mívali jsme smrčky, ty krásně voní. Taky si vzpomínám na vanilku a kakao, to byla vůně! Maminka pekla skvěle, vůbec byla výborná kuchařka.

No, hodně. To si pamatuji takovou úsměvnou příhodu, to jsme našli v kredenci v krabici ještě o Velikonocích cukroví od Vánoc! Tolik toho bylo, že jsme to nestihli sníst. Ale byly to perníčky, takže se jim nic nestalo. A vánočku maminka pekla taky, pomáhala jsem jí válet těsto.

Jistě, kapr. Tatínek byl rybář, někdy ho i sám chytil. Mívali jsme kapra ve vaně, den i dva. Byla ryba, salát, maminčin bramborový salát se dělal, s vajíčkem a s okurkou a všelijakými dobrotami. No, byl vynikající, já jsem od té doby takový salát nejedla, jak ho uměla moje maminka.

My jsme teda napřed šli s mladším bráškou na dárky (směje se), ale pak se zpívalo. Zpívali jsme české koledy. Později, to jak už jsem byla svou paní, pracovala jsem jako překladatelka, tak jsem si mohla zazpívat třeba i Tichou noc v němčině nebo Jingle bells v angličtině, to jsem měla taky ráda.

Vzpomínám si, když už jsem byla větší a hrála na klavír, tak mi maminka kupovala noty, takové sešity to byly, výňatky z operet, vážná hudba, ale i šlágry, jak jsme tomu tenkrát říkali. K Ježíšku jsem jednou taky dostala stojánek na noty, ten jsem pak měla plný těch sešitů od maminky. A bylo co hrát. Hned ráno jsem si sedla a hrála a zpívala. Vydržela jsem tam celé dopoledne, až co mě maminka volala k obědu. Ráda jsem hrála například Lisztovu „druhou“ z Uherských rapsodií. Tu mám ráda do dneška. No a co jsem nadělovala svým dětem? Moje dcera i syn jsou čtenáři po mně, tak jsem jim dávala knížky a každému hned několik. Jen co se u stromku rozbalily dárky, hned si každý vzal jednu z nových knih, zmizel někam na gauč a už četl. Já taky hodně četla. A z knížek pod stromkem jsem měla vždycky radost. I dnes mě kniha potěší. Nebo třeba křížovky, ty luštím moc ráda.

Máme společnou večeři v jídelně v pět hodin a pak si jdeme každý za svým. Já budu na Štědrý večer u dcery Marty. Já měla vždycky nejraději, když se sešla rodina, to pro mě byly ty pravé Vánoce. Víte, žádné materiální přání už nemám. Přeju si, aby byli všichni zdraví. Včetně mě tedy. I když zaplaťpánbů za to, že jsem to vydržela do těch sta let.

Nejraději vzpomínám na Masaryka ? to byl tatíček. Ale máte pravdu, režimů jsem prožila až dost. Víte, byly věci, co se nám nelíbily, ale museli jsme být z ticha a tak to je?, no. Mnohokrát to bylo těžké. Ale měla jsem štěstí na práci i na lidi. Byla práce, hodně práce, povinnosti, děti, život utíkal rychle a my si jej vždy udělali hezký po svém. A za to jsem moc vděčná, že jsem měla takové štěstí.

Maminka mě vždycky učila, abych všechno dělala pořádně. Taky od tatínka na poště jsem odkoukala, že je třeba věci dělat pečlivě a precizně. A nespěchat. Všechno chce velké úsilí a trpělivost, pak se určitě bude dařit. Život mi potvrdil, že to chce veselou mysl, víru, pevné zdraví a pak půjde všecko. A právě to všem moc, moc přeju.