Zámostí mezi odpoledním sluncem a plátkem citronu za městskou věží

Třebíč - Hudební festival, který vydrží čtrnáct těžkých ročníků a zůstává stále svěží, už není jenom festival, ale společenská událost. Zvláště pro ty, kteří mu věří od začátku, nikdy ho neopustili a cítí se tu jako „doma“. Přesněji jsou na Zámostí „doma“, ať už to znamená cokoli. Například to, že ani sebevětší hvězda na podiu vás nemůže přinutit, abyste přerušili hovor s kamarády, s kterými se potkáváte jednou do roka, právě na Zámostí. Takže zůstanete sedět v hostelu na Žerotínově náměstí, kde jste vlastně na Zámostí taky.

Koneckonců, právě odtud letos festival startoval. Bylo to stylově na Den dětí, kdy v Travellers Hostelu proběhla vernisáž upravené podoby Open performance, výstavy tradičně k hudební části Zámostí přiléhající. Opravy zámecké konírny přinutily pořadatele změnit nejen místo, ale i její obsah. Že je dvorek Travellers Hostelu jedinečným výstavním prostorem, je známo od loňské výstavy Jitky Janíkové a Pavla Hlaváče. Zároveň je pochopitelné, že nechat svá dílka opršet či jinak poškodit by nejen oba jmenovaní, ale i další výtvarníci obvykle na Open performance vystavující, nenechali. Artuš Adámek, který každoročně celou akci připravuje, si však věděl rady a dvorek i pavlač zaplnil barevnými obrázky na vyřezávaných deskách, jejichž autory jsou žáci ZŠ Cyrilometodějská. Třebíčanům je jejich styl důvěrně znám jednak z originálních ukazatelů k památkám židovského ghetta, jednak z dřívější výstavy rovněž pod širým nebem na Havlíčkově nábřeží.

Miloš Dvořáček: Bubeník, kterýse rozpovídal

O hudební doprovod se postaral v Třebíči známý bubeník Miloš Dvořáček, jenž má kromě hraní s místními Fru Fru na kontě účast v pardubických ? 123 min, ve dvojici s Vladimírem Václavkem (či trojici jako V.R.M.), s Ivou Bittovou (jako Čikori), Robertem Křesťanem, nověji s Radůzou, ještě nověji s Romanem Holým a Matějem Ruppertem (jako Neruda) a úplně nejnověji v sólovém projektu, jehož část v hostelu předvedl. Nenápadný muzikant, dosud vždy v pozadí za slavnějšími spoluhráči a zpěváky, se projevil jako showman, který zpívá a nenuceně vypráví, až si řeknete, propána, proč on tam celé roky jen seděl za škopky a mlčel.

Sečteno a podtrženo: Zámostí bylo šťastně zahájeno a každý se snažil věřit dramaturgovi Eriku Hubcejovi, který na otázku „Jaká je předpověď na víkend?“ lakonicky pravil: „Dobrá.“

Fru Fru:Vezeme vám krásné počasí a spoustu hudby

Ještě ve čtvrtek to vypadalo, že Erik byl nezřízeným optimistou, a o slunečné předpovědi na webových stránkách festivalu se taky dalo pochybovat, leč v pravou chvíli se situace změnila a čtrnácté Zámostí začalo se sluncem nad hlavou, přesněji sklánějícím se za velké podium a stromy zámeckého parku. Snad zásahem hned třetí vystupující skupiny, domácích Fru Fru, v jejichž repertoáru najdeme hned několik šamanských písní. Zpěvák Václav Bartoš sice začal s Jsem napůl tam a napůl tady, ve skutečnosti tu byl se vším všudy, hlavně se spoluhráči Adamem Jikrou, Vladimírem Dudkem a Nelidem. Publikum si s nimi mohlo zatančit Tanec vlků, ještě lepší než ten s Kevinem Costnerem. Taky by stačilo jen lehce pozměnit slova skladby „Běloši“ a nahradit výčet špatností, které vezou zástupci civilizace nezkaženým ostrovanům, aby v tom bylo všechno, co v pátek platilo: „Vezeme vám krásné počasí a spoustu hudby.“

Plastic People:Dlouhovlasí staříci z učebnic hrají dál

Zatímco Fru Fru zpívali svou Poesii planých řečí, pohrdali Hmotným světem a mile překvapili novou Kdo jsem, nakukovali zpoza podia tři dlouhovlasí staříci vlekoucí aparaturu. Tak to má být: když je někdo underground, má si tahat věci sám i v letech, kdy se začíná podobat bělovlasému mudrci, k němuž chodí mladí návštěvníci hudebních festivalů pro rady do života. Nebo taky netuší, že pán se saxofonem je Vratislav Brabenec a co má všechno za sebou. Jen si v programu přečetli, že zahrají Plastic People Of The Universe, ale protože ve škole nedávali pozor, nic jim to neříká. Asi to tak má být: učit se Plastiky jako maturitní otázku je stejně divné. Lepší poslouchat pány Brabence, Kabeše, Janíčka a Karafiáta naživo a těšit se, jak jim to společně s o generaci mladším bubeníkem Jaroslavem Kvasničkou i jedinou dámou v sestavě, baskytaristkou Evou Turnovou, pořád jde. A nepřehrávají jen vykopávky z minulého století (Apokalytický pták, Moucha v ranním pivě, Podivuhodný mandarin, Kanárek), ale půl na půl zařazují nové věci z čerstvého alba Maska za maskou, na němž se jako autor i zpěvák nejvíc uplatňuje Joe Karafiát (Televizní idylka, Cizí vlasy), ale také Eva Turnová (Pojď se slovy Vratislava Brabence). A zase stručné shrnutí, o které se postaral můj mírně společensky unavený kamarád (říkal jsem, že festival je věc společenská): „Hlavně, že přijeli!“

Mr. Cocoman a The Solid Vibez:Pěstuj si každý sám

Zatímco Plastici, kteří by mohli, nikomu do života nežvanili, Mr. Cocoman na zadním podiu kazateloval víc, než zpíval. Jeho dlouhatánské dredy ještě dlouho šedivé nebudou, ale třeba u nějakého holohlavce padnou slova o odmítání násilí na úrodnou půdu. Na tu, na níž si má podle Cocomana každý své rostliny pěstovat sám, aby nepodporoval černý trh a nadnárodní monopoly. Třeba na terasách, posledních pozůstatcích někdejšího zahradnictví, by se to hodilo. Reggae úroda z třebíčského Machu Picchu!

Vypsaná fixa:San Piego Citypodporuje kulturu

Protože z hlavního podia něco krupískalo, vyrazili jsme do hostelu, kde souběžně s programem na louce pod zámkem hrály převážně místní kapely. Na rozdíl od úterní vernisáže, kdy Miloš Dvořáček bubnoval uvnitř, zatímco na obrázky venku pršelo, byl pátek přesně podle zadání „hraní na dvorečku“. Než jsme si ale stačili společensky popovídat, přišel na hlavním podiu čas pro pardubickou Vypsanou fixu, tutovku nejen tohoto festivalu. Dorazili jsme na louku spolu s legendárními Ledňáčky, jednou ze starších písniček skupiny ze San Piega. Zpěvák a kytarista řečený Márdi vířil dlouhými vlasy a vyvolával své zvláštní slogany, které se spojené s ostrou hudbou vpalují do hlavy a nejdou ven: „Třída míru není žádná Broadway ? každej vylepenej plakát je dobrej a tohle město podporuje kulturu“ (Kostel ? biohazard ? med), „Lennonovi kluci už se nikdy nevrátěj“ (James), případně přídavkové „Naše kapela se seznámila na drogovém večírku“ (Letadlo), ať už je to pravda nebo ne. Márdi není blázen, jenom se tak tváří, mate davy a hrozně se tím baví. Taky si hodně pamatuje, třeba že starší skladbu Nina hrála Fixa při svém prvním třebíčském koncertě v Béčku. Zřejmě poslední žijící surrealista v Čechách si do písně Letadlo krásně předepsal: „Já nemám hudební nadání?“

Nightwork:Nechte starého pána na pokoji

Přiznávám, že nemám starého pána z Hradu rád. Když si z něj někdo střílí, obvykle se bavím. Nevěřím ale, že je gay, a kdyby přece, zrovna tohle by mi nevadilo vůbec. Nightwork si s tím začali, Vojtěch Dyk mu věnoval píseň Globální oteplování ? Já jsem gay!, což je vtipné přirovnání, ale já mám radši Márdiho. Sice nemá takový rozsah jako Dyk, Fixa dohromady nezní jako Nightwork, ale je mi se svými Lunaparky a Antidepresívními rybičkami stokrát bližší než Včelka Mája, ať už Gottova nebo Dykova. Nebo tisíckrát!

U ? Prag:Pozdravujte Radku

Pánové z U ? Prag prominou, ale místo informace o jejich vystoupení pod Machu Picchu je třeba splatit dluh z let minulých. Konečně, můžou si za to sami: tahle kapela je totiž víc než polovina Gangu Ala Basta (Tomáš Lacina, Milan Broum, Michal Pavlíček), který nám tu hrál ještě se zpěvačkou Radkou Lisou. Aby Třebíčáci, kterým to jméno něco říká, nemuseli tápat: Je to ta Radka Lisá, kterou si někteří z pořadatelů nebo jen návštěvníků Zámostí pamatují z vodáckého oddílu, co má loděnici přesně přes řeku proti festivalové louce. Tehdy ji skoro nikdo nepoznal. Takže, Pražáci: Pozdravujte tam naši Radku, i když už zpívá s jinou kapelou!

Jitka Charvátová:Dívka, co zpívá o tygrovi

A pak už zbývaly jen elektropísničky na dobrou noc v podání Jitky Charvátové, která si na Zámostí zapívala několikrát se Skyline a ještě předtím se objevila ve Fiction Mejly Hlavsy. Tím se vysvětluje, že do svého elektropopu s anglickými texty Pavly Milcové (jinak nedoceněné originální písničkářky) přibrala písničku z jiného břehu: Tiger, Tiger na text Williama Blakea, již bychom v pátek večer čekali spíš od Evy Turnové ze sestavy Plastiků. Ta ji zpívala už v dobách, kdy hrála ve skupině DG 307. Tentokrát se do vystoupení Plastic People nevešla a zazněla podpořena čtyřmi syntezátory (kromě muzikantů na ně hrály i doprovodné vokalistky Laura a Carrot) až ve chvíli, kdy měsíc jako plátek citronu obcházel městskou věž, ukazující dvě hodiny po půlnoci.

Tak jsem šel domů a v hlavě mi znělo: „Delfín plave po moři, doktorky se bojí?“ Nevíte někdo, která kapela to zpívá?