Horácké novinyVychází každý týden ve středu a v pátek. Objednávka předplatného

Zdraví si nemůžete koupit, ale můžete ho kousek darovat

03.01.2019

Drobná žena, přesto nejde přehlédnout. Výrazné rysy ve tváři stále zdobí laskavý úsměv, a věřte nebo ne, nejen z předvolebních plakátů. Její život je neodmyslitelně spojený s třebíčským odběrovým střediskem a dárci krve. Mnozí již jistě tuší, řeč je o paní Marii Dudíkové, letité pracovnici Odběrového střediska Třebíč při FN Brno. Během letošního posledního udílení medailí doktora Jana Janského bylo odtajněno, že se chystá odejít na zasloužený odpočinek. Přišlo nám příhodné ohlédnout se v závěru roku také za profesním životem této velmi významné třebíčské ženy.


Jste velmi vitální a energická žena. Tak nějak si vás nedokážu představit bez činnosti a jako důchodkyni v domácnosti.

Upřímně řečeno, já zatím také ne. Určitě se mi bude stýskat, svoji práci jsem milovala a dělala jsem ji „srdcem“. Ale spousta věcí se změnila, změnilo se vedení Fakultní nemocnice i transfuzního oddělení a s vizí toho nového se tak úplně neztotožňuji. Myslím, že můj úkol na odběrovém středisku byl splněn a že je třeba jít dál, ostatně každý konec znamená nový začátek. Přiznám se vám ke svému velikému snu – a tím je vybudování kamenného hospice na Vysočině. Jsme už jediným krajem v České republice, který toto prospěšné zařízení dosud nemá (do nedávna to byly kraje dva, ale to už neplatí – letos v květnu Karlovarský kraj otevřel kamenný hospic v Nejdku). Velice ráda bych této věci napomohla a byla u toho, až budeme otvírat hospic také na Vysočině. Jsem členkou Zdravotní komise Rady Kraje Vysočina, tak uvidíme…

Domníváte se, že teď tedy budete mít víc prostoru se věnovat této myšlence?

Věřím a doufám, že ano. Ve zdravotní komisi jsme schvalovali koncepci paliativní a hospicové péče v Kraji Vysočina, která počítá i s kamenným hospicem. Je jistě chvályhodné, že vedení kraje podporuje a rozvíjí paliativní lůžka v nemocnicích. Ta jsou samozřejmě velice důležitá, ale ne pro všechny klienty jsou vhodná. V kraji se úspěšně rozvíjí také činnost mobilních hospiců. Dělají úžasnou práci a já před nimi smekám. Určitě je ideální, když může být nemocný doma, ve svém důvěrně známém prostředí mezi svými blízkými. Avšak ne všechny rodiny pro tuto péči mají podmínky a ne všechny ji zvládnou. Jak říká zakladatelka hospicového hnutí u nás, paní doktorka Marie Svatošová, o nevyléčitelně nemocného či umírajícího člověka má pečovat pouze ten, kdo chce, může a umí. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, nastupuje lůžkový či chcete - li kamenný hospic.

Doba je velmi rychlá. Žijeme povrchně a konzumně. Dříve byla smrt přirozenou součástí života. Dnes před stářím a smrtí zavíráme oči.

Máte pravdu, je to skutečně tak. Naše moderní společnost si ve své honbě za ziskem a požitky vysnila své ideály mládí, zdraví, krásy, štíhlosti, úspěšnosti, … A naopak ten nemohoucí, starý, postižený či nemocný člověk je odstrčen, aby nehyzdil tu dokonalou scénu dnešní, na konzum orientované společnosti. Naštěstí doby, kdy lidé umírali někde v nemocnici za potupnou plentou, jsou už dávno pryč. Já jsem před více než dvaceti lety navštívila vůbec první hospic v České republice – hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Byla jsem naprosto nadšená a od této chvíle moje srdce bije pro hospic. Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku jako jedinečné lidské bytosti se svým vlastním, nenahraditelným a neopakovatelným posláním. Hospic člověku garantuje, že vždy bude respektována jeho lidská důstojnost, že nikdy nebude trpět nesnesitelnou bolestí a v těch nejdůležitějších chvílích života – ve finále – nebude osamocen.

Máte za sebou poměrně rušný podzim. Kandidovala jste do komunálních voleb a také do Senátu. Nelitujete kupříkladu kandidatury do Senátu? Je to přece jenom velký zápřah, příprava kampaně, navíc jdete s kůží na trh.

Rozhodně nelituji, byla to cenná zkušenost. Samozřejmě, pokud člověk dává všanc své jméno i tvář, nechce, aby výsledkem byl úplný propadák. A nikdo rád neprohrává, to by musel být masochista. Když už něčemu věnujete čas, energii i peníze, musíte mít takový ten vnitřní pocit, že usilujete o dobrou věc a že jste udělali maximum možného. Určitě to nebylo marné, i když neúspěch v první chvíli zamrzel. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, vznikla nová přátelství, zjistila jsem, na koho se můžu spolehnout, otevřely se mi nové cesty. Velice pozitivní zkušenost mám s kontaktní kampaní - lidé oceňují, když se s kandidátem mohou setkat, pohovořit si s ním, když pro ně není pouze kdosi imaginární na plakátě. Takže i když mi to možná někdo nevěří, skutečně nelituji a snad se nemám za co stydět. Jak jsem říkala svým stranickým kolegům, lituji pouze toho, že není možný v příštím roce reparát – už bych věděla, jak na to.

Je tedy něco, co z té kampaně zužitkujete, když už jste do ní investovala tolik energie, času?

Myslím, že mi kampaň pomohla i v komunální politice - ke zvolení do městského zastupitelstva v Třebíči. Jak senátní, tak komunální volby se tak trochu prolínaly, hlavně tady, v Třebíči. Jak už jsem říkala, podařilo se mi navázat nové kontakty a posílit vazby i v rámci naší strany, KDU-ČSL.

Stala jste se novou členkou zastupitelstva města Třebíč. Co byste ráda ve vedení města změnila, kudy by se měla Třebíč ubírat?

V podstatě je vše uvedeno v našem volebním programu, který je v souladu s tím, co KDU-ČSL dlouhodobě prosazuje. Jde nám především o podporu rodin, o to, aby se nám v Třebíči dobře žilo. Aby zde chtěli žít a vychovávat svoje děti i mladí lidé, aby zde měli dostatek kulturního i sportovního vyžití. Aby bylo město přátelské také seniorům – s tím souvisí především budování bezbariérových přístupů. Naši předkové nám zanechali krásné město, plné architektonických skvostů. Naším úkolem je tyto památky nejen zachovat příštím generacím, ale vdechnout jim nový život. Třebíč nesmí být skanzenem, ale moderním, pulzujícím městem s rozvíjející se infrastrukturou. Ráda bych vrátila život do centra města a místa, kudy kráčela historie, oživila ostrůvky zeleně, aby město „rozkvetlo“.

Je pravdou, že zeleň v centru města patrně postrádá většina Třebíčanů.

Souhlasím. V centru města nemáme žádnou odpočinkovou zónu, odpočinkovou v pravém slova smyslu. Moc se mi v tom líbí třeba Brno či Znojmo, kde narazíte na spoustu zákoutí, kde jsou lavičky, kašny, pár stromů. V Třebíči máme obrovské plochy bez zeleně, bez stínu. V létě je na náměstí doslova na padnutí.

Máte nějaké předchozí zkušenosti z činnosti ve veřejném sektoru?

Jsem členkou sociální komise v Třebíči již několikáté volební období a v Kraji Vysočina jsem členkou zdravotní komise, to je vlastně poradní orgán rady kraje. Takže nějakou zkušenost mám.

Ptám se, jelikož je pro nově zvolené zastupitele mnohdy obtížené smířit se s tím, že je velmi těžké leccos prosadit. Že se mnohdy představa o práci pro město liší od tvrdé reality. Takže jste na to připravena?

Mnohé záležitosti lze předpokládat a na mnohé tak mohu být připravená. Ale vždy se může objevit něco, co vás zaskočí, na co se připravit nemůžete. Ale o tom politika, a zejména ta komunální, je. O schopnosti a vůli se domluvit, o snaze posouvat věci k lepšímu, ne si házet klacky pod nohy.

Myslím, že si mohu dovolit tvrdit, že vaši osobnost budou mít už navždy všichni spojenou s dárcovstvím krve.

Prakticky celý svůj profesní život se pohybuji v transfuzní službě, čtvrt století jsem pracovala na hematologicko-transfuzním oddělení Nemocnice Třebíč. Po úmrtí jeho primáře MUDr. Milana Vencla v roce 2000 došlo k rozdělení oddělení na dvě části – laboratorní úsek zůstal v Nemocnici Třebíč, odběrové středisko se stalo součástí transfuzního oddělení Fakultní nemocnice Brno. Já jsem tam nastoupila na pozici manažera pro dárcovství krve a měla na starosti nejen nábor dárců krve a komunikaci s nimi, ale vše, co s touto problematikou souvisí: osvětu, propagaci a výchovu k dárcovství, spolupráci s Českým červeným křížem či médii. Moje zkušenost je taková, že mnozí lidé nedarují krev nikoli proto, že by nechtěli, ale proto, že je to jednoduše nenapadne. Častokrát až ve chvíli, kdy oni sami nebo někdo z rodiny nebo přátel potřebovali transfuzi, začínají o dárcovství krve uvažovat. Vnímají to jako povinnost či dluh, který je třeba splatit.

V Čechách, potažmo na Vysočině snad nedostatkem dárců netrpíme? Pokud vím, chodí velmi často i organizované skupiny – hasiči, policisté, studenti…

Ze studentů mám skutečnou radost. Už v Brně jsme zahájili spolupráci se všemi vysokými i středními školami. Organizovali jsme na školách přednášky, zvali studenty na exkurzi na transfuzní oddělení a nenásilně jsme si přitahovali nové dárce.

Jak si vůbec stojí Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi?

Dle doporučení světové zdravotnické organizace (WHO) by ideální stav k pokrytí požadavků na transfuzní přípravky nastal tehdy, pokud by 4 – 6 % populace darovalo krev. Naprostý top stav je 6,5 %. V registru České republiky je necelých 300 tisíc dárců. Když vezmete 10 milionů obyvatel, tak jsou to slabá tři procenta. Musíme vzít v potaz také stárnutí populace. Přibývá starých či nemocných lidí a těch mladých, zdravých a hlavně ochotných krev darovat ubývá. Krev můžete darovat od 18 do 65 let. Bohužel nám stárne i dárcovská populace. Ročně nám odchází řada dárců do pomyslného dárcovského důchodu. Musíme se otáčet, abychom je nahradili. Umělou krev bohužel vyrobit dosud neumíme. Na jednu stranu je to možná dobře, protože existují stále ještě hodnoty, které si za peníze nekoupíme, které jdou doslova od srdce k srdci. Na druhou stranu je to i nedobře, protože celá transfuzní služba je odkázána na dobrovolnou ochotu lidí darovat část sebe sama.

Trošku jsme odbočili od vašeho vyprávění, jak jste se nakonec vrátila zpět do Třebíče?

Ano, do Třebíče jsem se vrátila opravdu tak trochu oklikou. Když jsem pracovala na pozici manažerky, opravdu jsem netušila, že by tato situace někdy nastala. V roce 2005 rozvázala pracovní poměr tehdejší vedoucí odběrového střediska v Třebíči a mně byla tato pozice nabídnuta. Začátky byly trochu složitější, protože mi zůstaly obě pracovní funkce. Ráno jsem začínala na odběrovém středisku v Třebíči a po ukončení odběrů jsem společně s odebranou krví cestovala do Brna, kde jsem se pro změnu věnovala své manažerské činnosti. Bylo to opravdu hodně náročné, mnohdy až dvanáct hodin v práci, k tomu dojíždění. Takto to fungovalo až do roku 2008, kdy už mi bylo jasné, že to dlouhodobě nejde. Od tohoto roku jsem už zůstala jen v Třebíči.

Váš soukromý život musel v té době značně trpět.

Samozřejmě, tehdy jsem se chodila domů jen vyspat. Tato práce mě však natolik bavila a zcela pohltila, že jsem jí dávala maximum. Byla jsem však mladší, dnes už bych to nezvládla. S přibývajícími lety už musím důkladně zvažovat, zda si přibrat ještě něco dalšího. Je pro mě nepochopitelný přístup některých lidí, kteří se angažují v mnoha pozicích a funkcích najednou. To bych nedokázala – já jsem zvyklá dělat vše na 100 %.

Mám spoustu přátel, dárců, kteří darovali krev i na jiných odběrových střediscích. Třebíč si ale nemohou vynachválit pro milý přístup, ochotu, úsměvy všech dam v personálu. Taková kumulace sympatických lidí v kolektivu obvykle není sama o sobě, ale jde ruku v ruce se správným vedením.

Ono je to oboustranné. Pokud dnes kolem sebe slyšíme jen samé stížnosti na bezohlednou a sobeckou společnost, která se žene jen za ziskem a požitky, jsou pro nás dárci krve obrovskou posilou a nejen mě, ale celý kolektiv doslova „nabíjejí“. Tito lidé nemyslí jen na sebe, ale na úkor svého času a pohodlí jsou ochotni podělit se s potřebnými o část sebe sama, o část svého zdraví. Setkání s nimi mě vždy naplní nadějí a vírou v budoucnost - pokud budou mezi námi takoví skvělí lidé, není to s námi až tak špatné

Autor: Martina Chromá
« zpět | Sdílet: FacebookJagg.czLinkuj.czGoogleTwitter tisk