Zemědělské muzeum, které nemá obdobu

Příložany - O statku v malé vísce Příložany, kde si dva manželé zřídili soukromé zemědělské muzeum, psaly nejen Horácké noviny již několikrát. Přesto však jistě není od věci toto neobyčejné muzeum znovu připomenout. Zvláště v době prázdnin, kdy je čas výletů a cest za poznáním. Příložany máme, co by kamenem dohodil, tak tedy vzhůru za zemědělci!

Pochopení historie

Statek byl Kopečkům znárodněn v padesátých letech stejně jako ostatním sedlákům. Ponechán jim byl pouze byt v obytné části, což se paradoxně ukázalo velmi kruté. Na očích tak měli každodenní chátrání do té doby prosperujícího hospodářství. Kdo viděl film Všichni dobří rodáci, pochopí alespoň trošku pocity, jaké museli takovíto bývalí sedláci mít. Kdysi hrdý stav, patřící spolu s mlynáři k opravdové soli země, byl plánovitě tupen a likvidován. A právě o pochopení tohoto temného období naší historie v Příložanech také jde. Ne o nějaké bolestínské foukání nezahojené jizvy, ale o předvedení slavné historie sedláků, která byla nešťastně přervána komunisty.

Přepadeni na návsi

Ve statku jsme se ocitli z ničeho nic o jednom víkendu, kdy si nás hospodář Kopeček doslova odchytl na návsi: „Vy jste z Horáckých novin? Já jsem dědek Kopeček, říká vám to něco?“ Usmíval jsem se a zuřivě pátral v paměti? Do příložanského zemědělského muzea manželů Kopečkových jezdil pravidelně Vláďa Brauner. Fotograf a redaktor Horáckých novin, který však již odešel na zasloužený odpočinek. „Měl by ses tam zajet podívat,“ říkával mně Vláďa, „tobě by se to líbilo.“ To tak akorát, myslel jsem si vždycky, vidle a cepy, pověšené na nabílené zdi? Tyhle kýče nesnáším?

„Zemědělské muzeum?“ vysoukal jsem ze sebe nesměle.

„Ano, to jsem já!“ rozzářil se čilý vysoký děda. „Nechcete se ke mně někdy podívat na statek? Vy jste u nás ještě nebyl.“

„A co takhle hned?“ ať to mám za sebou, pomyslel jsem si.

Vladimír měl pravdu

To, co se před námi po otevření vrat objevilo, překoná všechny představy o tom, co se dá za léta nasbírat, zrestaurovat a vystavit. Již ve vysokém vstupním průjezdu do dvora jsou stěny doslova pokryty jednotlivými exponáty. To pokračuje i ve dvoře samotném. Využit je i travnatý plac uprostřed. Uspořádání exponátů má svůj řád a když se dědek, jak sám sebe s oblibou tituluje, pustí do výkladu, zjistíte, že exponáty jsou chronologicky řazeny tak, jak muzeum vznikalo.

Jedou v tom spolu

Nápad zbudovat muzeum dostal pan Kopeček hned poté, co se jim podařilo v restitucích získat statek zpět. Žena zpočátku nechtěla a byla opatrná, ale když pochopila, že to manžela nepřejde, pustila se do muzejnictví s plnou vervou také. Za těch zhruba dvacet let se podařilo nashromáždit neuvěřitelný počet předmětů. Drobnostmi z domácnosti počínaje a mlátičkami a žebřiňáky konče. Manželé uvádějí, že je jich něco málo přes tisíc, ale to málo je určitě hodně velké. Jak jsme již naznačili, předměty nejsou jen nashromážděny, ale pečlivě uspořádány. Návštěvníci pak nejsou ponecháni sami sobě, aby bloudili hospodářstvím, ale je jim poskytnut výklad kvalifikovaných průvodců, kteří to mají nejen v hlavě, ale hlavně v rukou.

Stále hospodaří

Přes svůj požehnaný věk jsou oba dosud činí a zvládají množství práce, které vzbuzuje úctu. V chlívku chrochtají čuníci, hejno slepic je nezbytností. Na políčkách pak je třeba vypěstovat pro dobytek krmivo. Prostě práce jako na statku.

Jak dál?

Statek, který se změnil v živoucí selské muzeum, chce spoustu práce a starostlivé péče. Přestože Kopečkovi mají tři syny, žádný se do pokračování tradice nehrne. Zájem o dědictví předků, které jinak nenávratně mizí na skládkách, projevili už i Holanďané. Když jim však byla dána podmínka, že exponáty nesmí vyvézt, a muzeum musí provozovat tady na tom statku, zájem ochabl. Podle slov hospodáře Kopečka projevilo určitý zájem Muzeum Vysočiny Třebíč. Bylo by to dobře, protože jinak by léta sháněné bohatství mohlo nenávratně zmizet za hranicemi.