Žlutá ponorka má ambasadora v Austrálii

Třebíč, Whyalla - Austrálie, země zaslíbená mnoha dobrodruhům. A nemám na mysli jen zlatokopy a hledače opálů. Tento světadíl na druhém konci zeměkoule láká i pouhé romantiky. Jeho kultura, fauna i flóra jsou natolik odlišné od toho, co známe, že málokterý kluk někdy nezatoužil spatřit ho na vlastní oči. Většina z toho buď vyroste, nebo ho od úmyslu návštěvy odradí vzdálenost. Dál už to opravdu být nemůže. Jsou však tací, kteří si svoje přání splní. Jedním z nich je i Pavel Mazourek, bývalý člen skautského přístavu v Třebíči, nyní Žluté ponorky. A protože se říká, jednou skautem, skautem po celý život, jakýpak vlastně bývalý.

Měl jsem takový seznam zemí, kam jsem se chtěl jednou odstěhovat. Každou jsem ohodnocoval z různých hledisek, například že v Kanadě je zima, v Argentině mluví španělsky nebo že v Jižní Africe je moc kriminality. V Evropě jsem zůstat nechtěl, a tak to nakonec na body vyhrála Austrálie. Všeobecně to pak byl důsledek čtení dobrodružných knih a skautingu a ten nucený pobyt ve střední Evropě za socialismu. Vždy se mi na tohle téma líbil ten starý vtip: „Neviděl jsi Karla? Ale jo, měl na zádech ruksak a říkal něco o Rakousku.“ No a tak to bylo nakonec i se mnou. V polovině roku 1991 jsem měl v ruce kufr a říkal něco o Austrálii.

Ty jsi kunsthistorik. V Austrálii historii, kterou jsi tady studoval, asi moc neužiješ. Jakou historii vlastně ukazuje to tvoje muzeum?

V mém posledním zaměstnání na Moravě jsem pracoval jako vedoucí sbírky staré kresby a grafiky 15. až 18. století. To opravdu není zrovna nejrozšířenější obor v Austrálii. Uplatnil jsem zde ale všeobecnou historickou znalost. Austrálie je stále mladá země z hlediska evropských dějin, zatímco domorodě jdou přinejmenším 30 000 let zpátky. Moje muzeum se specializuje na dějiny čtyř válečných lodí postavených ve whyallských loděnicích na začátku druhé světové války (jedna z nich se dokonce účastnila vylodění spojenců na Sicílii), na historii whyallských loděnic všeobecně, přírodovědnou expozici o Spencerově zálivu, ranou námořní historii Spencerova zálivu od r. 1802 a dějiny místních kmenů aboridžinců a jejich vztah k moři. Představ si, že první Evropan, který objevil Spencerův záliv a místo, kde je dnes město Whyalla, Angličan Matthew Flinders, měl na palubě Moraváka. Jeho přírodovědný ilustrátor Ferdinand Bauer se narodil ve Valticích. Ohledně toho muzea doporučuji případným zájemcům oficiální website www.whyallamaritimemuseum.com.au.

Jak tě původní kultura aboridžinců oslovuje a jak to se současnými domorodci vypadá? Na mysli mám to, jaké je jejich místo ve společnosti?

Antropologicky vizuálně vypadají pořád stejně. Nosí však evropské oblečení, řídí auta atd. Přede dvěma lety jsem otevřel novou trvalou výstavu věnovanou právě aboridžincům. Tomu předcházely asi tři roky výzkumu. Problém s aboridžinskou kulturou je to, že to byla striktně nemateriální společnost. Kromě skalních maleb nenechali po sobě žádné jiné formy výtvarného umění či technologické vynálezy. Pověsti, zvyky a znalosti se předávaly jen ústně (bez písma). Jejich chápání světa je též značně odlišné. Dnes žijí buď ve městech, nebo v tzv. rezervacích anebo v satelitních táborech. Bohužel alkoholismus a násilí je značně rozšířené.

A co skauti? Jsi s nějakými australskými v kontaktu?

Podporuji whyallský oddíl námořních kadetů. To nejsou skauti, ale přípravka na službu v australském námořnictvu. Skautingu je to však velmi podobné. Skautský oddíl ve Whyalle je, jejich vedoucí osobně znám, ale aktivně s nimi nespolupracuji.

Vodě jsi věrný zůstal. Už jenom tím, jakému muzeu šéfuješ. Jak ještě jinak si toho živlu užíváš?

Tak především se potápím. Udělal jsem si různé kursy, včetně kvalifikace „potápěče hlobokoponorného“ (to si nedělám legraci, prostě nevím, jak ten termín deep diver přeložit z angličtiny) a „potápěče záchranáře“. Je tady hodně žraloků, tak se potápím s elektronickým zařízením, které je odpuzuje. Funguje to spolehlivě, už jsem si to vyzkoušel. Kaž-dý ponor je dobrodružství samo o sobě. Tak například jednou se přede mnou v desetimetrové hloubce najednou ze dna vynořil rejnok černý, který byl asi tak dvakrát větší než já. Ani jsem se překvapením nepohnul. Zblízka si mne prohlédl a pak začal odplouvat do hlubin. Najednou se mi přes levé rameno mihl nějaký stín, on to byl delfín. Okamžitě se vydal za rejnokem, plaval nad ním, pak se vrátil ke mně, koukal mi zblízka do brýlí a mluvil tou delfínskou sonarovou řečí, jako by říkal: „Tak to bylo teda naposled.“ A pak zmizel. Takových zážitků mám více, ale to by bylo na další rozhovor.

Jak se žije v Austrálii? Jak vypadá normální pracovní a volný den Australana v tvém okolí?

Stejný jako v Česku a Evropské unii. Základní pracovní týden je 38 hodin, ale mnoho lidí pracuje daleko víc anebo v těžkém průmyslu pak na směny, a to zahrnuje i soboty a neděle. Víkendy lidé tráví sportem, prací na domech a na zahradách, návštěvami známých, restaurací, kulturními zážitky či cestováním. Tedy nic exotického jako třeba boxování s klokany. I když, musím přiznat, že občas se mi po zahradě plazí jedovatí hadi a na půdě nelítají myši, ale pouštní ještěrky. O pavoucích ani nemluvě.

Jaké je povědomí Australanů o České republice a Evropě vůbec?

Pro starší generaci je to pořád Československo, pro mladé lidi prostě jen další evropská země. Praha se stala velice populárním turistickým cílem. Bohužel těch 40 let komunismu nadělalo velké škody, co se týká renomé, a tak je Česko stále bráno poněkud opatrně. I po těch dvaceti letech je Česko komentováno jako země východní Evropy. Na druhou stranu se tady prodávají české škodovky, je známá česká klasická hudba, farmáři si stále vzpomínají na kulovnice z brněnské Zbrojovky a český fotbal je znám též. I když Austrálie má své výjimečnosti a je podobná Americe, stále si udržuje jistý evropský duch.

Je ve tvém okolí nějaká česká komunita?

V hlavních městech jsou stále české a slovenské kluby. Mladší generace se však již asimilovala do společnosti. Zde ve Whyalle jsem zatím osobně potkal jen dva lidi z bývalého Československa. Jeden z nich se ale nedávno natrvalo odstěhoval zpět do Čech a jinak vím asi o dalších dvou nebo třech, jejichž rodiče byli napůl Češi anebo Slováci.

V nejbližší době se do Austrálie asi nevydám, ale nabídku na povídání i potápění přijímám. Sám se sice potápím jen „na hubu“, ale to vůbec nevadí. S o to větším napětím budu poslouchat vyprávění o modrých hlubinách kamaráda na druhém konci světa.