Doslechla jsem se, že jste byli osloveni ze strany nakladatelství. Je to tak?
Forest: To bylo už někdy v říjnu nebo v září, v průběhu cesty. Vrtalo nám to chvíli hlavou a pak jsme se začali domlouvat. V lednu jsme knihu začali psát. Kniha je aktuálně už napsaná a odevzdaná, čekáme na korekturu. Vyjít by měla na podzim.
Vaši cestu mohli sledovat lidé po celém světě prostřednictvím sociálních sítí. Jak často jste zveřejňovali příspěvky?
Forest: Asi tak tři až čtyři týdně. Když bylo co psát.
To je dobrá pomůcka při psaní knihy. Můžete si oživit, co jste všechno zažili.
Forest: Psali jsme si i deník. Hodně jsme fotili, natáčeli a dávali příspěvky na facebook.
Myslím, že drtivá většina lidí vám musí závidět. Kdy jindy cestovat, než když si člověk pořídí rodinu a usadí se..
Forest: Tak mohli jsme začít budovat kariéru, pořídit si děti, hypotéku...
Bára: Ono se dá cestovat i s dětmi. A spousta lidí to potvrzuje. Na cestě jsme potkávali spoustu lidí s malými dětmi. Jde spíš o to nehledat výmluvy, ale hledat způsoby.
Vy dva jste se patrně dobře našli. Většina lidí má spoustu plánů, ale málokdy najdou odvahu je zrealizovat. To ale neplatí o vás. Jak vůbec došlo k tomu, že jste se vydali na cestu?
Forest: Srovnali jsme si priority. Věděli jsme, že chceme dlouhodobě cestovat a máme psa, kterého jsme nechtěli nechat doma.
Bára: To byla taková stěžejní věc, ten pes. Já jsem chtěla odjet už po škole, to jsme se s Forestem teprve potkali, ale plán už tam byl. Řešili jsme, co se psem. Lítat se nedá, stopování je náročný, tak jsme se rozhodli pro obytnou dodávku, protože pes pak může být pořád s námi. Takže hlavně kvůli Samovi to vzniklo. V roce 2013 jsem jela s partou avií do Mongolska, tehdy jsem našla zalíbení v nomádském způsobu života během cestování. Všechno se to formovalo postupně.
Předpokládám, že dodávku jste si pořizovali až za účelem cestování. Už jste věděli, co chcete podniknout?
Forest: My jsme vlastně ani do polední chvíle nevěděli, kam pojedeme. Až když jsme sedli do auta, tak jsem do navigace naťukal Valencie a jeli jsme. Nějak jsme zapomněli plánovat.
Bára: Ono ani nebylo důležitý kam. My jsme prostě chtěli na rok odjet a bylo jedno kam. Znáte to – když něco plánujete, stejně to dopadne úplně jinak. Spíš, když jsme kupovali dodávku, tak jsme netušili, že ta přestavba bude trvat rok a že to bude tak finančně nákladný a časově náročný.
Forest: Byli jsme naivní.
Bára: Mysleli jsme, že to uděláme víc jako na punk. Ale bavilo nás to a chtěli jsme si to udělat všechno sami. Vlastně jsme se v tom i vyžívali, proto to trvalo tak dlouho.
Kde jste brali rozumy? Kam jste chodili na radu?
Forest: Hodně nám pomohl internet. Ale trvalo nám to hodně dlouho, shánění informací.
Bára: Je tam všude tisíc možností a obecně se většinou prezentují jen základní věci a ne důležité detaily. Přestavba dodávky bude i součástí knihy, kdy jsme se snažili popsat jednoduchý postup, jak to vznikalo a napsat tam i to, co jsme se nikde nedozvěděli. Někomu to třeba pomůže.
Cestování je o mentální svobodě,
ale zároveň o nejistotě.
Člověk pořád něco řeší.
Je potřeba se oprostit od negativních
myšlenek. Nepředpokládat katastrofy,
pak se to dá užít.
Bára
Slyšela jsem, že Maroko ale v plánu bylo?
Bára: Tak na půl, říkali jsme si, že když už jsme v tom Španělsku, tak pojedeme i do Maroka.
Forest: Koukli jsme na mapu, co je kde poblíž. No, byli jsme právě ve Španělsku a poblíž bylo Maroko.
Bára: Kdybychom to plánovali od začátku, udělali bychom Samovi vyšetření na vzteklinu, což jsme neudělali. Pak jsme museli ve Španělsku měsíc čekat, než přišly výsledky, protože se posílají do Německa a z Německa se posílaly zpět do Španělska. Je to zdlouhavé. V Maroku se neočkují psi na vzteklinu, je jich tam hodně a v Evropě je už vymýcena a nechtějí si ji sem nechat znova zavléct. Nikdo nás nakonec nekontroloval, ale kdybychom ten test neměli, určitě by byl problém.
Cestování se psem má svá pravidla i úskalí.
Bára: Spoustu. A má i omezení. I v rámci Evropské unie je zakázán vstup některých plemen, třeba ve Francii, Německu, Dánsku, v Norsku je to hodně přísné. Jinak jsou to základní věci. Uvažovali jsme i o tom, že bychom zamířili do Finska a zajeli i kousek do Ruska. Tam je to ale hodně složité. Těch povinných testů a potvrzení je tam celá řada.
Měli jste s sebou určitě spoustu věcí, fungujících na elektřinu. Jak jste to měli technicky vyřešené?
Forest: Pracovali jsme oba on-line. Já jsem pracoval každý den od pěti odpoledne do jedné hodiny ráno. Musel jsem mít dobitý notebook, připojení k internetu. Měli jsme solární panel.
Jak je to s financováním takové cesty? Něco jste si patrně našetřili předem?
Bára: Já jsem měla nějaké úspory, ale spoustu peněz zhltla právě ta přestavba. Měla jsem peníze asi tak na pět měsíců. Po cestě, během pobytu v Maroku, jsem si našla práci přes internet. Píšu texty pro různé e-shopy, což jsem před tím nikdy nedělala a docela mě to baví. Dělám to pořád. Dává mi to hodně svobody a času.
Dnešní technické vymoženosti jsou úžasné. Většina lidí má zažito, že ráno vstane a jde na osm hodin do práce.
Forest: Nemusí to být nutně jen práce on-line. Dá se najít práce i cestou, někde na farmě, sběr ovoce, vína...
Bára: Myslím, že koronavirus ukázal, že do práce chodit nemusíme. Může dost dobře fungovat i home office. Pracovat se dá i na cestách, jen si to člověk musí umět zorganizovat, spojit to s přejezdy z místa na místo.
Vy dva tvoříte pár. Nedokážu si představit, že bych se se svým partnerem na rok doslova zavřela do dodávky. Neříkejte, že občas nepřišlo psychicky náročnější období?
Forest: Měli jsme snad jenom jedinej takovej den.
Bára: Ono záleží na tom, jak to mají ty lidi nastavený. My si fakt rozumíme. Upřímně si myslím, že devadesáti procentům lidí by to asi problém dělalo. Někomu stačí jen společná čtrnáctidenní dovolená a mají dost. My jsme spolu pořád, dá se říct dvacet čtyři hodin denně.
Plánujete nějakou další cestu?
Forest: Už jsme měli být na cestě, ale přišel koronavirus. Dali jsme prostor knížce, což trvalo asi půl roku. Pořídili jsme si zahradu a ovečky, a řekli jsme si, že letos už zůstaneme doma. Není kam spěchat. Cestování neuteče a zastavit se není na škodu.
Kudy jste bloudili, jaké země jste na cestě poznali?
Forest: Trasa vedla přes Česko, Německo, Francii, Andoru, Španělsko, Gibraltar, Maroko - v Maroku jsme najezdili asi 4000 km, Gibraltar, Španělsko, Portugalsko, Španělsko, Francii, Lucembursko, Belgii, Holandsko, Švédsko, Norsko a pak zpět na Vysočinu.
Muselo to být hodně náročné. Zažili jste vedra na poušti v Maroku a pak i pořádné mrazy ve Švédsku. Když se ohlédnete, která část cesty byla pro vás nejnáročnější?
Bára: Právě ten jih a sever.
Forest: Sever nás potrestal. V Maroku nás potkalo to, z čeho jsme měli největší strach – elektrika v autě. Dodávka přestala blikat, startovat. Hledali jsme zkrat. Přepalovaly se pořád pojistky. Po čtyřech dnech hledání jsme našli ohlodanej drát, kterej se dotýkal kostry a všechno zkratoval. Všechno jsme měli z auta venku, každej drát nám prošel rukama.
Všechny opravy jste si dělali sami?
Forest: Snažili jsme se.
Bára: Došli jsme k tomu, že je to asi nejlepší možnost.
To ale přece není tak jednoduché? Já otevřít kapotu, tak nevím, kam sáhnout...
Forest: To jsem ze začátku taky tak měl.
Bára: Forest neměl řidičák.
Forest: Udělal jsem si ho pár měsíců předtím, než jsme odjížděli.
Bára: Když jsme dodávku kupovali, ještě ho neměl. Prvního půl roku jsem řídila jen já. A to řídím jako pankáč. Dodávku jsme kupovali v Třebíči od jednoho pána. Musela jsem ho poprosit, jestli by mi nepřeparkoval na nějaký větší parkoviště, že jsem tak velký auto ještě nikdy neřídila a můj přítel nemá řidičák. On se na nás koukal jako na blázny, proč si to auto kupujeme. Se spoustou věcí už si poradíme. Máme příručku ducato, jak na to.
Máte za sebou spoustu zkušeností. Kdyžbyste měli dát nějakou radu jiným lidem, kteří se chystají cestovat podobně jako vy, jaká fundovaná rada by to byla? Je něco, co byste jim doporučili?
Forest: Pokud s sebou berou psa, tak aby s sebou určitě vzali psí lékárničku. Tu jsme neměli a chyběla nám.
Bára: Byly chvíle, kdy jsme se fakt stresovali. Je potřeba si uvědomit, že v jiných zemích hrozí psům jiné nebezpečí. Třeba v Portugalsku běhal Sam po pláži a sežral tolik písku, že z toho měl problémy a kolaboval. Museli jsme v noci na veterinu a tam zjistili, že má plný břicho písku, což u nás v Čechách asi moc nehrozí. Pak jsme ho přiotrávili avokádem, pak ho něco štíplo. Na jihu jsou i jedovaté housenky.
Forest: Nebezpečný jsou i rybářský háčky.
Bára: Jinak nevím, co doporučit.
Forest: Ono se nedá připravit na všechno.
Bára: Spíš bych apelovala na lidi, aby se chovali zodpovědně k tomu místu. Cestování dodávkou začíná být hodně populární. Najdou se i tací, kteří se chovají netaktně k místu, kde se zdržují. Pak je odezva taková, že to místním vadí a začíná se to omezovat. Setkáváme se s porušováním zákazu vjezdu, vstupem na soukromé pozemky a podobně.
Jak je to s legislativou? Můžete dodávku jen tak volně zaparkovat?
Forest: Jak kde. Je potřeba respektovat, jak to která země má. Načíst si, jak to kde chodí. Někde hned přijedou policajti. Někde je to méně přísné a toleruje se to. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady, tak ho nevyženou.
Bára: Pak jsou ještě dané podmínky, co je parkování a co už je kempování. Obecně platí, že čím je to auto míň nápadné, tím líp. Když někdo přijede obytkou, jak my říkáme na Germány, vytáhnou si markýzu, židličky a stolečky, tak to už je oficiálně kempování. To by se asi nemělo dělat na veřejném místě. Snažili jsme se také vyhýbat hlavní turistické sezóně. Ve Španělsku jsme byli v zimě, v Norsku na podzim. Třeba Německo je tomu ale hodně nakloněné. Tak jako Češi mají chalupy, Němci mají obytňáky. Tam se parkuje všude. V Holandsku je to taky hodně rozšířený, ale tam už jsou zákazy. Další věcí je, že spousta lidí takhle vyráží na sezónní práce. To už se pak policii nelíbí a takový lidi by nejraději nahnali do kempů, což už pak ztrácí smysl. My jsme se kempům vyhýbali.
Potkali jste na cestách i jiné cestovatele z Čech?
Forest: Paradoxně jsme naráželi na Čechy hodně. Možná i kvůli tomu, že jsme jeli přes facebook a psali jsme svoje zážitky na internet. Někteří si nás vyhledali, že jedou kolem a rovnou se za námi stavili. Měli jsme hodně návštěv a získali jsme spoustu nových kamarádů.
Jste s někým z nich ještě v kontaktu?
Forest: Hodně. Byli jsme po návratu za přáteli v Hořicích a oni z Hořic zase za námi.
Bára: Skamarádili jsme se také s jedním párem z Brna, který cestoval s ročním dítětem. Ti už nás také byli navštívit.
Když si v hlavě promítnete, kde všude jste byli, kde vám to bylo nejmilejší?
Forest: Určitě Skandinávie.
Bára: Hlavně mentalitou, přírodou, přístupem k přírodě. Bylo těžké se odtud vracet. Norsko bylo úžasný. I Švédsko, ale to už je takový divočejší, není tak dokonalý, což je možná i lepší. Španělsko to je taková divočina, ale zase tam nikomu nic nevadí. Maroko, to byl oříšek.
Ve většině států jste se patrně domlouvali anglicky.
Forest: Nebyli jsme v žádné zemi, kde byla angličtina rodilým jazykem. Neumíme španělsky ani francouzsky, což bylo na druhou stranu fajn. Člověk nevnímá to okolí, když nerozumí. Měli jsme čistou hlavu.
Bára: Ve Španělsku moc lidí anglicky neumí. Na veterině jsme se nemohli domluvit. Domlouvali jsme se přes telefon s kamarádkou, která mluví španělsky. Portugalci už mluví anglicky víc. Na severu mluví anglicky skoro každý.
Kromě mentality místních lidí a přírodních krás, měli jste možnost poznávat třeba i památky?
Bára: Ano. Akorát jsme se obecně vyhýbali velkým městům. Jednak kvůli tomu, že se tam s dodávkou hůř pohybuje i parkuje a taky kvůli Samovi, nechtěli jsme ho tam moc tahat.
Co nějaký úraz, zdravotní potíže na cestě vás potkaly?
Forest: Samuel a avokádo. To bylo asi nejhorší, tam šlo o život. A pak mě ve Francii chytlo něco jak koronavirus, ale to ještě neřádil.
Bára: Forest několik dní a nocí blouznil v horečkách a nevěděli jsme, co to je. Pak se z toho nějak dostal. Já jsem v Maroku dostala zánět okostice z osmičky. Jednoho dne ráno jsem nemoha otevřít pusu.
Jak to člověk řeší, bez antibiotik?
Bára: No právě, že jsme byli dobře vybavení. Ze zkušenosti z předešlých cest, měli jsme šest různých druhů antibiotik. Pak jsem byla odhodlaná, že si ve Španělsku nechám ten zub vytrhnout. Našla jsem si kliniku, a oni mi řekli, že mi ten zub nevytrhnou, že je zdravý. Vysvětlovala jsem jim, že u nás se osmičky trhají, ale oni trvali na svém, že je zbytečné trhat zdravý zub.
Hovořili jsme o připravované knížce. Co ale třeba nějaká cestovatelská beseda, něco takového proběhlo?
Forest: Nechtěli jsme jít tou cestou, že se vrátíme z cesty a každou sobotu budeme pořádat nějakou přednášku. To by nás nebavilo a cesta samotná by nás pak nebavila. Pokaždé bychom mluvili to stejný.
Bára: Navíc si myslím, že se nejedná o nic speciálního, o čem by bylo potřeba přednášet.
Rozumím, ale je spousta lidí, kterým není cestování z nějakých důvodů přáno, a také besedy vítají.
Bára: To my vlastně děláme v našem sdružení PRO|OKO. Už asi sedmý rok od října do dubna pořádáme dvě až tři cestovatelské přednášky měsíčně. Na konci února jsme i my měli takovou přednášku o naší cestě, ale spíš pro kamarády.
Forest: Možná na podzim, až vyjde knížka. To bychom rádi udělali výstavu fotek z cest a spojili to třeba se křtem knihy. Ale uvidíme. Teprve až budeme mít knížku v ruce, budeme plánovat.
Více se o Báře a Forestovi dozvíte na webových stránkách www.zivotvdodavce.cz, kde zároveň naleznete spoustu fotografií z cest i zajímavosti z aktuálního dění v životě dvojice těchto mladých lidí a jejich čtyřnohého chlupáče Sama.
