Před lety se mi poštěstilo udělat rozhovor s Glenem Hansardem (ještě předtím, než Glen natočil s Markétou Irglovou film Once, za nějž získal Oskara). Nemohu se ubránit srovnání těchto dvou výjimečných muzikantů. Oba začínali hrát s kapelou, pak se vydali na sólovou dráhu. Spolupracují se spoustou zajímavých světových muzikantů a oba strávili v Česku alespoň kousek života a oba propadli kráse českých žen. Nejdříve jsem o Geraldovi začala zjišťovat podrobnosti. Potkávala jsem ho o sobotách na hrázi Markovky mezi otužilci, poslechla si jeho písně a zjistila důvod, proč je právě v Třebíči. Za vším hledej ženu, říká jedno moudré přísloví a ani tentokrát se nespletlo. Geralda do Třebíče přivedla láska. Z rozhovoru s hudebníkem se tak vyklubalo příjemné povídání s Radkou a Geraldem dohromady.
Gerald Clark
Je jedním z nejuznávanějších jihoafrických hudebníků. Od roku 1997 byl frontmanem jihoafrické bluesové kapely Delta Blue. Má za sebou 5 úspěšných alb, některé nominované na cenu jihoafrické Music Award. Jeho tvorba má kořeny v tradičním africkém blues, koktejl funk-blues-country, je oceňována na největších festivalech Afriky a nyní se dostává i do Evropy. Gerald má za sebou turné zhruba 17 zemí světa. Jeho smysl pro dobrodružství a ohromná vášeň, získaná z vln oceánu při surfování či projíždění Afriky na hřbetu koně, jsou inspirací jeho hudby.
Facebook: Gerald Clark
Instagram: geraldjamesclark
Web: www.thegeraldclark.com
Radka Bartošíková
Narodila se v Třebíči. Dětství trávila z velké části na jižní Moravě, mezi vinicemi, poli okurek a lány stromů s meruňkami. Studium, které se zabývalo vesměs lidskou duší, jen umocňovalo touhu po jejím neobvyklém vyjádření. Byl to Londýn, který zapálil její umělecké srdce. V červnu 2016 se díky svému umění dostala na obálku londýnského časopisu. Z Anglie nadále budovala kariéru, která gradovala dalšími cestami do Španělska a vrcholila první vernisáží v Kapském Městě. Dnes prodává své obrazy do všech koutů světa.
Facebook: Radka Bartosikova Fine Art
Instagram: radka_bartosikova_art
Web: www.radkabartosikovaart.com
Když jsem poprvé viděla Geralda mezi otužilci, bývala bych se vsadila, že je Ir. Typické zrzavé husté vlasy, postava, Irové jsou skvělí muzikanti. Nějak mi do tohoto konceptu zapadá. Jihoafrická republika by mě nenapadla ani ve snu. Nemá náhodou irské předky? Už ho jiný někdo považoval za Ira?
Radka: Ano, s tím se setkáváme neustále. Gerald má opravdu visáž typického Ira a není to náhodou. Jeho předkové pocházejí právě z Irska, a co podařilo zjistit, první přišli do jižní Afriky koncem roku 1700. Je pravda, že ta zrzavá hříva už taky není úplně aktuální, myslím, že za ta léta se mnou nějak zešedivěl.
Jak dlouho je Gerald v Čechách?
Radka: Gery měl první turné v roce 2013 a potom 2016, kdy jsme se vlastně potkali. Nějaký čas nám trvalo pendlování mezi Anglií, kde jsem žila já, Českem a jižní Afrikou. Od roku 2018 je Česká republika pro něj takovou základnou, která mu umožňuje pohybovat se v Evropě. V momentální pandemické situaci tráví mnohem víc času tady, ale ještě stále tak nějak sedí jedním zadkem na dvou židlích.
Jak jste se vlastně vy dva potkali? Přeskočila jiskra na první pohled?
Gerald: Podle mě to rozhodně byla láska na první pohled. Zdálo se, že se mi celý můj chaotický svět zastavil a zklidnil v jednom okamžiku, kdy jsem ji poprvé viděl. Souhlasíš?
Radka: Asi tak nějak. To naše seznámení je vlastně čirou hrou hned několika náhod. Já jsem byla v Česku na krátký čas a Gery v Třebíči pouze jediný večer. Ano, vše proběhlo právě v Třebíči, nikoliv na cestách po světě. Tenkrát jsem slíbila dědovi, že ho vezmu na nějaký koncert a náhodou jsem v novinách vybrala právě Geralda, takového umouněného, kudrnatého kluka z daleka (zdání z fotky). Blues mi také tenkrát neříkalo tolik. Nicméně stalo se, že ani děda a ani několik dalších náhradníků na koncert nepřišli a já tam zůstala sedět u stolu úplně sama. Také vzhledem k mé minulosti sborové pěvkyně (smích), jsem se po koncertě ve spěchu na autobus vydala na toalety za pódiem, o kterých mnoho lidí nevědělo, když se naše cesty střetly. No, a už nerozdělily. A ta druhá souhra náhod se odehrála předposlední večer jeho turné. Ve zkratce řekněme, že z nemožného se opět stal zázrak, kdy jsem se z Třebíče snažila dostat na poslední chvíli, do České Lípy, kde hrál poslední koncert o sedmé. Na autobus už nebyl čas a spojení tam vyžadovalo snad čtyři přestupy, auto či odvoz jsem neměla. Najednou se na facebookových stránkách objevil kluk, který náhodu vyrážel do České Lípy, a během hodiny jsem byla na cestě. Přesně v sedm a jednu minutu jsem se objevila před divadlem, kde stál Gerald a čekal, jestli se nemožné opravdu zase může stát.
Gerald je z Jihoafrické republiky, vy jste svého času cestovala po světě. Proč jste zakotvili právě v Třebíči? A na jak dlouho?
Radka: My oba nejsme stvořeni pro velká města. Tím, jaké hektické životy jsme vedli a neustálým cestováním a změnami jsme si řekli, že Třebíč, odkud já pocházím a kde mám rodinu, bude nejlepším začátkem. A na jak dlouho, bůhví.
Máte maličký byt, a přesto se do něj vejde tolik tvůrčí energie. Malování i skládání hudby ale vyžaduje své. Nelezete si občas na nervy, nepřekážíte si vzájemně?
Gerald: No comment (smích)!
Radka: No, tak to je krásná otázka. Náš byt je opravdu velmi malý a mimo to fyzické překážení, kdy se třeba oba vrhneme na vaření, je tu samozřejmě i touha po tom soukromí a svém prostoru. Gerald je trošičku víc sociální tvor, takže on se s tím vyrovnává líp. Já jsem si za život v Anglii zvykla opatrovat svůj prostor, protože bydlení tam většinou probíhá ve sdílených domech a soukromí se tak fakt těžko hledá! A jestli to má vliv na naši tvorbu, to samozřejmě má. Gerald rád skládá v noci a já maluji přes den, kdy on většinou chce něco podnikat. Chce to hodně porozumění a kopec tolerance.
O Radce se, Geralde, vyjadřujete jako o talentované snoubence. Patrně jste na ni hodně pyšný..
Gerald: To slovo ,,proud” je v angličtině trošku jinak používané. Já bych řekl, že jsem rozhodně ohromen pokaždé, když něco stvoří a jsem určitě fanoušek číslo jedna.
Jste tedy zasnoubeni. Jaké máte plány do budoucna?
Gerald: Naše plány jsou pořád naše plány, jen je všechno teď trošku posunuté za plánovaným rozvrhem. Tento rok nám fakt udeřil štědrou ránu a jsme rádi, že ten čas nějak ve zdraví přečkáváme.
Radka: Ano, nakonec svatba možná není to nejdůležitější v životě, ne? Každý rok trávíme zhruba tři měsíce v Africe, Gerald trošku víc, no a v budoucnu bychom určitě rádi zakotvili alespoň na nějaký čas tam.
Doba s pandemií je složitá. Nejsou koncerty, veřejná vystoupení, muzikanti se zavírají do studií a tvoří. Jak jste na tom vy, Geralde?
Gerald: Samozřejmě rok 2020 byl, řekněme, rok zkoušky, protože jsem měl opravdu hodně domluvených koncertů, festivalů, a to v rámci celé Evropy. Během tří týdnů se vše otočilo vzhůru nohama a najednou nic. Naštěstí léto otevřelo znovu nějaké nové možnosti, ačkoliv jich bylo opravdu málo, a tak jsem si trošku zahrál na akcích tady v Čechách a na Slovensku. Také jsem se začal více věnovat vyučování angličtiny a rozjel jsem tzv. „English active club”. Z té tvořivé stránky, ano, tam jsem se snažil a vypadá to, že během tří měsíců vylétnou alespoň tři nové singly, ve spolupráci s dalšími skvělými českými hudebníky. Tak to sledujte!
Odráží se změna prostředí a dlouhodobý pobyt v Čechách na vaší tvorbě? A jaké je české publikum?
Gerald: Život v novém prostředí a v nové kultuře mi určitě v mnoha směrech inspirací byl. Nehledě na to, že jsem měl šanci potkat se a spolupracovat s výtečnými muzikanty Česka a hrozně mě to baví. České publikum... Tak tam mám naštěstí vždy velice příznivou odezvu a já jsem si vědom, že lidi dokážou ocenit moji tvorbu v neskutečné míře. Tam jsem spokojen.
Vypadá to, že jste se na Vysočině skvěle aklimatizoval. Sportujete a přidal jste se ke skupině otužilců. Nemáte problém s jazykovou bariérou?
Gerald: Musím říct, váš jazyk není úplně nejjednodušší na světě (smích). Ale čeština mě strašně zajímá a dokonce baví, takže ano, já se učím. Ale ta bariéra, ta tu asi bude ještě hodně dlouho. Jinak já jsem hodně aktivní člověk, sportuju dost. Otužování je moje nová vášeň, stejně tak jak jsem zmiňoval “English active club”, kde se zájemci učí anglicky ve spojení s dobrodružstvím, cyklistikou, túrami...
Jak vnímáte mentalitu nás Čechů a jak se vám tu žije? Co u nás ve srovnání se svojí domovinou postrádáte?
Gerald: Každá země má nějaké své pro a kontra. Stejně tak je to s lidmi. Není země, kde jsou vyloženě dobráci a naopak. Česká republika mě přivítala s otevřenou náručí, já bych řekl, že na cestách jsem se setkal s vřelými a pohostinnými lidmi a stejně tak mne přijala Radčina rodina. No a co postrádám? Tak rozhodně trochu lepší počasí. Samozřejmě divoká příroda jižní Afriky, to je něco neuvěřitelného, oceán a hory, lesy a zvířata. To prostě nejde, aby to člověk nepostrádal. Možná i pocit nějakého nebezpečí, když narazíte třeba na divoké zvíře, to vše se počítá, to vše člověka hrozně formuje. Ale! Zase nemáme sníh, plzeň a slivovici (smích).
Radko, malujete krásné obrazy. V mladičkém věku jste už dosáhla toho, o čem jiní celý život jen sní. Už v roce 2016 se váš obraz objevil na obálce londýnského časopisu (včetně článku o vás a vaší práci uvnitř). Vaše obrazy se prodávají do světa. Není vám Třebíč v tomto ohledu malá? A proč jste tu vlastně zakotvili?
Radka: Jo, to byly časy. Moc ráda na to vzpomínám. Ačkoliv život tam byl fakt nelehký, člověk přišel sám do nové země, bez jazyku, bez přátel, nic nebylo stabilní a klidné. Londýn mi udělil velkou školu života, několikrát jsem se stěhovala, měnila práci. I tak mám na ten čas vlastně úžasné vzpomínky. A vždy se mi vybaví to nadšení mladé holky, snažící si něco budovat z ničeho a najednou přijde to tak zvané ovoce, například v podobě tohoto časopisu a jeho titulní stránky. Musím mluvit o velkém štěstí, že mou tvorbu oceňují lidi po světě, posílám obrazy i do takových dálek jako je Austrálie, či Amerika. A na to, aby člověk dostal své obrazy do jiných zemí než Čech, naštěstí nepotřebuje žít ve velkém městě.
Může si veřejnost někde naživo prohlédnout vaše obrazy? Plánujete v dohledné době nějakou výstavu?
Radka: Momentálně jsou všechny mé obrazy v Praze na Andělovi. Nejaktuálnější vernisáž by se měla teď konečně poprvé konat v Třebíči v Národním domě. Bude to akce, na které spolupracuje i Gerald, takže výjimečný kulturní zážitek s vernisáží a koncertem. Akce byla naplánována na 7. dubna 2021, ale už teď máme informaci, že se vše kvůli nepříznivé epidemiologické situaci odsouvá na později. Další, celkem velká vernisáž, bude v měsíci září a říjnu na zámku Veltrusy. Co se týká sociálních médií, tam jsou moje práce k vidění na
Facebooku (Radka Bartosikova Fine Art),
Instagramu (radka_bartosikova_art)
a na webových stránkách www.radkabartosikovaart.com.
Vaše láska určitě mnohým připadá jako z pohádky. Každopádně to musí být silné pouto, když dalo dohromady dva lidi z téměř opačných konců světa. Patrně jste pro svůj vztah museli mnohé obětovat. Bylo to plánované nebo jste šli do všeho po hlavě?
Gerald: Jediné, na co se dá teď jasně odpovědět je, že to nebylo plánované. On ten příběh samotný je opravdu takový pohádkový, ale jak říkáte, lehké to nebylo. Přece jen jsme se viděli pouhé dva dny a najednou nás dělilo 13 000 km. Co s tím? Jediné štěstí je, že jsme asi oba velcí snílci a možná blázni, protože nic není nemožné a nic není příliš daleko.
Radka: Chybí nám příroda Afriky, ten vibrující život tam a Geraldova rodina. Když jsme tam, jsou to zase pouta, co máme tady a klasická krajina a klid Česka. Ale s tím vším se dá žít, ba naopak, je třeba to otočit v pozitivní zkušenost, obohacení obou zemí a štěstí, co máme, že můžeme být součástí obojího.
