Kucharski - Beze jména
Datum vydání 16.4.2021 / label Indies Scope
Link: www.indies.eu/en/alba/5433/beze-jmena
Streaming: bit.ly/kucharski21TUNE
Název alba není výsledkem nedostatku invence autorů. Naopak, nese v sobě poslání. „Název odkazuje na to, co v každém z nás žije, umírá, miluje, tiká a nemá jméno ani pohlaví,“ vysvětluje leader kapely Václav Bartoš. Obal alba tuto nosnou myšlenku ještě podtrhuje. „Je to vlastně koláž portrétu antropologické rekonstrukce prvního lidského mláděte, které také nemá jméno. A tohoto prehistorického, nevinného a radostného člověka má každý z nás v sobě.“
Hudební skupina Kucharski vznikla v roce 2018 na popud básníka, výtvarníka a lékaře doktora Kucharského, který pro kapelu píše texty a zároveň se s kapelou zúčastňuje i na tvorbě hudby, přestože v kapele sám aktivně neúčinkuje. Domovské město kapely je Třebíč a velká část členů se již dříve setkala v hudebním tělese Fru Fru. Skupina Kucharski v květnu 2019 vydala své debutové album Láska co bezhlavě bolí. Hraje a tvoří ve složení: Václav Bartoš (zpěv), Víťa Košíček (klávesy), Vítězslav Patočka (bicí), Adam Kotrba (basa) a Vladimír Dudek (kytary). S Václavem Bartošem jsme si povídali nejen o vydání druhého alba.
Láska co bezhlavě bolí vyšla před dvěma lety a už máte novou desku. To je docela fofr.
My nezahálíme. Využili jsme tuhle dobu. Náš kytarista Vladimír Dudek má v Budišově svoje vlastní studio. Takže jsme měli dostatek času se tomu věnovat, i když na úkor toho, že nebyly koncerty. Mohli jsme si naplno užít studiovou práci, kde jsme byli téměř rok intenzivně. Odráží se to i na tom zvuku, který jsme hodně vychytali. Použili jsme všechny možné prostředky k tomu, abychom v lidech vyvolali pocit, který jsme chtěli, aby z toho měli. Písničky jsme nejdřív složili a potom jsme je znova rozebrali a v přehrávce jsme to třeba dělali trošku jinak nebo jsme používali jiné rytmy. Podíleli jsme se na tom všichni. Každý z nás je něčím ovlivněný, je u nás generační rozdíl a každý vyrostl v něčem jiném. Vznikl kompromis, a každý si tam dostal svůj prostor. První deska byla spíš šansonová, druhá je spíš tanečnější.
Některé texty Jiřího Kucharského jsou vcelku jednoznačné. Jiné mají hlubší myšlenku a nesou nějaké sdělení, poselství. Jak moc je pro vás důležité porozumět textu při skládání hudby?
Vždycky jsme si hodně dávali práci s texty. Líbí se mi koncept vzájemného propojení. To jsou věci, které mě hodně oslovují. Dřív jsme to dělali tak, že jsme měli nejdřív hudbu a pak se hledal text, nějaká analogie. U Jirky Kucharského je to tak, že on texty píše a zároveň má připravenou hlavní melodickou linku. Přijde ale s textem bez harmonie, kterou doděláváme zpětně. Máme základní melodii, text a zpěv, který si pak ještě z asi deseti procent moduluji podle sebe. Je to kupodivu ve vzduchu. Můžeme to transponovat do poloh, které nám více vyhovují, ale musíme pod to najít nějakou harmonii, vymýšlet akordy a potom přijde na řadu aranže. Základ děláme s klavírem nebo kytarou. Pak máme holý materiál. Je to vlastně úplně opačná práce. Jirka má představu, jak to má znít a my se do toho zpětně trefujeme. Vyhovuje mi to v tom smyslu, že se nemusím tolik věnovat zpěvu, ale můžu se věnovat tomu, co mě baví nejvíc, a to je aranžování a dělání harmonie, vymýšlení různých zvuků. Je to opačný způsob práce, než jsem byl dřív zvyklý. Obě dvě desky jsou takto dělané.
Texty písní z prvního CD Láska co bezhlavě bolí, ale vznikaly poněkud dříve, někdy v osmdesátých letech. To už tehdy Jiří Kucharský počítal s tím, že jednou budou zhudebněné?
Už tehdy svoje texty zpracovával do nějaké hudby. Měl s bratrem kapelu, která později zanikla. Teď ty texty vytáhli s těmi melodiemi. Dokonce i na druhé desce jsou některé skladby ještě s texty z osmdesátých let. Kupříkladu písnička Beze jména mi přijde zpětně úplně dokonalá, protože se v podstatě zabývá genderovou otázkou, přitom v osmdesátých letech nebyla o této problematice ani řeč. O to je to zajímavější, že je to nadčasové. Trefili jsme se s ní do doby, kdy je to aktuální téma.
Jak vůbec začala vaše spolupráce s Jiřím Kucharským, potažmo jak vznikla kapela Kucharski?
Známe se vlastně od malička. Dlouho jsme se vnímali, ale nestýkali jsme se. Byl jsem zcela náhodou prvním pacientem na bicomu (diagnostický přístroj celostní medicíny, pozn. red.) v ordinaci Jirky Kucharského. Tehdy jsme se spolu začali bavit a on mě oslovil, zda bych s ním nechtěl spolupracovat. Líbilo se mu to, co jsem dělal předtím. Dali jsme dohromady kapelu a tím to celé začalo. Úplně mě to uchvátilo. Bylo to pro mě novum. Přesto, že jsme se dříve nestýkali, tak nic nestálo v cestě tomu, že se z nás stali nejenom důvěrní přátelé, ale i souputníci druhé poloviny našich životů.
Jak je to teď s Fru Fru? Funguje vedle kapely Kucharski?
Fru Fru teď hibernuje. Nějakým způsobem vyčkáváme. Tohle, co děláme teď, nás úplně pohltilo. Uvidíme, co bude dál. Nechci nic uzavírat.
Alternativní muzika a Třebíč – jde to dohromady? Třebíč je docela malé město. I když nabízíte kvalitní hudbu, kvalitní zvuk, kolik tady tak můžete mít posluchačů? Není vám Třebíč malá?
To není o Třebíči. Nemáme ambice hrát jen v Třebíči. Hrajeme všude možně jinde, v Třebíči minimálně. Tady tak dvakrát třikrát do roka.
Vaše muzika má specifické publikum a spadá spíš do té klubové scény..
Samozřejmě hrajeme hlavně v klubech. Jezdíme také na menší alternativní festivaly. Pořád je kde hrát. Všude říkáme, že jsme kapela z Třebíče i když máme některé hudebníky odjinud. Třebíč je pro nás pro všechny srdeční záležitost. Jsme odtud, ale nejsme tu zamčení.
Vaše hudba není komerční záležitostí. Je z ní cítit, že ji děláte kvůli radosti z tvůrčího procesu, možnosti seberealizace a koncertování.
Když někdo dělá muziku proto, aby na tom vydělal, je to předem ztracená věc. Pořád bude tuctový, bude součástí nějakého mainstreamu. Může se mu podařit prorazit, ale musí prorazit s tím, co lidé chtějí. Kdežto my si děláme to, co chceme my. Nejsme na tom finančně závislí.
Spolupracujete s celou řadou zajímavých osobností, například s Tomášem Matonohou, který si zahrál i ve vašem klipu k prvnímu CD. Připravujete něco podobného i k druhé desce?
S Tomášem jsme v kontaktu. Určitě něco vymyslíme. Líbí se mu to, co děláme. Myslím, že jeho cesta stejně jednou půjde směrem do produkce nebo režie. Je to také člověk, který má velký přesah. Není to jen herec jedné role. Dělá i hudbu. Každopádně natáčení klipů je v plánu, jen čekáme, až se situace trošku rozvolní. Zatím se toho nedá moc dělat.
Když jsme u té spolupráce. Hodně mě zaujalo vaše spojení s Nikolou Muchovou, kterou publikum zná pod názvem Mucha. To už je i pro alternativní scénu hodně těžký kalibr. Jak došlo k vašemu spojení?
Potkali jsme se na festivalu v Mikulově. Zjistil jsem, že zabrzdila start svého koncertu na pódiu, protože si chtěla poslechnout nás na druhé scéně. Diváci na ni čekali, až dohrajeme. S Nikolou hraje náš bývalý kytarista z kapely Pluto Petr Zavadil. Spolupráce se přímo nabízela. Líbí se mi na ní, že ji sice všichni škatulkují do nějakého femini punku, ale ona ve skutečnosti vůbec není feministka. Jsme vzájemní fanoušci, takže jsme si vyšli vstříc. Je to hodně originální dáma. Na první desce spolu máme tři duety.
Na vaší druhé desce překvapivě zazní i smyčcové kvarteto.
Je to seskupení BOSS4 jsou to kamarádi, spolužáci našeho klávesáka. Když jsme dělali písničku Vážená paní, tak jsem tam slyšel smyčce. Víťa to napsal nádherně a oni to zrealizovali. Moc se nám líblo, jak to zní. Do budoucna s nimi chceme víc spolupracovat. Hledáme pořád nějaký nový sound. Líbilo by se mi, kdyby třetí deska byla víc s nimi, aby se tam víc projevil kontrast mezi smyčci a ostrým rockovým zvukem. Podle mého názoru to k sobě hezky pasuje a zní to originálně. Nechceme se škatulkovat do žádného stylu, chceme otevírat stále nové dveře.
Když kapela vydá album, obvykle se moc těší, až s ním vyjede na koncerty. Doba je zatím pořád nejistá. Jak to s vámi vypadá?
Nějaké festivaly máme domluvené, ale je otázka jestli budou. Hradecký slunovrat by měl být koncem června, to je první koncert, ale to je otázka, jestli bude. To mě ale vůbec netrápí. Jestli bude první koncert teď nebo v zimě. Nejme na tom závislí.
Ale těšíte se, ne?
Z každé situace se chci poučit a nebýt hysterický. Všechno, co má být, bude. Myslím, že nemá cenu něco uspěchat, všechno to přijde. Ještě neumírám, takže v pohodě.
Dokážete si představit svoje publikum? Jak podle vás vypadá? Na koho je vaše muzika cílená?
Někteří moji známí z různých koutů České republiky si pouštějí naši muziku v autě a zjistili, že jejich děti během jízdy nechtějí poslouchat nic jiného. Takže jsme zjistili, že v podstatě děláme hudbu pro děti. Mále děti na to dost dobře reagují. Mile mě to překvapilo. Tudíž si myslím, že naše publikum se teprve rodí a dozrává.
