Na Třebíčsku si dal smažák, do dějin vstoupil jako mnohočetný symbol. Ohlédnutí za životem Václava Havla a jeho návštěvou regionu ku příležitosti nedožitých devadesátin

Prezidentská standarta vlající nad Pražským hradem hlásí s odkazem na učení Mistra Jana Husa, že pravda vítězí. Jak ale víme, ne sama. Společně s láskou vždy vítězí nad lží a nenávistí. Málokdo by neznal nadčasový citát Václava Havla. Dá se dokonce říct, že ono heslo se dokonce se samotnou osobností prvního českého prezidenta stalo symbolem novodobé tuzemské historie. Zejména přechodu z nesvobody na demokratické zřízení, což se náležitě ukázalo minulé pondělí 5. října během připomínky jeho nedožitých devadesátých narozenin. Ku příležitosti kulatého výročí se tak hodí připomenout bývalého prezidenta a také jeho návštěvu Třebíčska v únoru 1995.

Cesta zeleného zaměření
Uprostřed 90. let sledovala společnost v České republice i za jejími hranicemi celou řadu událostí, na které se dnes zpětně hledí jako již historické. Stát tehdy spravovala první vláda Václava Klause složená z občanských demokratů, lidovců a Občanské demokratické aliance. Ovšem spíše než na parlamentní půdu mířila pozornost na Orlickou přehradu, odkud se v červnu 1995 začaly vytahovat sudy se zavražděnými podnikateli. A aby těch tragédií nebylo málo, celý svět sledoval zvěrstva srbského generála Ratka Mladiče v bosenské Srebrenici. Významná událost na Třebíčsku však proběhla již zkraje roku. Po prezidentech Tomáši Garriguu Masarykovi, Edvardu Benešovi a místním rodáku Ludvíku Svobodovi navštívil region ve čtvrtek 2. února prezident Václav Havel.

Havlovy cesty po republice se vždy pojily s konkrétním tématem. V případě výjezdu na Třebíčsko zkraje února 1995 se jednalo o otázky ekologické, které byly vůbec prezidentovi blízké. Vzácná návštěva regionu započala ve čtvrtek 2. února 1995 o půl desáté hodině ranní na náměšťském letišti. Z přistávajícího letounu však nevystoupil Václav Havel s první dámou Olgou, nýbrž mu doprovod na cestě dělali Ivan Medek z Odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla a mluvčí Ladislav Špaček. Vzácné hosty na půdě Třebíčska přivítali tehdejší vedoucí okresního úřadu Karel Müller a starosta Náměště nad Oslavou Vladimír Měrka. Po návštěvě letecké základny se hradní delegace přemístila jižněji, kde se již věnovala ústřednímu tématu návštěvy. Kam také mohli v otázkách životního prostředí hosté zavítat, než na prohlídku Vodního díla Dalešice a Jaderné elektrárny Dukovany. Ovšem mikropohled do tématu ekologie v menších městech přinesla až návštěva nové čističky odpadních vod v Moravských Budějovicích.

S jistou nadsázkou lze říct, že v moravskobudějovickém hotelu Stern Havel náležitě na výběru obědového menu dokázal, že je skutečně mužem na svém místě. Co jiného si hlava státu mohla dát, než po celém národě opěvovaný smažák. A k tomu samozřejmě jedno pivo na vytrávení. Po krátké zastávce u hrobu Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou následovalo vyvrcholení celé čtvrteční návštěvy. V Kamenném sále třebíčského zámku se prezident setkal s třiašedesáti místními starosty, ještě hojnější účast pak byla z řad široké veřejnosti na Karlově náměstí. Setkání s prezidentem, který coby dárek od starosty Pavla Heřmana obdržel obraz Ladislava Nováka, si nenechalo ujít na tři tisíce občanů. Ti tehdy ve své domovině vítali prezidenta republiky a hlavní tvář sametové revoluce. Už tehdy se jednalo o živoucí symbol.

Překážky rodinného zázemí
Na Václava Havla se primárně a rovněž zcela pochopitelně hledí jako na prezidenta. Ať už posledního ve společném státě Čechů a Slováků, nebo prvního českého. Ovšem pětasedmdesát let dlouhý život muže s poněkud nesmělým pohledem je členěn do daleko více rozmanitých kapitol, v nichž se střídají radosti a strasti, léta na vrcholu i na dně. A to i fyzickém a psychickém. Samotný začátek však byl prosvícen leskem prvorepublikové Prahy.

Rodina Havlova patřila v Praze mezi společenskou smetánku. Otce Václava Mariu Havla Pražané dobře znali coby stavitelského magnáta, jenž po svém otci dokončil projekt paláce Lucerna, matka Božena byla zase dcerou novináře, diplomata a krátce i ministra Huga Vavrečky. Nelze ani v tomto výčtu opomenout Miloše Havla, strýce pozdějšího prezidenta, průkopníka prvorepublikového filmu a zakladatele Barrandovských filmových ateliérů. Již z tohoto profesního výčtu je zřejmé, jakou si rodina držela společenskou prestiž. A když jako rodina vlastníte Lucernu, barrandovské terasy i ateliéry, není o finanční zajištění nouze. I přes to se ale později Havel ke svému dětství nevracel příliš často. Sám totiž, vlastními slovy, cítil malý chlapec mezi sebou a dalšími dětmi „sociální přehradu“. Vinou čehož si tak připadal osamělý.

Zásadní zlom rodinných poměrů nastal v únoru 1948, kdy nastupující politická garnitura ve jménu socialismu zahájila společenský boj se svými třídními a ideovými protivníky. Havlovi po znárodnění pozbyli svého lukrativního majetku a producent Miloš Havel byl po neúspěšném útěku za hranice v roce 1949 vězněn. Uprchnout na západ se mu povedlo až na podzim 1951. Onen třídní boj se promítl také do života mladého Václava. Ten zprvu studoval gymnázium v Poděbradech, stejnou školu například jako Miloš Forman nebo Josef Mašín mladší, ovšem po jeho uzavření si vinou cejchu buržoazního synka nemohl svobodně zvolit další pokračování. Ač měl blízko k humanitním vědám, učil se jako chemický laborant a poté nastoupil na Ekonomicko-inženýrskou fakultu Českého vysokého učení technického v Praze, kterou ale nedokončil.

Z kulisáka autorem her
Na technický obor nastoupil z jednoho prostého důvodu, aby se vyhnul povinné vojenské službě. Když se ale odsud snažil Havel neúspěšně dostat na Akademii múzických umění, uzavřely se mu dveře nejen zpět na ČVUT, ale rovněž zamířil na vojnu. Poté se ale dostal ke svému milovanému umění. I s přispěním kontaktů jeho otce Václava Maria pracoval zprvu jako kulisák v pražském Divadle ABC a následně v Divadle Na Zábradlí. Druhá štace už byla pro mladého Havla o něco lákavější. Sice sem zamířil rovněž coby jevištní technik, byla mu však zároveň přislíbena spolupráce na divadelních hrách. Jak v prezidentově biografii poznamenal někdejší diplomat a Havlův poradce Michael Žantovský, dostal se do divadelního prostředí zadních vchodem.

Souběžně s prací Havel dálkově vystudoval Divadelní fakultu AMU a začal se ve světě kultury výrazněji projevovat. Ať už díky absurdním hrám v Divadle Na Zábradlí (Vyrozumění s jazykem ptydepe nebo obraz společnosti ve hře Zahradní slavnost) nebo články v Literárních novinách nebo Tváři. „Havel jako by úspěšně překonal privilegia i handicapy svého původu a stal se uznávaným umělcem,“ ohlédl se ve své knize Žantovský.

Vedle profesních úspěchů jej ale v polovině 60. let potkal i ten největší životní. Společně s dalšími literáty a umělci čerpal Havel uměleckou múzu ve známé kavárně Slavia na pražské Národní třídě, kde se také roku 1956 poprvé setkal s jistou Olgou Šplíchalovou. O čtyři roky starší dívka z dělnické rodiny „buržoazního synka“ ihned uhranula. On však jí ne. Vzájemná jiskra přeskočila později, až se v roce 1964 pár vzal. Pro Havla vcelku úspěšná léta ale skončila invazí vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. Jeho díla se v Československu přestala hrát a na dramatika čekala nová životní role. V polovině 70. let krátkodobá, leč legendární, v trutnovském pivovaru, předně ale v boji za lidská práva a svobodu.

Bojovník za lidská práva
Dramatik Havel sice v roce 1967 vystoupil na IV. Sjezdu československých spisovatelů rovněž s kritickým projevem, během pražského jara následujícího roku stál ale v pozadí. „Zklamán by však byl, kdo by na základě znalosti Havlova aktivismu očekával, že bude Havel v těchto událostech hrát vůdčí úlohu,“ napsal dále Žantovský. Více byly vidět jiné tváře a i samotného Havla ve všem dění krapet štvalo, že lidé teprve po dvaceti letech začali otevírat oči. Střízlivý názor se zanedlouho projevil v polemice se spisovatelem Milanem Kunderou. Ten ve své stati Český úděl na konci roku 1968 opěvoval, v čem byla krátká éra pražského jara světová. Avšak Havel v reakci ostře namítl, že lidé to považovali v jiných zemích za pouhé běžné reálie. Jak jednoduché. A podobně srozumitelnou argumentaci zvolil také při tvorbě Charty 77, kde Havel vstupuje do role bojovníka za lidská práva.

Socialistické Československo se na konferenci v Helsinkách roku 1975 zavázalo k dodržování lidských práv, což se propsalo do Sbírky zákonů. Ovšem hned v následujícím roce byla veškerá práva i lidská důstojnost pošlapána v procesu se členy kapely The Plastic People of the Universe. Tehdy se Havel odsouzených nezastal proto, že by byli jeho oblíbenými hudebníky, budoucí prezident měl vkus poněkud jiný. Svojí činností chtěl se svými druhy pouze ukázat, proč stát své vlastní závazky nedodržuje. „Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu,‘‘ stojí v Prohlášení Charty 77, která pod sebou sdružovala underground, disent, reformní komunisty i katolíky. Cílem zapojených nebyla konfrontace s režimem, ale upozornit na nedodržování základních práv a svobod.

Bylo jasné, že iniciativu nenechá režim bez reakce. Proto se také prvními mluvčími, pro případ zatčení jednoho z nich, staly hned tři osoby - filozof Jan Patočka, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a právě Václav Havel. „Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé,“ stálo v závěru Prohlášení. Bohužel potlačení práv zanedlouho poznali sami chartisté. Řada signatářů ztratila svá zaměstnání, mluvčí Patočka zemřel po výslechu u StB, za mřížemi skončili Václav Benda, Jiří Dienstbier a Václav Havel. Poslední jmenovaný pak svoji činnost v disentu rozšířil o založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za což také strávil roky 1979 až 1983 ve vězení. Tím ale jeho potýkání s režimem neskončilo, třetí zatčení přišlo po Palachově týdnu v lednu 1989. Boj za lidská práva tak poznal na vlastní kůži, a stal se tak vůdčím představitelem disentu.

Symbol pádu komunismu
Dne 17. listopadu 1989 nebyl Havel přímo v Praze, nýbrž na svém Hrádečku nedaleko Trutnova. Ostatně komunita kolem Charty 77 počítala s demonstrací na Den lidských práv dne 10. prosince, avšak tok dějin byl daleko rychlejší. V reakci na zásah proti studentům na Národní třídě vzniklo již 19. listopadu Občanské fórum v čele s Havlem, který se tak stal ústřední tváří sametové revoluce. Brzy po svém ustanovení zahájili představitelé OF a slovenské Verejnosti proti nasiliu kolečka jednání s vládou Ladislava Adamce o změnách v republice. Včetně těch personálních na vrcholných politických místech. Federální shromáždění prošlo drobnou obměnou po kooptacích, nová vláda v čele s Mariánem Čalfou byla jmenována 10. prosince 1989. Otázkou pak po abdikaci Gustava Husáka se stala i prestižní pozice na Pražském hradě.

Potenciálních jmen se tehdy vyrojilo více. Například Ladislav Adamec, Alexander Dubček a také ze strany OF nominovaný Václav Havel. Komunisté sice zprvu prosazovali přímou volbu, která by Havlovi pro jeho malé celorepublikové povědomí nehrála příliš do karet, nakonec se ale zůstalo u volby nepřímé. Významnou roli zde však sehrál ministerský předseda Čalfa, jemuž se podařilo přesvědčit komunistický parlament, aby do čela státu 29. prosince 1989 zvolil disidenta a politického vězně. Jak, dodnes nikdo zcela jasně neví. „Naše země nevzkvétá…,“ zněl pak oproti předchozím letům poněkud jiný novoroční projev v lednu 1990. Že se z Havla stal doslova symbol sametové revoluce, potvrdil v roce 2007 nový zákon o založení Ústavu pro studium totalitních režimů. Dle něj období komunismu nekončí 17. listopadem 1989, ani volbami roku 1990, nýbrž právě Havlovým zvolením hlavou státu.
Ovšem jak například uvádí dvojice Michal Stehlík a Martin Groman, ve svém prvním prezidentském období není Havel brán pouze jako symbol pádu komunismu. Ale rovněž se jednalo o personu respektovanou v zahraničí, jež později velkou měrou napomohla k mezinárodnímu ukotvení České republiky a vstupu do NATO i Evropské unie. Co však ale též nesmí zapadnout, je, že roku 1992 se Havlovi nepodařilo prezidentský mandát obhájit, kdy neměl potřebný počet hlasů od slovenských politiků. Prezident pak 17. června oznámil rezignaci na svůj úřad, když téhož dne přijala Národní rada Deklaraci o svrchovanosti. O půl roku později pak Češi a Slováci vstoupili každý na vlastní cestu. „Revoluční nádech a jistá morální garance ale způsobily, že se Havlova silná role postupně vyčerpávala. Když totiž přišla 1992 reálná politická krize a možnost rozdělení státu, Havel nesehrál integrující roli,“ shrnuli počátek 90. let Stehlík s Gromanem. V nové České republice nepřipadalo na post hlavy státu v úvahu jiné než Havlovo jméno. Avšak i zde funkci doprovázely politické krize a dohady.

Naděje na lepší časy
Mezi nejčastěji citované Havlovy výroky patří prezidentův pohled do budoucna z roku 2011. „A až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu,“ pronesl Havel na své pětasedmdesáté narozeniny, dva měsíce před smrtí. Zvolením prezidentem Československé socialistické republiky v prosinci 1989 se Havel stal symbolem změny, přechodu k demokracii, a tím pádem i nadějí na lepší časy. Tou je také, i díky zmíněnému a často omílanému citátu, dodnes. V očích mnoha občanů byl Havel symbolem lepších zítřků již za svého prezidentství, kdy se ze své pozice neostýchal upozornit na problémy doby.

První roky 90. let doprovázela euforie ze znovunabyté svobody. Nicméně celá řada následujících událostí na politické scéně způsobila, že občané z prvotního nadšení začali propadat skepsi až nedůvěře. Jistým vyvrcholením této situace pak byl rok 1997 a nejasnosti kolem financování ODS. Když pak přední členové občanských demokratů Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali premiéra Václava Klause k rezignaci a rozpadla se vládní koalice, směřovala Česká republika k úřednické vládě a předčasným volbám. A ruku v ruce s tím započala u veřejnosti deziluze z novodobé politiky, jež se následně překlenula do nechvalně známé opoziční smlouvy. Sám Václav Havel tuto situace nazval „blbou náladou“, daleko přímočařejší však byl ve svém prosincovém projevu roku 1997 před zákonodárci.

Prezident Havel, tehdy krátce měsíc před volbou, zhodnotil stav republiky po sametové revoluci. Ve své řeči sdělil, že spoustu lidí je zklamáno a znechuceno a při tehdejším stavu se domnívají, „že se v této zemi vyplácí lhát a krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní.“ Havlova slova přímo směřovala k ekonomické transformaci, konkrétním politickým skandálům. Ve spojitosti s tímto a s výroky o opojení mocí a úspěchy bylo nadmíru jasné, že velká část slov byla věnována osobě Václava Klause. „Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha… Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat,“ pravil Havel před poslanci a senátory.

Pomyslným majákem naděje se prezidentský úřad stal zanedlouho po rozdělení moci ve státě na základě opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. Byl to právě prezident Havel, kdo v roce 2000 podal k Ústavnímu soudu novelu volebního zákona, která by znevýhodňovala menší strany. A povedlo se. Zpátky však o pár let dříve, do prostor Rudolfina roku 1997. „Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a nezodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí,“ pronesl dále ve svém rudolfinském projevu. A možná že právě tento výrok by mohl být z této doby předně Havlovi připisován a ve veřejném prostoru citován. Nikoliv ono „humanitární bombardování“, které od něj nikdy nezaznělo.


Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

Horácké noviny 58/2003.
KOSATÍK, Pavel. 2019. 100x Václav Havel. Euromedia Group.
Prohlášení Charty 77.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2023. Přepište dějiny potřetí. JOTA
SUK, Jiří. 2020. Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Prostor.
ŽANTOVSKÝ, Michael. 2014. Havel. Argo.