Barokní krajina jako divadlo světa

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

10. 03. 2026

Před týdnem jsme se společně s ředitelem Hrotovického muzea vydali po sochách v Hrotovicích a okolí. Historik Jan Knotek při svém bádání vychází převážně ze soupisů, které provedli badatelé Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek. V knize Místní jména na Moravě a ve Slezsku se na straně 300 můžeme mimo jiné dočíst: „Hrotovice /1/ Městys na Znojemsku. /2/ 1349 super villa Ruthwicz, ZDB I, 71 atd.,“ nalistuje Jan Knotek příslušnou stranu.

Minule jsme se vydali k prvnímu zastavení, jímž bylo sousoší Kalvárie. Přestože v titulku slibujeme především barokní sochy, hned Kalvárie do období baroka nepatří. Jak jsme slíbili, dnes se vydáváme po Zákostelní ulici, naším cílem je sv. František z Pauly.

Než k tomuto světci dojdeme, musíme si však vyslechnout nejen historii jednotlivých soch, ale především pohnutky, které vedly k jejich výběru a umístění v krajině. Už minule jsem si s lehkou nadsázkou dělal legraci, že si připadám jako v některém románu Dana Browna. Dnes mi Jan Knotek tento dojem přímo podtrhl a je mi jasné, že Šifra mistra Leonarda byla úplná selanka. Ponořme se tedy do spletitostí a symboliky, která sochy provází, a nechme se unášet proudem slov, století a mystiky.

Theatrum mundi
Soubor barokních soch patří vůbec k nejstarším plastikám instalovaným v Hrotovicích. Vznikl za šlechtice Ondřeje Rodena z Hirzenau, císařského rady a nejvyššího dvorského sudího Markrabství moravského, a jeho manželky Anny Františky, která vynikala velkou obětavostí i zbožností.

Není bez zajímavosti, že ještě za panování Marie Terezie, roku 1772, pukl menší zvon v kostele sv. Vavřince. Rodina Rodenů, tehdejší majitelé Hrotovic, jej nechala roku 1808 znovu přelít. Na zvonu byly čtyři obrazy: sv. Floriána, sv. Mikuláše, sv. Lukáše a sv. Donáta, s nápisem: „Od hladu, moru a vojny vysvoboď nás, Pane.“

Zde se nám nutně vtírá otázka: Proč právě tito světci – a právě v tomto čase? Zejména v období baroka se totiž zásadně proměnil pohled na funkci soch v krajině. Důležitý nebyl pouze symbolický význam jednotlivých světců či patronů, ale také jejich umístění v prostoru a čase. Krajina byla vnímána jako „divadlo světa“ (theatrum mundi) a sochy v ní hrály roli hlavních aktérů, kteří měli poutníka ohromit, zastavit a přimět k rozjímání nad vlastním smyslem bytí.

Sapere aude!
Ve své podstatě šlo nepřímo o propojení poutníka s církví, která si tehdy nárokovala monopol na výklad světa i myšlení jednotlivce. Možná si to dnes dostatečně neuvědomujeme, ale právě díky tomuto působení se později rozšířilo i tzv. osvícenectví. Jeho podstatu výstižně formuloval Immanuel Kant heslem Sapere aude! (Odvaž se vědět!), jímž vyzýval k osvobození lidského ducha od předsudků a slepé poslušnosti autoritám, zejména církevním.

Kantův výrok: „Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně,“ vystihuje jeho přesvědčení, že hledající člověk má usilovat především o propojení mravnosti a štěstí. A protože zde na zemi mnozí spíše trpí, musíme nutně předpokládat existenci spravedlivého Boha, který tyto hodnoty zajistí v posmrtném životě.

Touto změnou paradigmatu se postupně stalo, že církevní dogmata a rituály začaly být vnímány jako druhořadé, zatímco podstatné bylo vést mravný život – podle hesla Mravnost nade vše. Čtenář si možná vzpomene na film pro pamětníky se skvělým Hugem Haasem. Víra v Boha pak dodávala tomuto morálnímu úsilí vyšší a pevnější smysl i rámec.

Chronos a Kairos
Kolem roku 1808 bylo jméno Napoleona Bonaparta a jeho vojenských tažení skloňováno doslova ve všech pádech. Právě v této době je zajímavé sledovat symboliku čtyř světců na zvonu. Málokdo si dnes uvědomuje, že se sv. Floriánem bývá spojován orel. Naproti němu v ročním cyklu stojí sv. Lukáš, jehož svátek připadá na 18. října a jehož symbolem je býk. V řeči astrologie tak Býk stojí proti Štíru; v Býku vládne Venuše, zatímco ve Štíru Mars – bůh války.

Svatý František z Pauly je spojován s beránkem, tedy přeneseně s Kristem a jeho obětí za celé lidstvo, zatímco sv. Mikuláš byl pomyslně chápán jako ten, kdo „zavírá vlkům tlamy“. Beránek Boží tak stojí v symbolickém boji proti vlkům, tedy přítomnému zlu. V těchto alegoriích se jasně ukazuje dualismus Dobra a Zla, který lze číst i jako obraz střetu Rakouského císařství s Napoleonem, ale také jako dlouholeté soupeření katolíků na straně jedné a protestantů na straně druhé.

Na druhé straně nelze tehdejší pojetí času chápat tak, jak jej chápeme dnes. Společnost byla převážně zemědělsko-rolnická a rok byl vnímán jako cyklická jednotka, nikoli jako lineární tok. Jak uvádí Jan Knotek: „Zde se spíše přikláním k cyklickému pojetí času než k času lineárnímu. Velký význam měl rozdíl mezi pojmy Kairos a Chronos. Zde je záměrně uvádím opačně, než bývá obvyklé. Proč? Chronos totiž představuje čas měřitelný a sekvenční, zatímco Kairos čas vnitřní, subjektivní, okamžik, který může změnit celý život.“

Pět soch jako pět ran Kristových
„Právě tímto způsobem se utvářela barokní krajina a tím i myšlení lidí jako jeden celek. Sochy v krajině sloužily k posvěcení prostoru, k orientaci i k demonstraci moci církve a také šlechty. Byly umísťovány při cestách, na křižovatkách, mostech, hranicích panství a vyvýšených místech, čímž vytvářely komponované krajinné osy. Baroko na Moravě se přitom více váže na Vídeň a italské umělecké prostředí než na baroko v zemích Koruny české.“

V Hrotovicích tak hrály sochy vybraných světců významnou roli v ovlivňování myšlení místních obyvatel i příchozích. Zajímavé a důležité je, že podobně jako jinde v České republice jsou tito světci „zahraniční provenience“ a nemají k našemu prostředí bližší vztah ani jiné pojící vazby. Důvod je prostý: zastupovali církev a šlechtu, která zde vlastnila většinu majetku. Výjimkou se stal sv. Jan Nepomucký, jehož kult byl za vlády Karla VI. cíleně podporován jako symbol věrnosti a oddanosti habsburské monarchii a měl zároveň zastínit památku Mistra Jana Husa, a to nejen jako reformátora církve.

Zájemcům o tyto skutečnosti lze doporučit například knihu autorů H. Florentové a V. Kopeckého Křesťanské nebe s podtitulem Poznáváme světce v umění a legendách. Je zajímavé si uvědomit, že sv. Jan Nepomucký, jako jediný světec pocházející z naší vlasti, má tak daleký dosah právě díky moci a síle Habsburků. Mladý cestovatel Ladislav Zibura, který bude mít 29. dubna 2026 v Třebíči v Národním domě přednášku, píše v cestopise Všechny cesty vedou… na straně 226 toto: „Nebudeš tomu věřit, ale já se jmenuji Johann Nepomuk. Je to oblíbený světec naší rodiny, a tak se stalo tradicí pojmenovávat po něm naše syny. Jsem už sedmá generace Johannů Nepomuků.“

Není ani nezajímavé, že Karel Roden z Hirzenau, poslední člen rodu vlastnícího Hrotovice a přilehlé pozemky, spočinul po své smrti právě v kapli sv. Jana Nepomuckého v Radeníně.

Rodina Rodenů z Hirzenau kdysi nechala v Hrotovicích a okolí vztyčit pět soch: sv. Františka z Pauly (svátek 2. dubna), sv. Floriána (svátek 4. května), sv. Jana Nepomuckého (svátek 16. května), sv. Donáta z Avezzana (svátek 7. srpna) a sv. Vendelína (svátek 20. října). Podle mé hypotézy, opřené i o dlouholetou spolupráci s doktorem Milanem Vokáčem, se může jednat o symbolické znázornění pěti Kristových ran v krajině.

Na základě mapových podkladů i toponomastických názvů tratí, které jsme shromáždili, lze přesně doložit, že tyto sochy původně nestály na dnešních místech ani nepocházely ze zámecké zahrady v Hrotovicích, jak se tradovalo. Například trať U svatého Donáta na kótě 427 mezi Hrotovicemi, Račicemi a Oduncem dokládá původní umístění sochy sv. Donáta, která byla v 19. století několikrát přemístěna.

Směr Santiago de Compostela
Z map lze s jistotou říci, že šest barokních soch původně stálo u šesti hlavních cest vycházejících z Hrotovic: sv. František z Pauly na cestě ke Slavěticím, sv. Jan Nepomucký směrem k Dalešicím a Račicím (ten je, stejně jako sv. Vendelín, z dílny Kašpara Obera), sv. Vendelín na cestě ke Znojmu a sv. Florián na dnes již zaniklé cestě ke Krhovu. Právě tato cesta navazovala na středověkou poutní trasu ke sv. Jakubu Staršímu do Santiaga de Compostela. Ta začínala u kostela sv. Jakuba Staršího v Brně a pokračovala přes Řeznovice, Templštejn, dále Hrotovice a Krhov (i zde stojí kostel sv. Jakuba Staršího) až do Českých Budějovic, kde se znovu napojovala na dnes již obnovenou poutní trasu vedoucí přes Pasov do Santiaga de Compostela.

Zájemcům o historické pozadí nejen poutě do Santiaga de Compostela lze doporučit například knihy docenta Zdeňka Sůsy, který se fenoménu poutnictví dlouhá léta věnoval.

Hrotovice patřily po požáru fary roku 1825 pod Krhov, samostatná farnost byla obnovena až 1. ledna 1912. Prvním farářem se stal P. Tomáš Sec, který zemřel roku 1932 v třebíčské nemocnici. Ale to už je jiný příběh.

Foto HoN: Jan Uher