TŘEBÍČ (juh) – Rádi navštěvujeme letní dětské tábory, ať pobytové, nebo příměstské. K návštěvě tábora pořádaného třebíčskou pobočkou Muzea Vysočiny Třebíč nás však neponoukala pouze prostá novinářská zvídavost, ale trošku tajemný telefonát. Poslední den tohoto tábora nám jedna jeho účastnice zavolala do redakce a radostným, ale zároveň trošku rozechvělým hlasem nám oznámila, že na táboře našli poklad! Vysvětlovala nám, že se vlastně jednalo o starý lup, který zde proběhl před mnoha lety, a dětem se podařilo ho objevit… Ehm, ehm… Asi nějaký prázdninový fórek, ne? Ale znáte to. Na každém šprochu pravdy trochu.
Hned v pondělí jsme se objednali k vedoucí tohoto tábora Evě Novotné a vyrazili. Přijala nás v zámecké kavárně a pěkně v klidu nám o případu objeveného pokladu vyprávěla. Nestačili jsme žasnout.
Tábora se účastní děti ve věku 9 až 13 let. Což je poměrně veliké rozpětí, ale výhodou je, že se děti vracejí a muzeiníci na ně mohou působit více let a vychovávat si z nich nejen šikovné pomocníky pro mladší táborníky, ale i pomocníky pro další muzejní akce během roku. Ideální počet dětí na táboře se ukázal být okolo dvaceti. Zkoušeli i více, ale to už program ztrácel na kvalitě.
Program tábora, který vždy tvoří nějaké téma spojené do celotáborové hry, dává dohromady Eva coby hlavní edukátorka. Na samotném chodu se podílejí další tři zkušení lektoři, ale do tábora se podle potřeb zapojují i ostatní odborní pracovníci muzea podle specializace, která je pro dané téma aktuální. V tomto je muzejní tábor rozhodně jedinečný, protože děti mají k dispozici opravdové odborníky a profesionály, kteří se rádi na chvíli promění ve vedoucí a kamarády a dětem poskytují opravdu špičkový servis.
Někdy se však vše vymkne a program se musí upravit aktuální situací – právě tak, jak se to přihodilo letos.
Název tábora se tak proměnil ve Velkou muzejní loupež. V roce 1991 se v místním muzeu udála loupež vzácných dýmek, historických zbraní a mincí. Drtivá většina předmětů byla pomocí Interpolu objevena v Německu a navrácena zpět. Jak se však ukázalo, existovala i část naloupených předmětů, která se dosud nalézala ukrytá na území města a čekala, až si ji lupiči vyzvednou. Díky báječným dětem muzejního tábora se však i tyto věci mohly vrátit zpět mezi exponáty. Nebylo to však jednoduché a děti musely prokázat značnou bystrost, statečnost a odhodlání – jako velcí detektivové. Díky nim je muzeum bohatší o historickou láhev třebíčské Zonky, obraz Ladislava Nováka, dvě mince, dýku a skleničku.
Jak to ale vlastně přijde, že se děti místo do letních radovánek pustí do pátrání po dávném zločinu? Stalo se to tak: hned první den při prohlídce muzea se děti o události dozvěděly. A přiznejme si, lákadlo to bylo – a hlavně, nehrozilo nebezpečí kontaktu se zločinci, neboť ti už byli dávno dopadeni Interpolem. Takže kdo by se nechtěl pokusit najít opravdový poklad?
Ředitel muzea Michal Zábrš je proto do případu zasvětil a vysvětlil jim, že by měly pracovat s policejním spisem, který už je na tuto loupež založen a leží na policii. I vydaly se děti na policii, kde jim byl spis zapůjčen. Policie sice aktivitě dětí moc nevěřila, ale zkušení detektivové dětem vysvětlili, jak si stop všímat, nepoškodit je, zdokumentovat a zpracovat. Znáte to. Zde nebylo co pokazit a mravenčí práce mnoha hledačů spolu s jiným úhlem pohledu – přece jen jsou děti o dost menší než průměrně urostlý detektiv – může přinést ovoce.
Děti se s nadšením pustily do pátrání a používaly všechny metody, které se u policie naučily. Nevynechaly ani rekonstrukci, při které se pokoušely postřehnout momenty, kterých si ani zkušení policisté nevšimli. Díky tomu se dostaly až ke známým firmám, překupníkům Buldoku a Fenkovi, a našly i první stopu – zprávu v láhvi od Zonky. Barbarští překupníci využili muzejní exponát! Jak ubohé. Zde hodně pomohli již zmiňovaní odborní pracovníci, kteří dětem mohli o uloupených předmětech přinést mnoho cenných informací.
Stopy je nakonec dovedly až k pamětníkovi, který po pokladu dlouhá léta sám pátral, ale pro svůj věk a jiné povinnosti už to vzdal. Děti ho přesvědčily, aby jim přenechal stopy, které sbíral celá léta, a pomocí těchto stop poklad skutečně našly! Nebylo to jednoduché a nebylo to zadarmo. Stopy je vedly skoro okolo celé Třebíče, aby pak poklad objevily v židovské čtvrti, tedy takřka pod nosem. Ale tak to často bývá. Hledanou věc máme někdy přímo na očích a nevidíme ji.
Následovala veliká radost, kdy děti mohly svůj nález oznámit onomu hledači, odborným pracovníkům, řediteli muzea i samotné policii, která se možná divila nejvíce – a mohla spis po tolika letech uzavřít. Takových spisů nemá policie na celém světě mnoho, kde jsou jako řešitelé uvedeny děti. Třebíčské muzeum tím získává jedno cenné a nečekané prvenství. Posledním známým případem je švédský dětský detektiv Kalle Blomkvist, jehož případy byly dokonce literárně zpracovány. A teď děti z tábora Muzea Vysočiny Třebíč. Nezbývá než pogratulovat.
Použité fotografie jsou z archivu pátracího týmu.
