Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petra Klementová

01. 03. 2026

Na začátku jsme spolu měli rozhovor v průběhu cesty po telefonu. Spojovali jsme se ve chvílích, kdy byl Nico Moro někde mezi Rakouskem a Itálií, promrzlý, unavený, ale odhodlaný jít dál. Teď už seděl naproti mně osobně. Má za sebou kompletních 924 kilometrů z Třebíče až ke stadionu San Siro v Miláně. A tak jsme se ho zeptali i na různé pikantnosti a zajímavosti, které se do našich telefonátů nevešly.

924 kilometrů až k San Siru
Poslední den si původně představoval klidnější. Chtěl, aby nebyl hektický. „Plánoval jsem si to tak, že ujdu třeba jen dvacet kilometrů, abych měl pak čas na média a nemusel všechno honit,“ vysvětluje. Jenže počasí mu plány překazilo. Déšť rozbil harmonogram a z poslední etapy se stal maraton. Nakonec mu to ale dávalo zvláštní smysl. „Řekl jsem si, že je to vlastně symbolický. Maraton přece k olympiádě patří.“ Prvních dvacet kilometrů prý doslova proletěl. Psychicky byl nastavený tak silně, že mu nohy šly téměř samy. Tempo ale zpomalilo ve chvíli, kdy se dostal do centra Milána. Hustá doprava, davy lidí, uzavírky kvůli přenášení olympijské pochodně. Do toho každou chvíli telefonát z některého média. „Měl jsem sluchátka v uších a odpovídal na otázky. Jednou mě málem něco smetlo, protože jsem se zaposlouchal a nedával pozor,“ přiznává.

Stadion, který se objevil až za rohem
Ještě před vstupem do centra se zastavil za ředitelkou České školy v Miláně, která ho chtěla osobně pozdravit. Pozvala ho na oběd a dlouho si povídali o školství ve světě, protože Nico hodně cestuje a má srovnání z různých zemí. Zapovídali se tak, že málem nestihl plánovaný živý vstup, který měl připravený pro své fanoušky na sociálních sítích. Ten chtěl vést od katedrály Duomo až ke stadionu San Siro. Nikdy předtím nic podobného nedělal. Nastavování účtů, připojení, sdílení. Všechno bylo nové. A když už se vysílání konečně rozběhlo, vyčerpala se mu data. „Spadlo to. Úplně.“ Volal kamarádovi, aby mu navýšil limit, jenže omylem ho nastavil na jiné číslo. I přes komplikace se nakonec připojilo přes tisíc lidí a během několika minut přibyly tisíce komentářů. „Bylo to šílený. Bavilo mě to, ale bylo to i nebezpečný. Člověk kouká do kamery a do toho kola, auta, lidi. A já už měl za sebou téměř čtyřicet kilometrů.“ Poslední metry si ale chtěl vychutnat. Před stadionem byl roh budovy, který zakrýval výhled. Věděl, že jakmile za něj zabočí, uvidí San Siro. Zastavil se. Napil se. Nechal sledující napjaté. „Psali mi: už tam běž. A já říkal, ještě ne, ještě počkáme.“ Pak se znovu nadechl a do živého vysílání pronesl větu, na kterou čekaly tisíce lidí: „Tak jo. Po těch jednatřiceti dnech a více než devíti stech kilometrech napříč Českou republikou, Rakouskem, Německem a Itálií jsem dnes, pátého února roku 2026, ve svých stále ještě šestadvaceti letech, došel na stadion San Siro, kde zítra proběhne zahajovací ceremoniál olympijských her.“ Když pak udělal těch několik posledních kroků a vyšel za roh, otevřel se před ním celý stadion. „Úplně mě to opařilo,“ říká. „Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Ty lidi, ty emoce. Bylo to fakt nádherný.“ Zpětně si uvědomuje, jak symbolické bylo, že stadion neuviděl dřív z dálky. „Kdybych ho viděl předtím, nebylo by to tak silný. Takhle to vyšlo strašně pěkně. A přitom se tam dá dojít z různých stran.“ Ještě jednou poděkoval lidem za podporu, za to, že s ním celou cestu šli alespoň virtuálně. Pak vysílání ukončil a chvíli jen stál. Díval se na stadion, který byl cílem jeho zimní pouti, a snažil se v tichu srovnat všechny pocity, které se v něm mísily.

Brečel jsem. Ale jinak, než jsem čekal
Jenže ani tím den neskončil. Čekaly ho další rozhovory, natáčení, ještě jedno video, ještě taneček, i když už byl fyzicky i psychicky vyčerpaný. „Člověk víc lituje toho, co neudělal,“ vysvětluje, proč do toho šel i přes únavu. Začalo silně pršet. On mezitím pod přístřeškem u metra poskytoval téměř hodinový rozhovor, potom se přesunul na ubytování, objednal si jídlo a ještě dlouho do noci vyřizoval další mediální povinnosti. Spát šel až po jedné hodině ráno. „Měl jsem tolik pocitů, že jsem si vlastně ani nestihl uvědomit, že jsem to opravdu ušel.“ Na otázku, jestli přišel očekávaný příval emocí, odpovídá upřímně. „Brečel jsem. Ale asi jsem čekal, že to bude ještě silnější.“ Místo euforie přišel zvláštní vnitřní zmatek. „Nevěděl jsem, jestli můžu brečet, jestli je to dobře, nebo špatně. Měl jsem v hlavě hokej.“ Přiznává, že část emocí v sobě možná podvědomě držel. „Asi jsem ani nechtěl úplně brečet před lidma.“ V cíli byl fyzicky sám. Manažer i přítelkyně přiletěly až později. „Ale vlastně jsem tam sám nebyl. Měl jsem tam s sebou víc než tisíc lidí online. Říkal jsem od začátku, že to není jen moje cesta, ale naše.“ Pro Nica to byl obrovský tlak. Nebyl úplně uvolněný. „Věděl jsem, že lidi něco očekávají,“ přiznává. Přesto v sobě cítil silnou radost. Možná ne tak výbušnou, jak si představoval, ale hlubokou. „Měl jsem neskutečnou radost hlavně z toho, že jsem došel v pořádku. V té zimě, v tom počasí… to bylo fakt někdy o zdraví.“ Ještě noc před cílem uklouzl na mokré dlažbě. „Říkal jsem si, co kdybych teď spadl blbě. Celou noc jsem přemýšlel, že stačí jeden špatnej krok.“ Právě v posledních dnech si podle něj člověk nejvíc uvědomuje, jak málo stačí, aby se všechno zlomilo. O to silnější byla úleva, když stál před stadionem zdravý. Nezlomený. Sice unavený a zahlcený dojmy, ale v pořádku.

Naskočili jsme do rozjetého vlaku
Myšlenku na cestu nosil v hlavě zhruba rok, ale konkrétní rozhodnutí padlo až v polovině prosince. Do té doby čekal, jak dopadne jiný projekt a jestli se mu otevře prostor. Když si definitivně řekl, že půjde, bylo to vlastně na poslední chvíli. Výbavu nakupoval těsně po Vánocích, balil narychlo a ještě pár dní před startem bojoval s nemocí. „Říkal jsem si, jestli je to vůbec dobrý nápad,“ přiznává. Okolí ho varovalo. Má být zima, mrazy. Bude to velké riziko. Přesto vyrazil. A paradoxně právě na cestě se jeho tělo srovnalo. „Rozchodil jsem to.“ Finální přípravy byly rychlé a do jisté míry improvizované. Se svým manažerem Zbyňkem se domlouvali na poslední chvíli, několik schůzek nevyšlo, do toho nemoci a časový tlak. Dva dny před odchodem ještě řešili techniku, ve vlaku proběhlo rychlé zaškolení s kamerou, natočili první video a bylo jasno. „Naskočili jsme do rozjetého vlaku. A doslova,“ usměje se. Od té chvíle už nebyl prostor na pochybnosti. Všechno se dělo za pochodu.

První den bolí nejvíc
Těžký byl už samotný začátek. „Ten první den je vždycky nejtěžší. Pokud si ale v hlavě řekneš, že už jsi v tom, tak prostě musíš pokračovat,“ popisuje. Hned první den na Vysočině ušel přes třicet kilometrů v mrazu a kopcích. Tělo na takovou zátěž nebylo zvyklé a psychika dostávala zabrat. A právě tehdy ho poprvé potrápila i elektronika, která ho pak provázela po celou cestu.

Nejhorší nebyl mráz. Byly to kabely
Když se ohlíží za nejtěžšími momenty, překvapivě nezmiňuje jen mráz nebo Alpy. „Nejtěžší byly kabely,“ směje se. Během cesty zničil osm nabíjecích kabelů. Elektronika v mrazech kolabovala, telefon se rychle vybíjel a nabíjení fungovalo jen v určitých polohách. „Bez mobilu jsem jak bez ruky. Potřeboval jsem mapu, komunikaci i důkaz, že opravdu jdu.“ V mrazech kolem minus dvaceti stupňů mu telefon několikrát zhasl, i když ukazoval polovinu baterie. Stres z toho byl podle něj obrovský. „Jsou to takový drobnosti, ale lezlo mi to na mozek.“

Tam by mě nikdo nenašel
O konci prý ale neuvažoval. Dvě předchozí výpravy nedokončil a věděl, jak moc ho to tehdy mrzelo. „Tohle jsem zažít znovu nechtěl.“ Přesto přišly chvíle, kdy si říkal, že je blázen. Za nejrizikovější část celé výpravy považuje dvoudenní úsek v Německu. Bez signálu, bez lidí, v hlubokém sněhu a mrazu. „Tam by mi fakt nikdo nepomohl,“ říká. Byl promočený, nohy měl necitlivé a bolestivé. „Říkal jsem si, že až se na ně podívám, budou modrý. Fakt mě napadlo, že můžu přijít o prsty.“ Když se konečně dostal ze sněhu na suchou cestu, padl na kolena a rozbrečel se. „Hladil jsem tu silnici a děkoval.“ Svému manažerovi tehdy napsal, že pokud se do osmi hodin neozve, má vyhlásit pátrání.

Nebezpečné ale nebyly jen hory. Silniční úseky byly často o nervy. Kamiony projížděly těsně kolem něj a v jednom úzkém tunelu dlouhém 124 metrů musel sprintovat a doufat, že proti němu nepojedou dva najednou. „Kdyby jely, tak mě zabijou,“ říká bez přehánění. A přesto, nebo právě proto, mluví o cestě s vděčností. Největší radost měl každý večer z toho, že došel v pořádku. Silné byly i zprávy od lidí, kteří mu psali, že je motivoval něco změnit. Začít studovat, učit se jazyk, plnit si sny. „To bylo to moje poslání. Že jsem v někom zažehl jiskru.“

Banán z mrazáku a patnáct kilo na zádech
Batoh vážil podle situace dvanáct až patnáct kilogramů. Zpočátku si myslel, že v zimě nebude muset tolik pít, brzy ale zjistil opak. „V té zimě člověk taky potřebuje hodně vody. Jenže mně všechno mrzlo.“ Láhve, pití, dokonce i ovoce, které mu lidé vozili na trasu. Jablka, banány, mandarinky, čokolády, káva, kakao. Podpory bylo tolik, že už to někdy ani neměl kam dávat. Jenže většinu věcí během dne sníst nemohl. „Zkuste si dát banán z mrazáku. To si vymlátíte zuby,“ směje se. Jídlo tak často končilo na topení a jedl ho až večer na ubytování. Sladké mu energii dodávalo, ale přiznává, že není typ, který by každý den potřeboval tabulku čokolády. V batohu měl především termovrstvy, náhradní oblečení, mikiny, tepláky na převlečení, techniku a také kabely. Postupně ale zjistil, že si tělo na zimu zvyká. Ke konci už v Alpách chodil často jen v mikině. „V bundě mi bylo vedro,“ říká. Přesto mráz zanechával stopy. Obličej ho večer pálil, mazal se několika krémy, které mu lidé přiváželi, a řešil i drobnosti, jako byla kukla. Tu nakonec téměř přestal nosit. Vadila mu, lezla do očí, omezovala výhled i komunikaci. „Připadal jsem si jak v helmě. Neslyšel jsem, neviděl jsem pořádně kolem sebe a byl jsem z toho nervózní.“ I tak si ale do batohu podle svých slov zabalil ještě jednu důležitou věc. Dobrou náladu.

Kolik stojí dojít až do Milána
Kolik taková třicetidenní zimní pouť vlastně stojí? Nico má dnes čísla spočítaná. „Vyšlo mě to přibližně na sto dvacet tisíc korun,“ říká otevřeně. Do částky zahrnuje především ubytování, jídlo a vybavení, které musel před cestou dokoupit. Zároveň ale zdůrazňuje, že se snažil šetřit, kde to šlo. Oblečení nakupoval až po Vánocích ve slevách, hledal levnější varianty a část techniky měl zapůjčenou. „Kdybych do toho započítal i elektroniku, jako kamery, hodinky nebo telefon, bylo by to samozřejmě víc,“ dodává. V zimě si nemohl dovolit spát venku, takže největší položkou bylo ubytování, které se často pohybovalo kolem dvou tisíc korun za noc. Podle něj to ale nebyla bezhlavá investice, spíš nutná daň za bezpečí a podmínky, v nichž chtěl cestu zvládnout v pořádku.



Sláva má dvě strany
Podpora lidí pro něj během celé cesty znamenala mnohem víc, než si dokázal předem představit. Nešlo jen o lajky a čísla na obrazovce, ale o konkrétní zprávy a konkrétní příběhy. „Nejvíc mě potěšilo, že to v lidech něco probudilo. Psali mi, že jsem je motivoval začít studovat, naučit se jazyk, přihlásit se na vysokou, plnit si sny. To byl pro mě asi nejsilnější moment celé cesty,“ říká. Překvapila ho i podpora známých osobností. Nejen symbolická fotografie s Taťánou Kuchařovou, ale i další zprávy a sdílení od lidí, od kterých by to vůbec nečekal. Zároveň si ale velmi rychle uvědomil, že s viditelností přichází i druhá strana mince. „Vždycky se najde někdo, kdo si potřebuje kopnout,“ přiznává. Konstruktivní kritiku bere. „Když má hlavu a patu, tak ji vítám. Více hlav víc ví.“ Horší jsou podle něj útoky bez argumentů, osobní výpady nebo posměch, který se nabaluje jako lavina. Stačí jeden negativní komentář a další se přidávají. „Pak je tam dvacet krásných zpráv, ale člověk se stejně upne na tu jednu špatnou. A to mě mrzí, že to takhle funguje.“ Na hejty už nereaguje. Ne proto, že by mu byly úplně jedno, ale protože ví, že energii je potřeba dávat jinam. Dnes se mu stává, že ho lidé poznávají na ulici, zastavují ho, chtějí podpis nebo společnou fotografii. Jedna paní na něj dokonce na náměstí zavolala: „Vy jste ten slavnej!“ Nico se jen pousměje. „Je to milý, ale občas nevím, jak se mám chovat. Nejsem zvyklý být středem pozornosti.“

Třicet dní si jen voláš
Velkou roli na celé cestě hrála i jeho přítelkyně Míša. Byli v kontaktu každý den, bez výjimky. Vlastně spolu na dálku vstávali. „Ona do práce, já na trasu. Nechtěl jsem, aby byl jediný den bez sebe,“ říká Nico. Rána pro něj nebyla jednoduchá. Hygiena v zimě, mazání obličeje a rukou proti mrazu, rozcvička, kontrola batohu, jestli něco nezapomněl. „Všechno jsem kontroloval snad šestkrát. Byl jsem unavený a nechtěl jsem udělat chybu.“ Když měl ubytování se snídaní, snažil se doplnit energii na maximum. „Ostatní si dali rohlík a vajíčko, já měl plné talíře. Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že to potřebuju.“

Kontakt s Míšou pro něj byl psychickou kotvou. I když měl náročný den, vždy si na sebe našli čas. Někdy hodinu, někdy tři. „Ani nevíš jak a jsou tři hodiny pryč.“ Přiznává, že dlouhé hodiny o samotě dávají prostor myšlenkám. Silnice umí být tichá, ale hlava v ní hlučná. O to víc si váží toho, že jejich vztah obstál. Cesta byla zkouškou. Míša za ním do Milána přijela. Dlouho nebylo jisté, jestli všechno vyjde podle plánu, ale když bylo jasno, začaly se řešit letenky a detaily. „Vyjel jsem výtahem nahoru, otevřely se dveře a tam byla.“ Objali se a jemu došlo, že je to skutečné. „Celý den do mě píchala, jestli fakt žiju. Třicet dní si s někým jen voláš a pak ho najednou držíš v náručí. To je úplně jiný rozměr.“

Tahle cesta byla pro ni
Celou cestu věnoval své babičce. Na otázku, co by mu dnes řekla, chvíli přemýšlí. „Myslím, že by mi řekla, že je na mě pyšná. Že jsem šikovný,“ usměje se tiše. O babičce mluví s lehkostí i něhou zároveň. Byla energická, čiperná, plná života a starostlivosti. „Když jsem přijel, vždycky mě hned kontrolovala. Tlak, cukr, všechno. Měla o mě strach.“ I v pokročilém věku dokázala překvapit svou vitalitou a odhodláním. Patřila k lidem, kteří se jen tak nevzdávají.

Patnáct států na kůži
Když se ho ptám, kolik má vlastně tetování, chvíli se zamyslí a pak odpoví: „Patnáct států.“ Jeho tělo je pro něj kronikou cest. Každé tetování má svůj příběh a své místo. Zásadně si je nechává dělat tam, kde daný příběh vznikl. „Když je to Milán, tak to musí být v Miláně. Nemůže to být někde jinde,“ říká.

Během této výpravy přibyly další dvě. V Salzburgu si nechal vytetovat symbol Red Bullu. „Hodně jsem přemýšlel, co si nechám udělat. Nakonec jsem zvolil něco, co mi dávalo smysl,“ shrnuje jednoduše. Druhé, člověk by řekl možná ještě důležitější tetování, vzniklo přímo v Miláně. Nese nápis Miláno Cortina 2026 a má ho na hřbetu ruky. „To jsem věděl už od začátku, že chci,“ přiznává. Někteří s umístěním nesouhlasili, ale on měl jasno. „Chtěl jsem ho mít na očích.“ Právě tohle tetování pro něj dnes patří k těm vůbec nejsilnějším. Ne jako ozdoba, ale jako připomínka toho, co dokázal.

Dva světy v jednom těle
Jeho otec je Ital, který přišel do Česka, kde se seznámil s jeho maminkou Češkou. I proto se nabízí otázka, kam vlastně patří víc. Cítí se víc jako Čech, nebo Ital? Usměje se. „V Česku mě berou spíš jako Itala a v Itálii jako Čecha,“ říká s nadhledem. Sám to ale vnímá o něco vyhraněněji. „Myslím, že mě to asi víc táhne k Itálii. Mám spíš italskou mentalitu, byl jsem tak vychovávaný, taková byla domácnost.“ Maminka je přitom Češka, takže v něm přirozeně žijí oba světy.

Nic moc, říká o českých těstovinách
A když už jsme u jeho italské krve, nemohla chybět ani trochu odlehčená otázka. Co říká na těstoviny z českého supermarketu? Zasměje se. „Nic moc.“ Neříká to povýšeně, spíš s pobavením. „Ta kvalita je prostě jiná.“ Přiznává, že kdykoliv je v Itálii, trochu ho to zamrzí. Nejen kvůli jídlu, ale i kvůli cenám. „Člověk pak vidí, že tam jsou nižší ceny a kvalita úplně někde jinde.“ Podle něj je rozdíl znatelný i u běžných věcí. „Jeden produkt, ale není to stejný produkt,“ krčí rameny. Jako příklad uvádí třeba obyčejnou Fantu. „V Itálii nebo Řecku v ní opravdu cítíš citrusy, plave tam dužina. Tady je to prostě jiný.“ S nadsázkou dodává, že kdyby mohl něco doporučit, pak občas vyrazit za hranice pro trvanlivé potraviny a drogerii. Ne proto, aby si někdo hrál na gurmána, ale protože rozdíl podle něj skutečně poznáte. Ital se v něm  zkrátka nezapře.

Havaj jako malé přiznání
A když už jsme otevřeli kuchyni, nabízela se další otázka. Co mu z českého jídla chutná nejvíc, ale v Itálii by to raději moc nepřiznával? Tentokrát se směje ještě víc. „Asi Havaj.“ Ananas na pizze je pro Italy téměř hřích. „Ale musí být na kolečka, ne na kostičky,“ dodává s vážnou tváří. Právě tahle kombinace by doma v Itálii vyvolala zděšení. A není to jediné malé kulinářské tabu, kterého se dopouští. „Cappuccino piju klidně i po dvanácté,“ přiznává. V Itálii je cappuccino výhradně ranní záležitost a odpoledne už se považuje téměř za gastronomický přešlap. Vyrůstal přitom v domácnosti, kde se vařilo převážně italsky. I když je maminka Češka, tak tatínek byl zvyklý na těstoviny téměř každý den. „Pasta, tortellini, špagety… pořád dokola.“ Česká klasika tak doma nebyla tak častá. O to víc si ji dnes občas vychutná. „Svíčková? Ta je fakt dobrá,“ uzná.

Nechci jen vyprávět. Chci nabít
Nico by si dokázal představit potkat se s lidmi osobně. Chuť by byla, jen času je teď minimum. Po návratu se mu totiž rozběhl kolotoč přednášek, besed ve školách i setkání v různých institucích napříč republikou. „Je toho teď strašně moc a ještě jsem neměl prostor si sednout a promyslet, jak bych to chtěl pojmout,“ říká otevřeně. V hlavě má velkou přednášku v Třebíči, zvažuje Pasáž nebo Národní dům. Nechce jen statické povídání u plátna. „Aby to žilo. Fotky, videa, prostor pro dotazy, něco interaktivního. Nechci, aby lidi po dvou hodinách bolely záda a přemýšleli, kdy už to skončí.“ Smyslem podle něj není jen vyprávět, ale nabít. Aby si lidé odnášeli pocit, že i oni mohou něco změnit. Teď se chce soustředit především na Českou republiku. „Než se začnu nějak víc rozpínat ven, třeba na Slovensko nebo do jiných států, chci vědět, jak to funguje doma,“ říká. Expanze do zahraničí ho láká, ale až ve chvíli, kdy bude mít pevně nastavený systém tady.

Cesta bez přikrášlování
Současně už začal psát knihu. Tahle konkrétní má být věnovaná čistě cestě do Milána. Úvod nabídne krátké vysvětlení, proč a jak celý projekt vznikl, ale hlavní část bude patřit samotné výpravě. Nechce psát rozsáhlý román ani shrnutí všech dosavadních cest. „Teď chci dát prostor hlavně Milánu,“ vysvětluje. Text má být dynamický, čtivý a motivační. A hlavně upřímný. „Chci tam dát i ty neduhy. V knize si to můžu dovolit víc rozebrat. Nejen to dobré, ale celý obraz.“ Pokud vše půjde podle plánu, rád by ji vydal už letos na podzim.

Portugalsko ve dvou
Na podzim by rád vzal přítelkyni Míšu do Portugalska a vydali by se pěšky do Santiaga de Compostela. „Tu cestu už jsem jednou šel z Paříže, ale chci, aby ji zažila i ona,“ říká. Láká ho právě ten kontrast. Pro něj známé prostředí, pro ni úplně nový svět. „Ona bude nepolíbená, všechno pro ni bude poprvé. Já už budu zkušenější a můžu jí pomoct. Myslím, že to bude krásný.“ Pokud všechno vyjde, chtěl by pokračovat až na mys Finisterre, místo, které bylo ve středověku považováno za konec světa.

Cesta, která čeká na dokončení
Další rok by rád dokončil něco, co mu v minulosti zůstalo otevřené. Cestu ze Soluně do Třebíče. Původně ji chtěl jít z Atén, ale skončil právě v Soluni. „Chci to dotáhnout,“ říká jednoduše. Tentokrát by to ale neměl být závod. Přemýšlí, že by do Třebíče dorazil symbolicky 5. července. Ne pod tlakem, ne ve spěchu, ale víc v klidu, s větším prostorem pro samotnou cestu. „Ne každý den třicet kilometrů. Víc na pohodu.“ A tentokrát už ne v zimě, ale v květnu a červnu, v teple a světle. Mnohem víc ho teď lákají další poutní cesty. Uvažuje například o Via Appia v Itálii nebo o severní trase Camino de Norte do Santiaga de Compostela, která vede podél oceánu. „Tu chodí hodně Čechů. Moře ani oceán doma nemáme, tak si to tím lidé kompenzují,“ vysvětluje. Camino podle něj není o výkonech. „Není to o tom jít padesát kilometrů denně. Lidi tam chodí dvacet, pětadvacet. Je to o setkávání a o tom, že se tam spojuje svět.“ A právě to mu dává smysl.

Česko si ještě šetří
Na domácí trasy zatím tolik nemyslí. Na otázku ohledně Stezky Českem odpovídá bez váhání: „Neříkám, že ne, ale není to priorita.“ Přiznává, že o tom zatím vážně nepřemýšlel. Neví totiž, co všechno ho ještě čeká a jaké další projekty přijdou. Zmiňuje ale i nápad jít pěšky na mistrovství světa v hokeji, pokud by se hrálo relativně blízko. „Kdyby to bylo v Německu nebo Polsku, tak bych vlastně velkou část Česka prošel tak jako tak,“ usmívá se. Možná si tedy domácí trasu zatím nechává otevřenou.

Boty s příběhem
Na závěr se vracíme k botám, ve kterých dorazil do cíle. Ty dal po návratu do dražby a výtěžek věnuje malému Damiánkovi z Vladislavi. Aukce končí 1. března v 19 hodin a už teď částka výrazně předčila jeho očekávání. „Teď je to kolem pětačtyřiceti tisíc. Já jsem si říkal, že když to bude pětadvacet, tak to bude strop. Zbyněk tipoval deset, patnáct tisíc. A po pár hodinách tam bylo pětatřicet,“ kroutí hlavou. O to víc si podpory váží. Na otázku, proč si vybral právě jeho, odpovídá jednoduše. Chtěl pomoci někomu lokálnímu, někomu „odsud“. O Damiánkovi mu řekl jeho manažer Zbyněk, který rodinu už delší dobu podporuje. „Řekl jsem si, proč to neudělat takhle.“ Teprve později zjistil, že bydlí prakticky kousek od sebe. „Vzdušnou čarou jsme od sebe možná osm set metrů. Takže to beru ještě osobněji.“ Rodinu předem nijak neobvolával. Informaci zveřejnil a souhlas řešil následně. „Psali mi, že si váží toho, že jsem si vybral zrovna je.“ A pro něj je to další potvrzení, že jeho cesta měla smysl i mimo samotný cíl.