Petr Herbrych

před 14 hodinami

Třebíčsko - Mezi čtrnácti účastníky české nejvyšší soutěže nemají své zastoupení pouze tři kraje - Karlovarský, Jihočeský a Vysočina. Nejvýše postaveným klubem našeho kraje je po dlouhá léta ten z jihlavské Jiráskovy ulice zápolící po sestupu z první ligy v roce 2018 ve druhé Chance národní lize. Na soupisce Jihlavy má své zastoupení také Třebíčsko, nejen však to hráčské. Po boku hlavního trenéra Marka Jarolíma působí od září loňského roku v realizačním týmu i Pavel Němec. Bývalý trenér mládeže HFK Třebíč v rozhovoru pro Horácké noviny představil, jak vypadá práce asistenta trenéra v druholigovém týmu, zavzpomínal na své zkušenosti z akademie Slavie Praha a také pověděl svůj osobní pohled na stav třebíčského fotbalu.

Než se dostaneme k tvému trénování, zejména tvým angažmá ve Slavii a Jihlavě, je potřeba se vrátit o pár let zpátky. Zeptám se možná trochu drze, ale nebylo se na tebe v začátcích trénování díváno skrze prsty, jelikož jsi vzešel z amatérského fotbalu? Přece jen na trenérských zkouškách a následně v akademii Slavie byli společně s tebou ligoví fotbalisté…
Popravdě ani ne. Začal jsem trénovat tady v Třebíči, v amatérském prostředí, a zde jsem to měl v tomto ohledu trošku jednodušší. Pak samozřejmě při přestupu a trénování v akademii Slavie, a teď i Jihlavě, patřím mezi tu sortu trenérů, která neprošla profesionálním fotbalem. Asi jsem za svou kariéru nezažil nějaké pohrdavé chování nebo koukání skrze prsty, ale je mi jasné a uvědomuji si, že člověk, který profesionálním fotbalem jako hráč neprošel, to minimálně na začátku trenérské kariéry má těžší.

Co tě vůbec tehdy motivovalo k trenérskému poslání? Ať už tady v Třebíči, nebo i v dalších krocích.
Od malička jsem hrál fotbal a je to hra, která pohltila nejen mě, ale i celou rodinu. Když jsem ale na úrovni sedmnácti až devatenácti let zjistil, že se moje hráčská kariéra nebude vyvíjet tak, jak by si asi každý vysnil, dostal jsem nabídku od vedení HFK Třebíč stát se fotbalovým trenérem mládeže, kterou jsem přijal. Od počátku mě tato činnost tak naplňovala, že jsem postupně skončil s hraním a v nějakých třiadvaceti letech jsem se začal věnovat pouze trénování.

Jestli se nepletu, tak ve svých třiadvaceti letech, roku 2014, jsi začal studovat UEFA A licenci. To jsi ještě působil v Třebíči. Co tě vedlo udělat si coby regionální trenér tak vysoké trenérské vzdělání? Už jsi měl tehdy jasno o budoucím směřování?
Určitě. Jelikož jsem docela, snad to ale nebude znít nabubřele, ambiciózním člověkem, tak už na začátku trénování jsem měl určitý sen. Jako má každý hráč sen jít do ligy, vyhrát Ligu mistrů, tak já jsem podobný sen začal mít jako trenér. A k tomu je potřeba studium, proto jsem se začal neustále vzdělávat, zvyšovat kompetence a hlásit se na různé stupně licencí. Momentálně jsem držitelem mládežnické UEFA Elite Youth Licence. Ale rád bych zdůraznil, že jen o licenci to není. Znám kvalitní trenéry, kteří vyššími licencemi neprošli. Dle mě je důležité se vzdělávat průběžně. Trenéřina se, jako spousta dalších oborů, neustále posouvá, a je tak důležité nezaspat a stále nasávat nové trendy.

Popsal bys prosím, co vše obnáší získání licencí UEFA?
Předně se musí začít nižšími licencemi v rámci okresů a krajů. Pokud se člověk například hlásí na vyšší A licenci či profilicenci, která už probíhá celorepublikově, je třeba jít na přijímací testy, kde se hlásí většinou mezi 80 až 100 uchazeči a berou okolo 20. Máte tam zkoušky z různých oborů, které se s trénováním pojí - psychologie, pedagogika, fyziologie - i zkoušky z praktického trénování fotbalu. Studium trvá v několika týdenních blocích v rámci jednoho roku, jedná se o několik stovek vyučovacích hodin.

Už v Třebíči jsi tedy trénoval s UEFA A licencí, pak ses přemístil do Slavie Praha. Jak ses k tomuto místu dostal?
Naprosto jednoduše. Jednoho dne jsem viděl na sociálních sítích Slavie inzerát, že hledají trenéry do mládežnické akademie. Tak jsem se přihlásil, absolvoval pohovor, týdenní stáž a poté jsem dostal nabídku jít trénovat do akademie Slavie Praha. Nejprve jsem první tři roky byl asistent trenéra a poté jsem se stal hlavním trenérem ročníků 2008 a 2010. Co můžu říct, je, že ze začátku jsem měl obrovské štěstí na trenéry ve Slavii, protože jsem pracoval s Markem Jarolímem a pak s Davidem Střihavkou. Oba jsou nyní ligoví trenéři a velice mě obohatili.

A v čem ještě byla tato práce specifická? Kromě trenérského kolektivu a toho, že se jednalo o první profesionální angažmá.
Tak vůbec angažmá v jedné z nejlepších akademií v republice je specifické v tom, že pracujete s vybranou skupinou hráčů. Že jste vlastně v České republice prakticky neomezení přísunem nových talentů a s nimi se samozřejmě pracuje jinak než s řadovými hráči. Co je v tomto také důležité a dobré pro trenéra, je to, že má k sobě široký realizační tým. Nestará se sám, ale má v týmu k dispozici dva až tři asistenty, kondičního trenéra, trenéra brankářů, psychologa, nutriční terapeutku. O ten tým se stará přibližně deset lidí, a to už je opravdu na podobné, ne-li lepší, úrovni než některé menší prvoligové kluby. Práce se všemi těmi experty člověka každým dnem také obohacuje. V neposlední řadě máte častou konfrontaci se zahraničními soupeři a máte tak možnost sledovat, jakým směrem se fotbal ubírá v těch nejvyspělejších zemích.

Jako asistent trenéra jsi působil u ročníků 2004 až 2006. Měl jsi v týmu nějaké dnes už prvoligové hráče?
Jelikož tito kluci už dorostli, tak konkrétně v ročníku 2004 je hned několik prvoligových hráčů. Například Albert Labík v Karviné, Ondřej Kričfaluši v Teplicích, Daniel Samek, který byl v italském Lecce a teď je v Artisu Brno, v polském Gorniku Zabrze je Lukáš Ambros a ligu také hraje Štěpán Beran ve Slovácku a Jan Trédl v Pardubicích. Z ročníku 2006 se do ligy už dostal Mikuláš Konečný v Pardubicích a prokoukává tam také Dominik Pech ve Slavii.

Už jsi zmínil, že slávistická akademie je rozsáhlá. Určitě jsi tam tedy také spolupracoval se známými trenéry.
Jak jsem zmínil, z bývalých ligových hráčů to byli Marek Jarolím, David Střihavka, dále pak Karel Piták nebo Honza Štohanzl tady z Vysočiny. Pak samozřejmě i další trenéři, kteří sice nebyli profesionální hráči, ale jedná se momentálně o špičky ve svém oboru.

Po těchto zkušenostech ale přišlo září loňského roku a tvým novým působištěm se stala Jihlava. Na Vysočinu jsi zamířil společně se svým někdejším kolegou ze slávistické mládeže a bývalým ligovým hráčem Markem Jarolímem. Vzpomínáš si na okolnosti, které vás do Jihlavy přivedly?
Vzpomínám velmi dobře. Jak to už u profesionálního fotbalu bývá, vše bylo rychlé a hektické. Z médií jsem se dozvěděl, že Jihlava odvolala trenéra a hned za dva dny mi na mládežnické poradě ve Slavii volal můj bývalý kolega Marek Jarolím a nabídl mi stát se asistentem v druholigové Jihlavě. Měli jsme na rozhodnutí asi dva až tři dny a přiznám se, že to bylo nejtěžší rozhodování v mém životě. Přece jen se jedná o stěhování celé rodiny a vůbec život trenéra mládeže a profesionálního týmu se velmi liší. Ale nakonec jsem se tedy rozhodl nabídku přijmout.

Působíš jako asistent trenéra, co si ale pod tím blíže představit?
Tak svůj běžný pracovní den začínám před osmou hodinou ranní, kdy máme v Jihlavě sraz s ostatními trenéry. Zhruba do deváté hodiny řešíme obsah tréninkové jednotky a pak v devět přivítáme hráče. Potom většinou následuje krátké video, kde analyzujeme minulý zápas nebo se připravujeme na další. Následuje trénink, poté ho s trenéry analyzujeme, bavíme se o hráčích a poté se rozjedeme do svých domovů. Práce ale pokračuje i dále. Často trenéři v odpoledních hodinách koukají na zápasy soupeřů, vytváří analýzu soupeřovy hry na další den, připravují výstupy pro hráče z minulého zápasu a podobně. Práci trenéra mnoho lidí vidí tak, že hodinu a půl stojí na hřišti, ale je to naprosto na jiné úrovni. Tohle je pouze část práce a dnes už navíc v této profesi musíte být programátorem, často stříháte videa, dobrým analytikem, protože musíte rozluštit herní systém soupeře, dobrým psychologem. Protože nemalé procento hráčů je zahraničních, další nezbytností je znalost cizích jazyků, pokud dnes chcete trénovat v české profesionální soutěži.

Když se podíváme na současnou soupisku Jihlavy, je zajímavě složená. Jsou zde zkušení ligoví hráči jako Vít Beneš, kluci z Třebíčska jako Tomáš Franěk z Náměště a Radek Křivánek z Hartvíkovic i zajímavé zahraniční akvizice. Jak vůbec probíhá taková tvorba kádru druholigového týmu?
My jako trenéři máme společně se sportovním vedením před přípravou vytipované nějaké hráče, které chceme přivést, a vytipované posty, které chceme posílit. To se vždy odvíjí od přestupujících hráčů. Je třeba si uvědomit, že Jihlava není špičkou ledovce a že odsud budou ti nejkvalitnější hráči odcházet do ligových klubů. Což se také děje. Navíc je potřeba se dívat na to, že zdroje Jihlavy jsou omezené a nemůžeme si dovolit ty nejdražší hráče na trhu. Tudíž se díváme do vlastní mládežnické akademie, která v rámci druhé ligy patří mezi nejlepší. Dále se koukáme po talentovaných hráčích z nižších soutěží a často u nás bývá na testech několik mladých zahraničních, většinou afrických, hráčů. Naší hlavní úlohou je tak vytipovat hráče a trefit se do těch správných posil.

Sledujete v této souvislosti i regionální celky?
Ideální odpovědí je, že je sledujeme a máme perfektní přehled o hráčích ve 3. a 4. ligách, tak by to mělo být. Avšak i vzhledem k úzkému realizačnímu týmu přiznávám, že v této oblasti máme rezervy. Je třeba ale zdůraznit, že v regionálních vodách loví Vysočina Jihlava již v mládežnickém věku.

Jakým směrem, do jakých klubů se tak nejčastěji díváte? Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Velké Meziříčí, Třebíč?
Jak jsem již zmínil v předchozí odpovědi, ti nejtalentovanější fotbalisté v regionu jsou v kádru Vysočiny Jihlava už v mládežnických letech. Vstup do jihlavské akademie probíhá na základě okresních a krajských výběrů, a například když se podíváme na dorostenecké týmy Jihlavy, velké procento hráčů má svůj původ z Třebíče, Havlíčkova Brodu, Ždírce, Žďáru, Velkého Meziříčí, že už tam ten předvýběr funguje v mládežnické kategorii. My pak zejména spolupracujeme s naší U19, její hráči se zúčastňují našich tréninků, dáváme jim šanci v přípravných zápasech. Tohle také v Jihlavě funguje skvěle, protože máme ve druhé lize nejvyšší procento odchovanců. Když tedy nepočítám B-týmy ligových klubů.

Když mluvíš o druhé lize, ta může být pro fanoušky aktuálně velmi zajímavá. Máme tu dva ambiciózní celky z Brna, za jistých okolností se navrátila Příbram, jsou tu béčka ligových týmů a třeba takový projekt fotbalového Ústí je kapitolou sám pro sebe. Jak ty sám tu druhou ligu vnímáš?
Z hlediska fanouškovství a marketingu se mi líbí, že se zvedá divácká atraktivita. Ať už právě bitvou dvou bohatých brněnských klubů s nejvyššími ambicemi, pro někoho bizarním marketingem Ústí, který ale přináší své ovoce a láká diváky na tribuny, tak i návratem fotbalových bašt, jako jsou Příbram a České Budějovice. Zároveň si myslím, že může být atraktivní soupeřit s nejtalentovanějšími hráči z Česka z béček Sparty a Slavie. Myslím si, že se soutěž pomalými krůčky zatraktivňuje a i výstavbou nebo rekonstrukcí některých stadionů její úroveň stoupá.

A jaké jsou vyhlídky Jihlavy v této zatraktivňující se soutěži? Přebírali jste tým za nepříliš příznivých okolností a slyšel jsem i vtipné názory, že vaše působení je jak vařit guláš bez masa.
Nejprve je potřeba si uvědomit blízkou historii našeho klubu, kdy se třikrát za sebou zachránil až v posledním kole. Je proto důležité vycházet z reálných scénářů. Tím je zaprvé naše minulost a za druhé, že ve 2. lize nepatříme mezi nejbohatší celky. Nicméně věříme, že máme několik hráčů s potenciálem růst a určitě bychom chtěli být výše než sezony minulé. Já tady tu větu nemám rád, ale chceme se pohybovat přinejmenším v klidném středu tabulky. Musíme si však přiznat, že ekonomicky nemůžeme konkurovat týmům bojujícím o postup.

Na samý závěr se ale z Jihlavy přesuňme sem do Třebíče. Sice se pohybuješ na jiné úrovni, ale zajímal by mě tvůj zpovzdálí osobní pohled na stav fotbalu na Třebíčsku.
Předně chci podotknout, že jsem předchozích osm let působil ve slávistické akademii a posledním rokem mě vysoce zaměstnává dosavadní druholigové angažmá. Je to tak pohled opravdu zpovzdálí. Co mě mrzí a moc nechápu, že v Třebíči není jeden sjednocený fotbalový klub. Jsem přesvědčen, že by to fotbalu v regionu prospělo. Nelze si nevšimnout, jaký progres udělala za poslední desetiletí FŠ Třebíč, která před nějakými dvaceti lety v podstatě neexistovala. Nyní je jedničkou na okrese a je to klub s několikasetčlennou mládežnickou základnou, včetně dívek, a muži každým rokem postupují a momentálně hrají čtvrtou nejvyšší soutěž. Několik jejich odchovanců se také dostalo do profesionálního fotbalu. Druhý třebíčský klub, HFK, s kvalitní sportovní infrastrukturou, však nyní po několika sestupech a úbytku mládežnické základny bohužel prožívá těžší období, ze kterého se snad postupně dostává.

A není zmíněný pokles mládežnických týmů v HFK dán třeba tím, že se výchovy mládeže plně a zdařile chopily vesnické celky? Zatímco dříve byla základna mládežnických talentů v Třebíči, tak nyní je hned ve více klubech.
Řekl bych, že situace v regionálních mládežnických celcích se skutečně oproti předchozím rokům zlepšila, je jich daleko více. Registruji kvalitní práci s dětmi například v Okříškách, Rokytnici či Lipníku. Vždy za tím stojí konkrétní lidé. Ale i před deseti lety přece existovaly mládežnické týmy ve vesnicích a přesto třebíčský klub měl stovky dětí. Uvědomme si, že ve fotbale existuje jakási pyramida, a pokud se nebude kvalitně s dětmi pracovat v těch nejmenších vesničkách, ve finále budou trpět i ty velké ligové kluby. Je totiž zcela přirozené a správné, že ten šikovný klučina z malé vesničky pak přestoupí do Třebíče, odtud ti největší talenti opět přestoupí např. do Jihlavy a z té Jihlavy pak ti nejtalentovanější mladíci přestoupí do pražské Sparty či Slavie. Ani ti nejsou na vrcholu pyramidy a ti nejtalentovanější pak zkouší štěstí v zahraničí – i v mládežnickém věku. Každý hráč, který tak přejde „o level výš“, je tak skvělou vizitkou trenéra a klubu, ze kterého vzešel.