Letní měsíce a momentálně zcela prosluněné dny přímo vybízejí k odlehčení historického tématu. Léto se pojí s pohodou, bezstarostností a zábavou, tudíž je vhodné na čas upustit od temných stránek našich dějin. Aktuální článek tak nebude popisovat příběhy z dob nacistických a komunistických represí plné bolesti, smutku a utrpení. Potemnělé řádky tentokrát naplno prozáří svit letního slunce. Uprostřed léta snad nelze zvolit ani jiné téma, než je volný čas a dovolená. Ať už má čtenář dovolenou za sebou, či se na ni teprve chystá, jistě každý uvažoval nad nepřeberným množstvím možností, které dnešní doba nabízí. O tak pestrém výběru, od místa až po čas, si v minulosti mohli lidé nechat jen zdát. Jak to tedy s dovolenou a cestovním ruchem bylo v průběhu dějin a jak s rekreací souvisí Reinhard Heydrich i trend chalupaření? Právě těmto tématům se také věnují letně zaměřené řádky níže.
Cestování za starého mocnářství
Začalo cestování s vynálezem kola, nebo ještě dříve, kdy se lidé spoléhali pouze na své vlastní nohy a dobytek? Otázka, v jaké době u aktuálního tématu začít, je z historického hlediska nadmíru obtížná. Cestování přece doprovází člověka od jeho počátku. Ovšem jak napsal Zdeněk Lejsek z Českého statistického úřadu, v těch nejstarších dobách nebylo přemisťování z místa na místo záležitostmi zábavy a odreagování. Především se cestovalo za jídlem, obchodem nebo také v rámci vojenských výprav. S jistou nadsázkou by se tak mohly označit kočovné kmeny a migrace evropského obyvatelstva v době stěhování národů. Pokud se ale chceme bavit o moderní formě zážitkového cestování, jak známe dnes, je třeba se přesunout do doby rakouského mocnářství.
Druhá polovina 19. století přinesla rozkvět hned mnoha oblastí. Vznikaly spolky všeho druhu, éra průmyslové revoluce přinesla rozvoj techniky a značně zesílila městská společnost. Právě tyto faktory měly také velký podíl na tehdy se rozšiřujícím trendu v podobě cestovního ruchu. Díky budování železniční sítě bylo cestování o něco dostupnější než dříve, navíc už tehdy začínají vznikat ubytovací, lázeňská a rekreační zařízení. Luxus v podobě cestování si nejprve mohli dovolit předně šlechtici a výše postavení občané. Právě oni disponovali potřebnými financemi i volným časem. Tehdy totiž dovolenou ve svých pracích disponovali pouze učitelé, vojáci a úředníci. Avšak během druhé půle 19. století se možnost cestovat naplno otevřela také střední vrstvě, která nalézala oblíbenou destinaci především v lázeňských městech. Organizovány už v této době ale byly také jedny z prvních hromadných zájezdů do zahraničí, zejména na světové výstavy. Například v seznamu účastníků zájezdu do Paříže v srpnu 1889 je mezi třemi sty dvaceti devíti jmény uveden také jistý technik K. Muller z Třebíče.
Kam za první republiky?
Po první světové válce doznala Evropa a vůbec celý svět mnoha změn. Vedle společenské nálady i proměny hranic se poválečná situace dotkla také cestování. Zatímco před rokem 1914 bylo cestování pro privilegovanější neomezené, po roce 1918 řada států přistoupila na celní, vízové a pasové kontroly. Jisté omezení přinesla také nepříznivá hospodářská situace.
Československá republika po svém vzniku navázala na mnohé z éry Rakouska. To se týkalo i cestování, které nadále bylo záležitostí zejména vyšších vrstev. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že volný čas byl opravdovou vzácností. Ačkoliv svátkový kalendář byl o něco širší než v dnešních dnech a Československo jako jedna z prvních zemí na světě přijala zákon o osmihodinové pracovní době, pracovní týden čítal šest dní a zároveň ne všichni měli nárok na dovolenou. Ona dovolená na zotavenou nadále platila pro vojáky a státní úředníky, ve 20. letech se pak nárok na dovolenou změnil. Ta ale byla podmíněna odpracovanými lety a nebyla nikterak dlouhá, jak jsme třeba zvyklí dnes. Dovolená se pohybovala od šesti do osmi dní. Pokud člověk u jednoho zaměstnavatele odpracoval minimálně jeden rok, měl nárok na šest dní, sedm dní dovolené měli lidé zaměstnaní po dobu deseti let a jedinci, kteří pro jednoho zaměstnavatele pracovali více než patnáct let, se těšili z osmidenního volna. Dnešním pohledem žádná sláva, i týdenní rekreace ale tehdy přišla vhod. Avšak je třeba odlišit, že ne všichni lidé za první republiky strávili chvíle volného času totožně. Prostí lidé si své volno zpříjemňovali vnitrozemskou turistikou a čím dál oblíbenějším trampingem. Jak to bývá, daleko větší možnosti měla vyšší společenská vrstva. Její zástupci sice sem tam mířili k letoviskám u Jadranu, velké popularitě se ale těšila také místa na Slovensku, postupem let též na Podkarpatské Rusi. I přes to, že cestovní ruch byl zaměřen na úzký segment obyvatelstva, za první republiky došlo k jeho rozmachu. Vždyť také v roce 1920 vznikly Klub českých turistů i první cestovní kancelář Čedok, v jejíž nabídce byly vedle Krkonoš i Tater také zájezdy k moři. Na závěr této doby se také hodí zmínit, že k popularizaci cestování napomohl například film Kristián, kde Oldřich Nový ztvárňuje právě úředníčka cestovní kanceláře. Ač ne zcela pro všechny, dovolená se postupně stávala trendem.
Dělníci na rekreaci v České Skalici za protektorátu.
Foto: Soudobé dějiny 21/3
Rekreace jako odměna za protektorátu
Dovolená je dnes spjatá zejména se zaslouženým odpočinkem po náročné dřině během celého roku. Člověk na jeden týden hodí starosti i své pracovní povinnosti za hlavu a odmění se odreagováním na konkrétním místě. Ovšem jak bylo uvedeno, možností trávit volný čas na dovolené nedisponovaly všechny společenské vrstvy. Ať už z důvodů časových nebo finančních. Že by si třeba takový dělník vyrazil odpočinout do lázní, nebylo příliš možné. Rekreace jakožto odměna za práci přichází až s obdobím protektorátu a historicky zápornou postavou Reinhardem Heydrichem.
Když se tento šermíř a generál policie s hodností SS-Obergruppenführera stal na konci září 1941 zastupujícím říšským protektorem, nastolil známou politiku cukru a biče. Na jedné straně započaly s Heydrichovým nástupem tvrdé represe vůči českému obyvatelstvu, nastala rozsáhlá zatýkání i popravy a byl zdecimován domácí odboj, na straně druhé si Heydrich a celý nacistický režim hýčkal zdejší dělníky. Historik Jiří Pokorný k tomuto tématu ve svém článku zveřejněném v časopise Soudobé dějiny poznamenal: „Svátek práce v roce 1942 se podle vůdcova výslovného přání slavil až 2. května v sobotu, aby si tak dělníci mohli užít dvou dnů prázdna po sobě.‘‘ Realita v protektorátu tedy byla taková, že zatímco židovské obyvatelstvo, demokratičtí představitelé a odbojáři čekali na smrt, dělníky pracující pro německé zbrojovky si režim i sebemenšími detaily snažil získat na svou stranu.
Také zastupující říšský protektor Heydrich chtěl být dělnictvu nablízku. Jím vyhlášená rekreační akce měla tisícovkám dělníků zdarma poskytnout zotavovací dovolenou v krásných lázeňských zařízeních, z nacistické vypočítavosti se pak měla tímto zlepšit pracovní morálka v okupované zemi. Hlavním cílem této první dělnické dovolené se staly prestižní lázně v Luhačovicích. Avšak sám iniciátor tohoto benefitu se pohledu na spokojené dělníky nedočkal. První výprava s více než dvou set dělníky zamířila do lázní 2. června 1942. V tu dobu Heydrich ležel po atentátu v pražské nemocnici na Bulovce a zbývaly mu pouhé dva dny života. I po jeho smrti však tento plán nadále až do roku 1944 pokračoval, jen nesl název Zotavovací akce – Odkaz Reinharda Heydricha. „Není sporu o tom, že Zotavovací akce vyvolala značný ohlas a získala si vcelku širokou popularitu. Zapojil se do ní poměrně velký počet dělníků; připočteme-li k těm, kteří na dovolenou odjeli, i zájemce, kteří nebyli vybráni, došli bychom k číslu nejméně sto tisíc osob,‘‘ podotkl Pokorný. Jen pro představu, v první roce se akce zúčastnilo sedm tisíc dělníků, o rok později přes dvaatřicet tisíc a v závěrečném roce 1944 více než čtyřicet jedna tisíc.
Kolektivní rekreace s panem Andělem
Na nacistické know-how v podobě odměňování pracujících ihned navázala odborová hnutí. Ta již v letech 1945 a 1946 pořádala pro nejlepší pracující za odměnu rekreační pobyty v hotelích a turisticky zajímavých destinacích v pohraničí. O společnosti po druhé světové válce se mnohdy hovoří jako o společnosti volného času. Když utichly boje a povedlo se stabilizovat hospodářské poměry, rázem i prostí lidé začali oplývat větším množstvím chvil k odpočinku a rekreaci. Podobně jako spousta jiných segmentů života i volnočasové aktivity začaly být kolektivně organizovány. Například Revoluční odborové hnutí se v Československu snažilo zavést sovětský typ dovolené, kdy na rekreační zájezdy měl jezdit kolektiv zaměstnanců, bez partnerů i dětí. Dvojice historiků Michal Stehlík a Martin Groman ve svém podcastu Přepište dějiny jako ukázkový příklad uvádí filmy Dovolená s Andělem a Anděl na horách. Zde také Jaroslav Marvan coby revizor Gustav Anděl odjíždí na dovolenou sám, se svými kolegy a nikomu nic nevadí. Představovaný dovolenkový způsob se ani přes filmovou propagandu i snahy odborů nepodařilo v našem prostředí prosadit.
Moře nebo chalupa?
Po lehkém uvolnění poměrů se v 60. letech více otevřela možnost vycestovat za hranice socialistické republiky. Roku 1965 schválilo ÚV KSČ nový zákon o cestovních dokladech. Výjezdní doložky tímto už nevydávalo pouze ministerstvo vnitra, ale i jeho krajské pobočky, a tak počet schválených dokladů rázem stoupl. „Další část tohoto zákona říkala, že pokud občan získal cestovní pas, směl si ho ponechat i po absolvování cesty do zahraničí, a tudíž na něj mohl absolvovat i cestu další. Tento zákon měl za následek hromadné vydávání cestovních pasů během ledna až října 1966, a to v počtu
1 473 361 kusů. V následném roce jich pak bylo vydáno přes 2 miliony,‘‘ představila Alice Dvořáková ve své bakalářské práci nazvané Český turismus v době normalizace. Změna ale nastala po okupaci v roce 1968. Výjezd na dovolenou se pro mnohé stal prvotním krokem k emigraci, a tak režim přistoupil ke zpřísnění výjezdových podmínek. Například v letech 1968 a 1969 se řada lidí po organizovaném zájezdu cestovní kanceláře nevrátila do Československa a zůstala v Jugoslávii. I tyto výjezdy tak začali komunisté regulovat. Ve zmíněné práci Dvořáková uvedla: „Nově byly preferovány větší kolektivy cestujících, nejlépe spolupracovníků, jako byly kupříkladu závody, státní podniky nebo společenské či mládežnické organizace. Předpokladem bylo odstranění anonymity a případná zodpovědnost podniku za výběr účastníků zájezdu.‘‘
Nabídka dovolenkových destinací se tedy za normalizace zúžila zejména na země Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) či komunistické země v Asii. Tyto a další cesty v ČSSR poskytovalo šest cestovních kanceláří – znárodněný Čedok spadající pod ministerstvo obchodu, Cestovní kancelář mládeže pod SSM, Autoturist organizovaný Svazem spolupráce s armádou ČSSR, Sport-turist spadající pod Československý svaz tělesné výchovy, dále pak lázeňsky zaměřená Balnea a Rekrea pro družstevní organizace.
Čím je však období normalizace typické, je rozmach chalupářství. Nevelká možnost zahraničního vycestování nasměrovala lidi z měst směrem na venkov. Komunistickému režimu úprk do chalup náramně vyhovoval. Lidé alespoň neřešili politiku, omezení ve státě a namísto toho se věnovali svým letním příbytkům a zahrádkám. Tento trend tak dokonce popularizoval do dnešních dní oblíbený seriál Chalupáři z roku 1975. Zkrátka bez Evžena Humla a Bohouše Císaře na obrazovkách a znějící písně Když máš v chalupě orchestrion by pro mnohé nebylo léto. Tak jako bez vyjížděk na chatu nebo chalupu.
