Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 13 hodinami

Letošní rok bychom mohli s trochou nadsázky označit jako Rok Ladislava Nováka. V pondělí 4. srpna by oslavil celé století od svého narození, ale protože je tam to by, musíme si jeho osobu a dílo připomenout bez něho. Do titulku jsem si drze dovolil parafrázovat Miroslava Horníčka. Tak tedy – kdo a čím vším vlastně byl Ladislav Novák? Odpovědí jsou vaše vzpomínky, které nám posíláte do redakce. (juh)

Na Nováka vzpomíná Arnošt Pacola (1960)

S Třebíčanem Ladislavem Novákem jsem se já, také Třebíčan, seznámil paradoxně až díky Brnu.

To bylo tak, v roce 1977 jsem po absolvování základní školy v třebíčské Hasskově ulici studoval druhým rokem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně obor užitá grafika. Vedoucím naší speciálky byl profesor Dalibor Chatrný, který nás učil hlavní předmět – odborné navrhování. V grafické speciálce nás bylo jen 11 studentů, a tak se mohl Dalibor, jak jsme mu říkali, věnovat každému z nás individuálně. Bylo to úžasné, na ty chvíle konzultací s ním nad vznikajícím plakátem, ilustrací ke knize či firemní značkou velmi rád vzpomínám. Jednou si ke mně do studentské lavice Dalibor opět přisedl a pravil: „Vy jste z té Třebíče, že? A znáte Ladislava Nováka?“

„Neznám,“ odvětil jsem popravdě.

„Tak to byste ho měl navštívit,“ pravil Dalibor a do příští vyučovací tříhodinovky mi přinesl Novákovo telefonní číslo.

Týdny běžely a já jsem se nedokázal osmělit a zavolat nějakému mně neznámému Novákovi z Třebíče, že bych ho chtěl navštívit, až se do Třebíče vrátím v pátek ze školy v Brně, a ukázat mu svoje kresby a grafiky.

Po čase se mě Dalibor opět zeptal: „Už jste volal tomu Novákovi?“

Ještě ne, pravil jsem opět popravdě. Ale odpoledne, z telefonu našeho vychovatele na brněnském internátu, jsem konečně Novákovi do Třebíče zavolal. Vyslechl mě, souhlasil se setkáním a setkali jsme se v jeho bytě v Nezvalově ulici číslo 44. Byl krásný letní den, Ladislav Novák proto otevřel okno a mně, sedmnáctiletému studentovi, nalil skleničku nějakého likéru. Na tu se mi ovšem hned začaly slétat mušky. Byl to výjev téměř jako ze známého obrazu Mikuláše Medka – Emila a mouchy. Ano, setkání přímo surrealistické. O přátelství s Medkem mi později Novák také hodně vyprávěl.

Má posedlost
Snad nejintenzivnější bylo moje setkávání s Ladislavem Novákem v době vzniku knihy Má posedlost. To už se ale psal rok 1997. Tehdy se na mě s nápadem na sepsání delšího rozhovoru s Ladislavem Novákem, či snad dokonce knihy o něm, obrátil učitel Základní školy na Václavském náměstí v Třebíči Karel Jánský. Když jsem však v pondělí 15. prosince 1977 Novákovi telefonoval, nezdál se být nápadem vydat jakousi vzpomínkovou knihu příliš nadšen. Nicméně nakonec souhlasil, abych jeho vypravování zachytil pomocí svého novinářského diktafonu.

Domluvili jsme se na setkání hned v úterý 16. prosince 1997 v 9.30 hodin v básníkově bytě v Nezvalově ulici. Mé obavy, zda ho neobtěžuji v předvánočním čase, básník po přivítání hned zahnal dotazem: „O čem by to mělo být?“ A sám si hned odpověděl: „O mé posedlosti.“ Bylo zřejmé, že má o budoucí knize jasno. A tak jsem nechal ve své tašce čtyři strany otázek, jejichž sled jsem si do půlnoci předchozího dne připravoval. Nahrál jsem tak postupně během čtyř odpoledních setkání, vždy od 9.30 do 11.30 hodin, šest magnetofonových mikrokazet o celkové délce necelých šesti hodin. Básník ve vypravování pokračoval i během společných obědů v restauraci třebíčského autobusového nádraží. Ladislav Novák při tom povídání opakovaně zdůrazňoval, že sám nehodlá psát žádné paměti; a poněkud rozmrzelý z nachlazení, které si do Třebíče přivezl ze svého výjezdu do Benátek, tvrdil, že už píšu jeho nekrolog. Bylo však zřejmé, že vyprávění o tom, co považuje za podstatné, mu dělá radost a má i na jeho zdraví účinky téměř léčivé.

Jako bývalý letecký modelář a příznivec letectví jsem se tehdy Ladislava Nováka zeptal i na jeho vztah ke vzduchoplavbě či letectví. Ve svém vzpomínání se mi tedy zmínil i o tom, že ve svém dětství viděl nedaleko Třebíče plout vzduchem vzducholoď Italia, v dospělosti pak na vojně sloužil u stíhacího letectva na vojenském letišti v Žatci a jedna z jeho monochromních froasáží z 90. let nese dokonce název Andělé tankující za letu.

„Ovšem v případě jiného příběhu se vzducholodí si nejsem jistý, jestli je to sen nebo skutečnost. Byl jsem u řeky jako malý kluk a teď, ve věži třebíčské baziliky, v té báni je okýnko, to se otevřelo a odtud vylítla malá vzducholoď, která ve spirálách klesala, letěla dál, přeletěla řeku a dopadla na břeh. Vrtulky vzducholodi se ještě točily, já jsem běžel k ní. A dva o hodně starší hoši přeběhli louku, nasedli na loďku, jeli přes řeku a křičeli – Vopovaž se toho dotknout, nebo dostaneš!“ zavzpomínal také Ladislav Novák.

Kniha kromě vzpomínek obsahuje i rozhovor s Ladislavem Novákem, ve kterém se ho v poslední otázce ptám: Jak zní vaše vlastní definice umění? Po historickém přehledu Ladislav svoji odpověď zakončil slovy: „Zdůraznil bych snad i tu skutečnost. Že i ten nejpesimističtější a nejkritičtější projev umění už jenom proto, že existuje, že je, tak v podstatě je přitakáním, v posledních důsledcích kladem. Což má i svůj metafyzický, tento svět přesahující význam.“

Jak už jsem uvedl, ta vzpomínková kniha nese název Má posedlost, v úvodu má motto: Měsíční paprsku uprostřed skal / tobě jen tobě vše jsem já dal. Kniha vyšla nákladem 500 výtisků, ale na pulty knihkupectví se nedostala. Pro firmu Jihomoravská energetika ji vydalo nehradovské Nakladatelství Emanuel Ranný na podzim roku 1998. Ladislav Novák zemřel 28. července 1999.