Místo prince na bílém koni vyhlíží dárce kostní dřeně

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Martina Dědková Chromá

před 1 hodinou

JIHLAVA (mad) - Měla to být nejkrásnější bezstarostná léta jejího života. Místo studia na Fakultě sportovních studií a trénování dětí v jihlavském Sokole však třiadvacetiletá Elena Krebsová skončila v nemocničním pokoji. Poprvé se vážné potíže objevily v roce 2023, krátce po nástupu na vysokou školu v Brně. Vysoké horečky, kolapsy a dramaticky nízké krevní hodnoty. Definitivní diagnózu – leukémii – se dozvěděla v září 2024. Následoval rok intenzivních chemoterapií a poté udržovací léčba, během níž se postupně vracela ke sportu i do prostředí, které je pro ni druhým domovem – do jihlavského Sokola.

V únoru 2026 ale přišla další rána: relaps leukemických buněk v páteři. Jedinou šancí je transplantace kostní dřeně a vhodný dárce. Právě proto se její přátelé ze Sokola rozhodli jednat a uspořádali hromadný nábor do registru dárců kostní dřeně, který se uskuteční v pátek 17. dubna v Sokole Jihlava. Letáčky s fotografií Eleny a informací o náboru zaplavily Jihlavu i velkou část celé Vysočiny.

S návratem nemoci a potřeby nové krve jste se svěřila emotivním videem na Instagramu. Nejspíš to chtělo hodně síly?

Elena: Vlastně to vzniklo tak, že já jsem se dozvěděla v únoru novou diagnózu, že mám relaps leukemických buněk v páteři. Byla jsem na horách a už jsem se cítila úplně skvěle a byla jsem šťastná, že se vracím do svého života. Čekal mě kurz, abych mohla být lektorka pilates, a myslela jsem si, že tohle už je úplně za mnou.

A pak to přišlo, a to byla pro mě velká rána. Trvalo mi asi týden, než jsem to tak nějak přijmula, ale zároveň s tím přišlo takové zdravé naštvání, že jsem si řekla, že já už se s tím nebudu schovávat. Předtím jsem to chtěla přetrpět, a hlavně s tím nikoho neotravovat. A teď jsem si řekla, že budu žít i s tím a ukážu se světu taková, jaká jsem teď, a třeba tím i pomůžu někomu dalšímu.

Co to vzbudilo třeba v tvých přátelích, v rodině nebo v té širší rodině, kde to třeba až tak nevěděli? Nebo kamarádi? V Sokole se to asi vědělo v nějakém tom užším kruhu, ale jaké byly potom reakce, když jste s tím vlastně šla ven?

Elena: Hlavně pozitivní. Velkou podporu jsem cítila. Některé lidi to zaskočilo, na nějakou dobu se třeba odmlčeli, ale vesměs dobrý. Tyhle situace vždycky ukážou, kdo za to stojí.

Možná se třeba i vylekají, ono je to docela těžké, když jsi taková statečná s takovou diagnózou. Není jednoduché se vlastně ztotožnit a najít v sobě tu sílu s tím bojovat, zvlášť když se ta nemoc vrátí.

Jaké to pro tebe je být sokolské komunitě? Předpokládám, že sportujete a cvičíte od dětství, dokonce jste si sport vybrala i pro svoji kariéru. Co Sokol pro vás znamená?

Elena: Sokol je pro mě druhý domov. Jsem tady odmala, občas zmizím někam pryč a vždycky se sem můžu vrátit, ať je mi jakkoliv. Takže to je krásný. A co pro mě tady spáchali, to si myslím, že může říct Honza.

Honza: Honza: My jsme se hlavně snažili Elče být oporou. Jak člověk neví, jak téma nemoci uchopit, tak to bylo pro mnohé z nás těžké. Rádi bychom pomohli, ale nevěděli jsme jak. Pro mě osobně největší zlom přišel, když jsem viděl Elči video s relapsem. Došlo mi, že nemůžu nic víc dělat – v registru jsem už dávno byl – ale říkal jsem si, jak by šlo pomoct víc. Pak jsem to zveřejnil a z registru dárců mi přišla nabídka, jestli chceme udělat hromadný nábor. Tak jsem řekl, že proč ne, jdeme do toho. Začal jsem to lehce organizovat a postupně se snad každý v Sokole přidal nějakým způsobem. Už hodně dávno to není jen moje iniciativa. Zdá se mi, že se do toho pustili i všichni ostatní. Je to úplně úžasné.

Letáky s fotografií Eleny zaplavily Jihlavu. Informace o náboru pronikly snad všude. Máte třeba nějakou zpětnou vazbu? Jak na to lidi reagují? Oslovili vás, víte, že se chystají přijít? Musí se registrovat dopředu, nebo mohou přijít rovnou?

Honza: Stačí, když rovnou přijdou. Zpětnou vazbu moc nemáme. Mám ji třeba od přátel, které jsem dlouho neviděl. Najednou jsem se s nimi potkal a říkali mi: „Ten nábor je super, jdu tam.“ Byl jsem úplně nadšenej, protože oni třeba ani nevěděli, že s tím mám něco společného. Takže o pár lidech už víme, že přijdou. Ale jinak nevíme vůbec, kolik lidí může dorazit.

Není to tak dávno, kdy proběhl v rámci celé České republiky nábor dárců kostní dřeně pro Madlenku. Odběr probíhal i v Nemocnici Třebíč a akce se setkala s obrovským ohlasem. Registr se v rámci republiky určitě významně rozrostl. Jak vypadá teď s vámi, Eleno? Jak těžké je najít vhodného dárce?

Elena: Je to hodně těžké a je to hodně odborné, takže si netroufám to tady vysvětlovat. Těch faktorů, které musí splňovat pacient i dárce, aby si ladili, je spousta.

Jaká je šance nebo jak se to bude vyvíjet u tebe?

Zatím si myslím, že to je na dobré cestě a uvidíme, jestli to všechno klapne.

Co byste chtěla vzkázat těm, kteří se chystají nebo ještě rozmýšlí, jestli na ten nábor půjdou?

Elena: Ráda bych vzkázala, že je to za mě obrovské hrdinství. Člověku, který se rozhodne jít do registru, to zabere pár minut a může se z toho stát obrovská věc, která někomu zachrání život. I když z toho může mít potenciální dárce strach, tak si myslím, že ten výsledek za to stojí – pro obě strany.

Co vás v těchto dnech, které jsou pro vás zcela určitě hodně náročné, drží nad vodou?

Elena: Je to určitě nějaký můj vnitřní oheň, který se mnou byl už odmalinka. Asi si ani nepřipouštím, že by to třeba nemuselo dopadnout dobře. Mám spoustu snů a hrozně mě baví žít. Věřím tomu, že to vyjde, že tady budu a že si ty sny splním.

A jak je to teď se školou?

Elena: Já mám už úplně ukončené studium. Léčba je dlouhá, na Masarykově univerzitě to šlo přerušit jen na určitou dobu a tím, že je to sportovní obor, tak to nejde dělat na dálku.

Až se uzdravíte, půjdete do něčeho nového?

Elena: Ano. Mám sen dělat lektorku pilates a líbilo by se mi dělat třeba zdravotní kondiční cvičení pro lidi po chemoterapii nebo podobně. Uvidíme, co se mnou bude, ale určitě to bude něco s pohybem.

Co by si měli lidé odnést z vašeho příběhu?

Elena: Život je křehký. Abychom si vážili každého dne, každého doušku kávy. Abychom se měli všichni rádi, protože když tam ležíte, tak úplně zapomenete na hloupý křivdy. A možná abychom se neměli honit za zdánlivě důležitými věci – jako je titul, kariéra, dokonalost - stačí prostě jen být, protože o tom to je. A taky abychom byli ohleduplní a zajímalo nás okolí, protože mě by nikdy nenapadlo, že se tohle stane. Může se stát fakt cokoliv komukoliv.

Foto: Šárka Svobodová