Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 8 hodinami

Jan Uher
[email protected]

TŘEBÍČSKO – Na stránkách Horáckých novin se pokusíme věnovat lidovým krojům na Třebíčsku. Kdysi byly takřka nedílnou součástí našeho venkova. Dnes někde zapomenuté, jinde snesené z půdy, oprášené a doslova znovuzrozené. I když se svou pestrostí nemůžeme rovnat bohatému Slovácku, je až překvapivé, jak pestré a různorodé naše podhorácké kroje jsou. A kde všude jsou!

Minule jsme se vydali do Jinošova. Tam ke kroji přistoupili dokonce i trošku kreativně a místo tradičního proužku se skvělé dámy rozhodly pro veselou kostku. Tak ji samy nazvaly. Srdce etnografů pláčou, ale my amatéři rovněž vesele říkáme: proč ne? Jak pravil někdo daleko moudřejší, lidový kroj není uniforma a po staletí ho utvářel právě ten lid. Takže kde je chyba?

Tentokrát naše expedice směřovala do Lažínek u Moravských Budějovic, kde se děje něco skutečně neobyčejného. Ondřej Doležal, student třetího ročníku třebíčské stavebky, se již pár let intenzivně věnuje studiu tamního moravskobudějovického kroje. A nezůstává pouze u studia. Kroj si část po části pořizuje. K věci přistupuje velmi odpovědně a jeho osobní kroj není divadelní kostým, ale poctivý oděv, dbající nejen na správný střih, ale i materiál.

A proč právě v Lažínkách? Společně s rodiči a dalšími pomocníky opravuje a restauruje usedlost po prarodičích, kterou vrací do původní podoby a mění ji vlastně ve skanzen. Opravdu. Ale to je na další povídání, na které se můžete těšit v některém dalším čísle Horáckých novin.

Tady jsem doma!

Ale dotknout se rodinného skanzenu stejně musíme. Právě při pátrání po původní podobě chalupy a shánění adekvátního mobiliáře si Ondřej řekl, že po starobylé chalupě nemůže chodit v současném oděvu. To se prostě nehodí. Jeho první myšlenky patřily kroji slováckému. Krásný je nejen kroj, ale také ornamenty, malby, výšivky… Zakrátko mu ale došlo, že ani to by nebylo to pravé. Do Lažínek u Moravských Budějovic prostě patří moravskobudějovický kroj!

Velkou pomocnicí a poradkyní mu zpočátku byla Petra Burianová, která je širší veřejnosti asi známá především díky soutěži Peče celá země. Kromě toho však miluje lidové kroje a podle Ondřeje jich má doma snad sedm: pracovní, taneční, sváteční, kostelní…

Další cesta vedla do Muzea Vysočiny v Třebíči, kde načerpali další informace od Mgr. Petry Zelenkové. „Začali jsme dávat dohromady podobu místního kroje a zároveň někoho, kdo by ho ušil. Nakonec jsme našli rodinu Jahodovu v Telnici, která se šitím krojů zabývá a opravdu to umí. A protože dcera paní Jahodové studuje etnografii a při šití krojů spolupracují s Ústavem lidové kultury ve Strážnici, hodně nám s krojem poradili a doplnili mezery, které jsme pořád měli. Pak už jsme jen doladili barvy a začalo se šít. A to šití trvalo takřka rok.“

Ke kroji ale patří i pořádné boty. A sehnat někoho, kdo dovede ušít historické boty, není jen tak. V republice jsou to snad jen dvě firmy. „Obrátili jsme se na pana Kvasničku z Brna a trvalo to více než rok! Poprvé jsme se setkali v lednu a řekl nám, že se máme ozvat za rok. Ale napodruhé už o nás věděl, byli jsme v pořadí a na hotové boty jsme čekali jen tři měsíce. Což je prý pořád skvělé. Zájem je prostě veliký a šikovných rukou málo.“

Posledním dílem, který kroji chyběl, byl klobouk. Ale ani s ním to nebylo jen tak. Podobné klobouky má kroj z Martínkova, ale tamní kroj už patří víc k Telči-Horácko. Ty žluté kalhoty a podobně. A hlavně klobouky, o což Ondřejovi šlo, mají sice podobné, ale krempa je jinak zaoblená. „Vhodného výrobce jsme našli až v Uherském Ostrohu u Uherského Hradiště. Tam také šijí kroje, ty jejich slovácké, ale paní kloboučnice nám vyrobila přesně takový klobouk, jaký patří sem na Třebíčsko,“ líčí nám neuvěřitelný příběh s krojem Ondra.

Pátrání pokračuje

Tím ale pátrání po podobě moravskobudějovického kroje neskončilo. Kroj, který se mu s pomocí odborné literatury i několika institucí podařilo dát dohromady, je kroj slavnostní. Jak už bylo řečeno, kroje se nenosily jen na slavnosti, ale byly i kroje pracovní a podobně. Poslední zpráva, která do Lažínek přišla jen měsíc před naší návštěvou, je z Muzea Ostrov lidových krojů v Ostrově u Zbraslavic. Tam disponují největší soukromou sbírkou historických venkovských oděvů v České republice. A představte si, ani tam se jim nepodařilo sehnat místní mužský sváteční kroj.

Koníček Ondřeje Doležala, který se leckomu může zdát podivný, přináší ovoce. Díky podobným nadšencům, kteří nelitují času, námahy ani peněz, zůstává pro příští generace zachováno něco, co vlastně již zmizelo.

Nahlas přemýšlíme, jaký to kroj dal vlastně Ondra dohromady. Je to podhorácký nebo moravskobudějovický kroj? „Myslím, že se dá opravdu říct, že je náš, moravskobudějovický. Někde byly trošku jiné barevné nuance nebo rozhodovala taková drobnost, jestli se knoflíky nosily zapnuté, nebo rozepnuté. Tady se nosily zapnuté.“

Ženský element

Slavnostní mužský kroj však není jediný, který dal Ondřej dohromady. Přes židli je přehozený další kroj, evidentně ženský. Že by maminky? Dáváte se na folklor celá rodina? „Tento kroj není náš, ten je zde pouze na ukázku, aby byl pár úplný. Ale mamince se tak líbí, že se rozhodla si pořídit vlastní. Pracuje se na tom,“ smějí se Ondřej a s ním i otec, který se naší exkurze účastní. „Třeba tenhle ‚turečák‘ je už mamky,“ ukazuje nám Ondra červený šátek s pestrým vzorem uvázaný speciálním způsobem do jakéhosi čepce.

Turečáky se používaly v hodně oblastech, ale každá z nich měla speciální způsob uvázání. To trvalo klidně až půl hodiny. Předchozí generace věnovaly čas úplně jiným věcem než my. Zajímavé je, že naše digitální současnost jakoby volá po návratu starých časů a zájem o lidové kroje a folklor se zvyšuje.

Ondra ale není sám, kdo se jako ryzí amatér pustil po folklorní stezce svých předků.

Ukazuje nám třeba pěkný malovaný kalendář. Jehož autorka Anna Podskalská, která tvoří pod názvem Čáry a črty, se zabývá ženskými kroji a ty si dokonce vlastnoručně šije.

Chasa by stačila… zatím

Nyní má tedy Ondra kompletní slavnostní moravskobudějovický kroj, sedíme ve stylově zařízené světničce vznikajícího skanzenu, přes židli je přehozený kroj ženský… Co dál? Nebylo by na čase založit nějaký národopisný soubor?

„Byl bych samozřejmě velmi rád. Ukáže se, jestli se najde dostatečný počet nadšenců. Ale vždyť by to nemusel být hned soubor, stačila by chasa! Protože tancuji v třebíčském souboru Bajdyš a byl bych rád, kdybychom mohli zatancovat zde v Budějovicích, nabídl jsem to jak panu starostovi Ferdanovi, tak ředitelovi městského kulturního střediska panu Čábelovi. Tak uvidíme. Třeba by probuzení folklorní tradice mohlo fungovat i takto. Jsme region s bohatou a krásnou historií a udělat nějaký regionální festiválek si dovedu docela dobře představit.“

Pomalu se musíme loučit, ale ještě jedno překvapení na nás čeká ve skříni. Není to ale naštěstí pověstný kostlivec. Tatínek Ondry otevírá starou almaru a ta je plná dalších krojů! „Ty jsou z Čejkovic, nejsou místní. Moje tetička si vzala muže z Čejkovic, a když se dozvěděli, že se o kroje zajímám a sháním je, darovali nám kroje po babičkách. Nesmírně si toho vážíme a určitě je zde někde vystavíme, protože jsou nesmírně krásné,“ svěřují se nám se svými plány pánové Doležalovi.

Zajímavých a cenných věcí je tu tolik, že bylo jasné, že jenom zamknout dveře nestačí. Celý objekt je proto pečlivě elektronicky zabezpečen. „Klidné spaní je nadevše, i když nás občas zburcuje pavouk, který se začne houpat v blízkosti čidla. Ale je to nutnost. Stálo nás to všechno už příliš mnoho úsilí, než abychom to neměli takto zajištěné,“ vysvětluje táta Ondry.

Může za to Masaryk!

Za přerušení krojové kontinuity může podle Ondry trošku T. G. Masaryk. Místní kroje se podle dobových fotografií nosily ještě v roce 1916. Ale po roce vzniku republiky v roce 1918 prohlásil Masaryk za celonárodní kroj z Kyjova. Byl z Hodonína, a tak k tomu měl nejblíž. Nic proti nim, jsou to krásné kroje, ale bylo by škoda zbavit se pestrosti historie.

„Pátrání po krojích bývá plné překvapení. Stále jsem pátral po podobě ženského kroje a najednou koukám, na jedné staré fotografii právě někdy z roku 1916 je holčina ve slavnostním ženském kroji. Na fotografii je mrňavá, musím si vzít lupu, ale je tam! Někdy se ukáže, že to, co člověk hledá všude možně, má celou dobu přímo pod nosem. Je tedy vždy potřeba si v klidu sednout na zadek a pořádně probrat to, co mu nabízí rodina a nejbližší okolí. Ale to myslím neplatí jen při pátrání po starých krojích,“ směje se táta Doležal.

Loučíme se a těšíme se na další návštěvu, kdy se budeme věnovat selskému stavení, ze kterého díky ohromnému úsilí a práci vzniká něco mimořádně pěkného a cenného. Ale o tom skutečně až příště.

Foto HoN: Jan Uher a Fotoateliér NX Karly Nixové