Jan Uher

před 9 hodinami

Ondřej Zmeškal není čtenářům Horáckých novin neznámý. Nevidomý sportovec, který o zrak přišel ve svých dvaceti letech a od té doby rozeznává pouze světlo a stín. Povahou ale obrovský bojovník, který svoje neštěstí vzal jako výzvu a stal se jedním nejpopulárnějších sportovců u nás. Svými úspěchy posouvá hranice myslitelného a stal se vzorem nejen pro mnoho handicapovaných, ale i zdravých lidí. Jeho vůle, odhodlání a osobitý smysl pro humor jsou osvěžující a povzbuzující. Na jaře letošního roku se vydal do Jihoafrické republiky na legendární závod Cape Epic. Ve třetí etapě však zkolaboval a na několik měsíců se naprosto odmlčel.

Cape Epic patří bezesporu k nejtěžším na světě, letos však byl kvůli počasí ještě drsnější. O Ondřejově touze změřit své síly s drsnou přírodou, nejlepšími závodníky světa, ale především sebou samým na tomto závodě jsme v Horáckých novinách psali. „Žádná kategorie pro handicapované vypsaná není. Na trať se vydáme se zdravými soupeři, kteří startují ve dvojicích. Na tandemu budeme asi vůbec první, kteří chtějí jet celý závod bez podpory. Nikdo nevidomý to dosud nezvládl,“ líčil nám situaci před odjezdem do Afriky Ondřej. Měl natrénováno a se svým trasérem Markem Peterkou se na náročný závod očividně těšili.

A potom Ondřej najednou „zmizel“. Že je něco špatně, jsme tušili, ale nikdo nevěděl, co se stalo. A pak 20. června se na FB ozval a se svou přítelkyní a mluvčí Petrou Vodičkovou sdělili světu, že jsou opět tu. Ondra je živ, ale aby se opět vrátil doopravdy, musí na sobě pořádně zamakat. To ale umí. O tom přesvědčil sebe, své přátele i soupeře mnohokrát.

Nyní je Ondřej už ve vlasti a rehabilituje v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Dovolili jsme se a položili mu několik otázek.

Jaké zajištění poskytuje organizátor?
Jedná se o největší závod horský kol na světě. Organizátor zajišťuje značení trati, kontrolní body i záchranné složky během celého závodu. Dále to jsou základní tábory při dojezdech, kde jsou stany, sprchy, jídlo, servis kol, masáže a lékařská péče. Dále je to technický servis a logistika, při které dochází k převozu zavazadel, kol a náhradích dílů ze startu do cíle.

Kolik závodníků se postavilo na start?
Letos to bylo několik stovek týmů.

Kdo závodí? Jednotlivci i dvojice?
Cape Epic je závod dvojic jak profesionálních, tak amatérských. Každý tým musí dojet společně v maximální vzdálenosti 2 minuty od sebe, jinak hrozí penalizace či diskvalifikace. V tom je výhoda tandemu, protože jedou vždy oba jezdci spolu. Závod dvojic je to hlavně z důvodu bezpečnosti. Jsou zde náročné etapy, kde je nutné, aby si dvojice pomáhala. Týmová dynamika rozhoduje o celkovém výsledku, efektivitě a přežití v náročných podmínkách.

Jaké nevýhody má vaše tandemové kolo?
Přestože tandem má jisté výhody, při Cape Epic je to spíše o těch nevýhodách. Tandemové kolo je těžší, náročné na ovládání. Během stoupání je potřeba mnohem větší výkon. Jsou zde náročné sjezdy, během nichž je brzdění velmi nebezpečné. A obecně celá trať je technicky náročná. I přesto všechno si myslím, že je zvládnutelné tento závod zajet na tandemovém kole. Jinak bychom do toho nešli.

Jak závod probíhal?
Závod obsahuje prolog + 7 jednotlivých etap. Trasa měřila cca 608 km s převýšením 16 500 m. Každý den se jede mezi 70 až 120 km s výrazným převýšením. Trať se každý rok mění, ale vždy vede přes hory, údolí, farmy a vinice Západního Kapska. Závod má formu etapového závodu na čas – rozhoduje tedy součet časů všech etap. Když jsme přijeli do Afriky, projeli jsme si trasu prologu, abychom věděli, do čeho jdeme. Bylo znát, že se jedná o úplně jiné podnebí i trať, než na jaké jsme v Evropě zvyklí. Na trati bylo hodně jemného prachu, který lezl nejen do očí, ale i do samotného tandemového kola.

A potom začal závod. Jeli jsme den za dnem. Etapu po etapě. Kilometr po kilometru. Byli jsme dobře připravení i motivovaní… Na co jsme se však připravit nemohli, bylo to opravdové vedro.

Jak se to přihodilo a co bylo dál?
Stalo se to během třetí etapy. Organizátoři dopředu avizovali velké teplo. Samotná etapa se proto posouvala na dřívější start a zkracovala se její délka. Z toho dne si pamatuji to obrovské vedro, které nás spalovalo při každém šlápnutí. A pak už nevím nic. Probudil jsem se po několika dnech v nemocnici z umělého spánku, ale celý pobyt v jihoafrické nemocnici mám v mlze. Nepamatuji si ho. Zpětně si vzpomínám až první okamžiky v nemocnici v pražských Vinohradech Dva týdny od kolapsu. Peťa mě krmila stříkačkou. Dávala mi vodu nebo vývar či nutri drinky. První týden jsem ležel i s Peťou na oddělení kardiologie, kde máme kamaráda Petra Touška, který je zde přednostou. Po týdnu jsme se dostali na oddělení následné intenzivní neurorehabilitace, kde se podařily všechny velké pokroky. Začal jsem mluvit, začal jsem hýbat postupně jednotlivými částmi těla. Trénovala se řeč s logopedem, cvičilo se pod vedením fyzioterapeutů, trénovali jsme ruce, abych si dokázal vyčistit zuby nebo se najíst.

Jak je na krizové situace organizátor připraven? Bylo podobných případů více?
Během této třetí etapy, odstoupilo ze závodu asi 120 závodníků. Tragicky dopadl belgický závodník Ronny Raeymakers (51 let, kategorie Grand Masters), který utrpěl úpal a po převozu do nemocnice zemřel.

Jak to s tebou vypadá nyní? Jaké máte plány s tvojí pravou rukou Petrou? Nejbujnější a nejmenší…
Po třech měsících od kolapsu jsme se i s mojí Péťou přemístili do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde každý den rehabilituji. Ráno začínám fyzioterapií, pokračuje logopedie, nácvik nezávislosti, trénink úchopů, motomed, vertikalizátor, který simuluje stoj, cvičení v posilovně i samotné čištění zubů, přesuny do postele nebo sprchování je trénink sám o sobě. Zatím nejsem schopný stát a chodit bez opory. Je poškozený nervový systém, především oblast mozečku, kde se nachází centrum rovnováhy. Nemohl jsem mluvit, takže i ta řeč je ještě kostrbatá a pomalá. Čeká mě toho ještě dost.

Před pár dny jsme spustili sbírku na platformě Donio, abychom byli schopni zaplatit náklady spojené s rehabilitací a vše dobře dopadlo. Mezi ty nejbujnější sny patří to, abych se z toho všeho dostal, vzít si Peťu, zasadit strom, mít hromadu dětí a psa. A ty nejmenší? Každý den se probudit, být vděčný za lidi, které kolem sebe mám, kteří mi pomáhají, a uvědomovat si každý malý pokrok, co mám za sebou.