Partneři zpravodajství

Yashica Events

ROXY Club Třebíč

Bowling U Kmotra

Aquapark Laguna

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 6 dní

Podobný akt se dosud na území Brněnské diecéze od jejího vzniku v roce 1777 neuskutečnil. Přímo jedinečná a neopakovatelná událost proběhla ve čtvrtek 26. března ve Starovičkách na Břeclavsku. Pravidelní čtenáři historicky laděné strany šest Horáckých novin jistě tuší, ke které osobě se tak mohlo vzhledem k místu konání dění z konce března pojit. Devítisethlavá obec v sousedství Hustopečí je rodištěm P. Václava Drboly a zde také v rodinném hrobě po letitých peripetiích nalezl popravený kněz poslední odpočinutí. Na konci března byly však Drbolovy ostatky ze starovičského hřbitova vyjmuty a převezeny do Brna na odborné ošetření. Zanedlouho pak budou umístěny do nově vznikajícího relikviáře v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Kde skončily ostatky popravených?
Nenávist a neúcta až za hrob. Přesně těmito slovy by se dalo charakterizovat chování komunistického režimu vůči svým ideovým nepřátelům. Zatímco civilizovaná společnost ctí důstojnost člověka od jeho narození až do smrti, čehož se také týká poslední rozloučení, minulému režimu bylo něco takového zcela lhostejné. Pod heslem budování socialismu a vypořádání se s nepoddajnými živly se přestala respektovat nejen lidská práva, ale i základy slušnosti. Zářným příkladem zde právě může být nakládání s těly popravených osob. Rodinám nebylo umožněno se se svým předčasně zemřelým blízkým rozloučit. Těla popravených byla zpopelněna a urna umístěna do hromadného hrobu. Nejčastěji v pražských Ďáblicích či na Ústředním hřbitově v Brně. Nechvalně známé je například ostudné počínání s pozůstatky někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, jehož popelem byla posypána namrzlá silnice na severu Prahy. Popravou tak mnohé rodiny ztratily nejen své blízké, ale i povědomí o osudu jejich těl. Ovšem někteří pak po letech mohli zesnulým dopřát důstojné spočinutí.

Bez jakéhokoliv přehánění se dá za zázrak označit nalezení těla číhošťského faráře Josefa Toufara před dvanácti lety. S odkazem na polohové knihy pochovaných z Ďáblického hřbitova určil badatel Miloš Doležal, v jaké šachtě by se mělo Toufarovo tělo nacházet. Samotným štěstím už jen bylo, že se po požáru v Ďáblicích na konci 60. let zachovala alespoň polovina zmíněné záznamní knihy. Naštěstí právě zde stálo knězovo fiktivní jméno Josef Zoukal. Tím však komplikace neskončily. Nutno uvést, že jedna taková pohřební šachta hromadného hrobu má vícero pater a nachází se v ní desítky ostatků. Rakve s kostmi i urny s popely. I v této přemíře ostatků se však povedlo nalézt ty Toufarovy, jejichž pravost následně potvrdila také analýza DNA. Následovala pak exhumace těla a v červenci 2015 byl P. Toufar slavnostně pohřben v Číhošti. Velmi poutavý je ale také osud dalších obětí komunistického režimu, jejichž ostatky se podařilo nalézt. 

Stěžejní pražské jaro
Významným mezníkem je zde uvolnění poměrů v době pražského jara. Respektive prolnutí dvou tehdejších faktorů - zrušení cenzury a ustanovení sdružení bývalých politických vězňů pod názvem K 231. Právě dříve perzekuovaní se začali pídit po osudu těl svých zavražděných přátel. A jejich aktivita se dobrala zdárného konce. Vedoucí brněnského krematoria Vlastimil Ondráček společně s vedoucími Pohřebnictví města Brna poskytl K 231 důležité informace o hromadném hrobu na Ústředním hřbitově v Brně a zde uložených ostatcích. Zpráva se pak skrze Lidovou demokracii, tehdy již nezatíženou cenzorními okovy, rozšířila mezi rodiny obětí. Na konci května 1968 se pak odkryl masový hrob, v němž se nacházelo celkem čtyřiadvacet uren. Mezi nimi i jména spjatá s tzv. případem Babice. Vedle samotného strůjce událostí Ladislava Malého se zde dále nacházeli i jeho komplicové Antonín Plich-
ta starší i mladší, Drahoslav Němec a Antonín Mityska, hajní František Kopuletý a Antonín Škrdla a také kněží František Pařil z Horního Újezdu a Václav Drbola z Babic. Tedy oběti popravené v prvním soudním procesu, v případě Malého a mladšího Plichty mrtví z přestřelky v bolíkovickém poli. Nalezené urny si následně vyzvedli rodinní příslušníci, díky čemuž se popravení alespoň symbolicky vrátili do svých domovů. Překážka k pokojnému uložení ostatků ale nastala srpnem 1968 a nastávající normalizací, což lze doložit na případu P. Drboly.

Historická událost v Brněnské diecézi
Číslo 12 338 čítala urna babického kněze, kterou si na přelomu jara a léta 1968 vyzvedli Drbolovi sourozenci z jeho rodných Staroviček. Ovšem uvolněná atmosféra pražského jara skončila příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Tím se i na dlouhé roky odsunul záměr uložit popraveného kněze do rodinného hrobu. „Urnu po dlouhá léta uchovávali rodiče v soukromí, s vědomím nejisté situace a možného zásahu ze strany režimu. Teprve v červenci roku 1984 byla urna v tichosti vložena do rakve mého tehdy zesnulého otce a uložena v rodinném hrobě na místním hřbitově,“ zavzpomínal na konci letošního března pro Brněnskou diecézi Drbolův synovec Josef Holacký. Uložení do hrobu ve Starovičkách ale nebylo poslední manipulací s ostatky. Dvaačtyřicet let poté, v roce blahořečení P. Drboly, se urna opět vrací do Brna. Ne však natrvalo. 

Za sychravého dne 26. března vyzvedli zástupci biskupství ve spolupráci s odborníky ve Starovičkách Drbolovy ostatky za účelem kanonického ohledání. „Nejedná se o běžnou exhumaci, ale o zvláštní liturgický a právní akt, který má v církvi dlouhou tradici. Již první křesťané slavili eucharistii na hrobech mučedníků a uchovávali jejich památku jako svědectví víry. Také dnes jsou ostatky blahoslavených a svatých předmětem úcty, neboť odkazují na vítězství Krista v jejich životě,“ představil Mons. Karel Olita, vedoucí procesu blahořečení duchovních Buly a Drboly. Obřad započal bohoslužbou v místním kostele sv. Kateřiny, poté na hřbitově došlo k samotnému vyjmutí ostatků. Dění s přísně dodržovanými liturgickými a etickými pravidly se kromě zmíněných Olity a Drbolova synovce Holackého zúčastnili také generální vikář Brněnské diecéze Pavel Kafka, starosta obce Vladimír Drbola a předně archeologové, soudní lékař a notář. Významu celého obřadu dodává, že se v Brněnské diecézi konal vůbec poprvé od roku 1777. Letošní rok je tak díky slavnosti blahořečení mučedníků Drboly a Buly skutečně historickým momentem.

Po základním ohledání 
v kostele sv. Kateřiny pohřební schránka následně doputovala do Brna, kde dojde k jejímu odbornému ošetření. Ostatky budou pak vystaveny na červnové slavnosti blahořečení a posléze umístěny do aktuálně vznikajícího relikviáře.

Poutní místo u řeky Rokytné
Pro nalákání turistů bývají Jaroměřice nad Rokytnou často nazývány jako Moravské Versailles. Za tuto prestiž město samozřejmě vděčí kostelu svaté Markéty, baroknímu zámku a nádherným zahradám. Ovšem zanedlouho se důvod k návštěvě jaroměřického kostela rozroste o jeden bod. Ke svaté Markétě nezamíří výpravy pouze za obdivem architektury a skvostů baroka, ale za relikviářem Jana Buly a Václava Drboly, který právě zde bude umístěn.

Když na konci října loňského roku stvrdil papež Lev XIV. beatifikaci kněží Jana Buly a Václava Drboly, vedle velkého nadšení se prohnala zdejším regionem také úvaha, kdeže k této příležitosti vznikne nové poutní místo. A za druhé, zvládly by vůbec obce Lukov, Rokytnice nad Rokytnou a Babice případný nával poutníků? Nicméně tato diskuse se už zcela vyjasnila. Nebude se jednat o Bulovo rodiště nebo poslední působiště, ani Drbolovy Babice. Výběr padl na Jaroměřice nad Rokytnou, a to nejen s ohledem na městskou infrastrukturu.  Právě v jaroměřické farnosti působili v době babických událostí kněz Jan Podveský a kaplan Josef Valerián, v jejichž osobách se propojují příběhy kněží Buly a Drboly. Oba duchovní z Jaroměřic byli s popravenými faráři v častém kontaktu a na ně se také během jara 1951 obrátil P. Bula i P. Drbola s tím, že je kontaktoval údajný agent CIC Ladislav Malý. Své přátelé sice Podveský s Valeriánem od těchto kontaktů zrazovali, avšak neúspěšně. Také oni se zanedlouho ocitli v křížku s režimem, kdy P. Podveský byl odsouzen k šestnácti letům vězení a P. Valerián zamířil k jednotkám PTP. Této výjimečnosti Jaroměřic si je vědom také zdejší kněz P. Tomáš Holcner, který už dříve biskupství sdělil: „Jaroměřice jsou místem, kde se zajímavým způsobem potkávají příběhy různých kněží z regionu, kteří byli v letech 1951 a 1952 pronásledováni komunistickou diktaturou. Jsem moc rád, že právě zde vznikne prostor pro modlitbu, památku i hlubší porozumění jejich svědectví.“

Podobu chystaného relikviáře navrhl známý sochař Otmar Oliva, sám v minulém režimu vězněn. Svým provedením bude dílo představovat osvobození z protržené sítě zla, jak stojí ve starozákonním Žalmu 124. Ačkoliv bude relikviář věnován oběma blahořečeným kněžím, uvnitř něj budou pouze ostatky P. Drboly.

Případ P. Jana Buly
Velmi často kladenou otázkou bývá, zda je k nalezení také urna P. Buly. Problematice hromadných hrobů se ve své studii v odborném časopise Paměť a dějiny z roku 2025 věnovala dvojice Luděk Navara a Jakub Straka, kteří též odkazovali na případ P. Buly. V souvislosti s přípravou blahořečení se brněnské biskupství na Bulovy ostatky dotazovalo již v roce 2013. To je však v textu doplněno následovně: „V dopise z biskupství se uvádí, že Bulova urna byla několik let v budově krematoria a údajně až v roce 1974 byla uložena do společného hrobu. Podle odpovědi vedoucího Odboru životního prostředí Magistrátu města Brna Martina Vaněčka byly „tělesné ostatky jmenovaného [...] zpopelněny v našem krematoriu 23. 5. 1952 a dne 27. 11. 1965 byla schránka s těmito zpopelněnými ostatky vydána z krematoria k uložení do společného hrobu. Tímto záznamy [...] končí. Upozornil také na to, že urna by podle něj nemohla být zachována v poznatelném stavu do dnešní doby.“ Nadále tak platí, co P. Bula ve svém posledním dopise předznamenal. Že jeho hrob bude neznámý.
 
Foto: Vojtěch Hlávka, Člověk a víra