Přehrazení regionálních dějin ve stínu chladicích věží

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

za 6 dní

Zásadním momentem v historii Třebíčska je nezpochybnitelně zdejší rozvoj v 70. a 80. letech, který se pojí s výstavbou Jaderné elektrárny Dukovany a Vodního díla Dalešice. Obě energetické stavby výrazně proměnily zdejší krajinný ráz, zároveň díky nim nabobtnal i počet obyvatel Třebíče a jejího okolí. Výročí Dukovan se vzpomínalo již loni v souvislosti se zprovozněním prvního reaktoru a velká pozornost bude též zaměřena v příštím roce na čtyřicáté jubileum od úplného spuštění všech čtyř bloků. Ve stínu chladicích věží však poněkud může být monumentální dalešická přehrada. K ní v letošním roce pojí hned dvě lehce upozaděná výročí, půlkulaté a kulaté. Roku 1971 si již probíhající stavbu jako své privilegium stanovil sjezd strany, před padesáti lety pak začalo napouštění přehrady. Stavba je pro region významná i tím, že daleko překročila svůj technologický význam. Dá se říct, že dokonce přehradila místní dějiny.

Tak jak s tou energií, přátelé z východu?
Pokud se po roce 1945 hovoří o jádru, nejčastěji vyvstane na mysli napjatá atmosféra mezi USA a Sovětským svazem a vývoj jaderných zbraní. Ovšem v době studené války se obohacený uran začal využívat nejen pro vojenské účely. Konflikt mezi západním a východním světem se odrazil také na poli vědy, kde spolu dva rozštěpené světy taktéž zápolily. Výrazným úspěchem pro sovětský blok bylo spuštění první civilní jaderky v Obninsku roku 1954. Na to o dva, respektive o tři roky později navázala Velká Británie a Spojené státy americké. Vedle výzkumných závodů se však na rozvoji jaderné energetiky odrazila také situace na Blízkém východě. Konflikt mezi Izraelem a arabskými státy na počátku 70. let přinesl razantní snížení exportu ropy, čímž velmi vzrostla její cena. Svět tak musel hledat novou energetickou alternativu, kterou našel v jádru.

Výše představené faktory zásadně ovlivnily také energetický rozvoj v Československu. Nutno však na začátku poznamenat, že po konci války začala být zdejší energetická síť, kde prim hrála zejména fosilní paliva, značně nedostatečná. Postupně tak docházelo k výstavbě tepelných a vodních elektráren. Ani ty však nestačily technologickému pokroku, a tak se Československo po vzoru Sovětského svazu vydalo cestou jaderné energie. Již roku 1955 podepsaly zmíněné státy dohodu o pomoci SSSR při výzkumu a budování atomové energie, díky níž vznikl Ústav jaderné fyziky a také odborná fakulta na Karlově univerzitě. Tím tak v polovině 50. let započaly prvotní kroky, které vedly k vybudování elektráren v Jaslovských Bohunicích (spuštěna 1972) a později v Dukovanech. Stavbě reaktorů a chladicích věží na jihozápadní Moravě však předcházelo jiné monumentální dílo. Přehrazení řeky Jihlavy.

Od plánů ke skutečným činům
Volba na obce Skryje, Lipňany a Heřmanice, které musely stavbě ustoupit a kde se dnes rozprostírá JE Dukovany, padla s ohledem na zdejší přírodní podmínky. Vedle ideální půdy hrála významnou roli také řeka Jihlava, s níž se od počátku počítalo jako se zásobárnou budoucí elektrárny. Před stavbou Dukovan ale bylo zapotřebí provést razantní kroky právě v okolí protékající řeky.

Možnost přehrazení klikatícího se toku Jihlavy vyvstávala v hlavnách místních obyvatel již na počátku 20. století. Však také v jednom z článků třebíčské Jiskry na podzim 1968 je v otázce přehrady poznamenáno, že „pesimisté mávnou rukou, že tyto řeči se vedou už od dob Františka Josefa blahé paměti“. Tehdy však lidé o štěpení jádra neměli nejmenší ponětí. Důvodem k vytvoření přehrady zde předně bylo udržení vody v krajině, její využití coby zdroje energie a také vybudování odpočinkového resortu ke koupání. Nelze také opomenout, že zdejší krajinný ráz k ideji přehrazení mohl přímo vybízet. Ovšem na konci 60. let se ale nezůstalo pouze u řečí a snových plánů.

Ve třiačtyřicátém čísle Jiskry z roku 1968 poutal na druhé stránce pozornost všeříkající titulek Přehrada bude! Textem byli čtenáři obeznámeni, že už delší dobu běží přípravy na velkolepé dílo a realizaci projektu nestojí nic v cestě. Za přehradou o délce necelých 29 kilometrů a na tehdejší dobu neuvěřitelné částce 1,7 miliardy československých korun se ale nenacházela pouze zásobárna pro budoucí jaderku. Vedle zajištění dostatku vody, zlepšení hygienických podmínek a využití lodní dopravy se hojně argumentovalo také vznikem nového rekreačního střediska. A jak je známo, důraz na zasloužený odpočinek pro tvrdě pracujícího socialistického člověka bylo pro soudruhy velké téma. To však ale nic nemění na důležitosti a významu přehrady.

Veřejný zájem kontra ochrana krajiny
I přes velký význam se však chystaný projekt neobešel bez negativních reakcí. Proti přehradě povětšinou stáli lidé argumentující přírodou v údolí řeky Jihlavy a nutností její ochrany. Jedním z nejhlasitějších byl kupříkladu třebíčský architekt Jiří Herzán, jenž i na stránkách Jiskry zdůrazňoval „nenahraditelnost přírodních krás“. Ona mnohdy až romantizující nálada čišila na čtenáře pravidelně i z vydání Jiskry. Než započaly přípravy na výstavbu, byly v tisku zprostředkovány fotografie, kresby a básně s tématem údolí Jihlavy. „Až voda přehrady zaplaví překrásné údolí řeky Jihlavy od Vladislavi až po Dalešice, budou trampové a osadníci se žalem vzpomínat na krásné chvíle, které tu prožili. Na různá setkání, hry, soutěže, potlachy. Na posezení u táborových ohňů, které v prostředí svých dobrých kamarádů dávají pocit klidu a uspokojení a v pozdějších letech jsou zdrojem bohatých a velmi příjemných vzpomínek,“ zněl například poetický text na titulní straně Jiskry dne 10. září 1970. Autorovi článku se povedlo plně vylíčit pocity chatařů a trampů. Vždyť také protékající Jihlávka pro ně byla druhým domovem a dodnes mnozí při zpětném ohlédnutí zamáčknou slzu. Nicméně tužby komunit šly tehdy stranou veřejnému zájmu.

Už ty mlýny domlely…
Výstavbu přehrady zcela vystihuje české přísloví o létajících třískách při kácení lesů. Zde přímo doslova. Je dodnes pravidlem, že jakýkoliv stavební projekt se neobejde bez vedlejších ústupků okolí. Tu na jednom místě musí například s ohledem na plánovanou stavbu zmizet letitý strom, jinde zase přestane být opečovávaná zahrádka. Vodní dílo Dalešice bylo a je natolik významnou částí zdejší energetické infrastruktury, že stavbě musely ustoupit nejen lesy, ale i stovky objektů. „Stávající chaty i jiné objekty v záplavě, jako mlýny apod., budou vykoupeny dle ohodnocení na základě příslušné vyhlášky - jedná se o 260 chat a 12 usedlostí bývalých mlýnů,“ předestřel na konci července 1970 v rozsáhlém rozhovoru pro Jiskru František Krčma z Březníku, který se na budování přehrady podílel.

Příběhy zničených mlýnů je téma natolik poutavé a obsáhlé, že obsahem zandá na samotný text. Také jim bude v následujících týdnech věnován tematický článek, a tak nyní pouze letmé nastínění. V souvislosti s budováním přehrady muselo jít dolů celkem dvanáct mlýnů stojících na řece Jihlavě - Čermáků, Jirkasův, Střeškův (též Třebenický či Pyrochtův), Koněšínský, Svobodův, Stropěšínský, Hartvíkovický, Loupalův, Dalešický, Slavětický, Skryjský a Dukovanský. Existence nejstaršího z mlýnů, Čermákova, byla datována do roku 1366. Poutavý dějinný příběh nejen o mletí by však povyprávěly i trámy z dalších mlýnů. Například v Dalešickém ukrývali majitelé Davidovi za protektorátu výsadkáře Františka Pospíšila, za což byl také mlynář David popraven a jeho žena odvlečena do pracovního tábora. Což na plat, i němí nositelé historické paměti s mlýnskými koly museli ustoupit velkolepému vodnímu dílu. Ne však jednorázově. Zatímco například Slavětínský mlýn byl zbourán už na jaře 1971, k demolici Jirkasova došlo až o pět let později.

Budujeme a napouštíme!
Význam stavby Vodního díla Dalešice dokládá, že jí jako hlavní společenský cíl vyzdvihl XIV. sjezd KSČ konající se 25. až 29. května 1971 v Praze. Nicméně práce započaly daleko dříve, než je definovali straničtí funkcionáři na sjezdu. Například u obce Slavětice probíhaly přípravy už od poloviny 60. let, práce se pak naplno rozběhly roku 1970. Ve stejném roce, kdy vlády Československa a Sovětského svazu dokončily jednání o výstavbě dukovanské elektrárny.

Jak ve své bakalářské práci o výstavbě JE Dukovany poznamenal Petr Jelínek, dalešická přehrada byla na tehdejší dobu specifická už jen svým provedením. „Vodní dílo Dalešice je výjimečné ve svém projektování, kdy místo jedné tradiční metody výstavby byly využity hned 3 technologie (skalní výlomové práce, betonové a železobetonové kosntrukce a sypání balvanité hráze)“, představil Jelínek. Ač měli jednotlivé práce na sebe navazovat a s ohledem na plánovanou ekonomiku byly jednotlivé kroky jasně dané, výstavba nešla zcela dle plánu. Což také kriticky poznamenala i Jiskra už v roce 1971, kdy na základě 60% plnění plánu představovala čtenářům opoždění stavby. Tyto nedostatky pokračovaly i v následujících letech. Prodlení zde nastala vinou nedostatečné přípravy dodavatele i s ohledem na nevyzpytatelnost přírody. Velkou komplikací se například roku 1973 stal velký sesuv půdy na pravém břehu vyhloubené rokle, kvůli čemuž se musely přehodnotit dosavadní postupy a předpokládané dokončení se posunulo o třiadvacet měsíců, na rok 1978. Stabilizace pak nastala ve čtvrtém roce výstavby, kdy se začala sypat hráz. Vedle mohutné hráze však ale téhož roku 1974 započaly práce na jiné velké stavbě, která se k přehradě neodmyslitelně pojí. Tou je most mezi Třesovem a Stropěšínem.

Po zdařilém zvládnutí prvotních komplikací se s překlenutím poloviny 70. let výstavba chýlila do finiše. Ačkoliv práce ještě pokračovaly v následujících letech, už 10. července 1976 po jedenácté hodině dopolední zavelel hlavní inženýr Energoinvestu František Poukar ke spuštění hradidla a začalo napouštění přehrady. Vůbec první elektrický proud z VD Dalešice přišel v úterý 25. října 1977, ještě před Vánocemi pak nastalo spuštění zkušebního provozu. K úplnému spuštění pak došlo následujícího roku. Práce v regionu ale tímto neutichly. Už na konci 70. let začalo být rušno kolem obcí Lipňany, Skryje a Heřmanice.

Není to jen o přehradě
Budování přehrady si drželo silnou pozornost, a to nejen v médiích. Jak dílo na řece Jihlavě každým týdnem rostlo, jezdili do údolí sledovat straničtí funkcionáři, zahraniční návštěvy, ale také umělci. Například pro mladé básníky a talentované kreslíře se přehrada stala inspirací pro jejich tvorbu. Výstavba se také stala námětem pro tuctový snímek Jiřího Menzela s názvem Kdo hledá zlaté dno.

U výstavby VD Dalešice se ale nelze dívat pouze na tok řeky Jihlavy. Rozsah prací byl daleko širší. Je například vcelku pochopitelné, že se projekt odrazil také na podobě okolních vsí. V době výstavby posloužila sídla v okolí toku jako pracovní zázemí. Ať už na umístění techniky či provádění vedlejších prací. Dle již citovaného Jelínka byla v tomto ohledu nejvíce zatížena obec Kramolín, kde probíhalo až 85 % mimostaveništních prací. Zde se například montovaly dílny a skladovací prostory, obdobně byly využity i katastry dalších obcí. Ty také současně se stavbou přehrady procházely značnou proměnou. Třeba taková Jiskra už v roce 1970 hovořila v souvislosti s úpravou návsi v Dalešicích o rostoucím významu obce. Kramolínští občané se zase například těšili z nové prodejny smíšeného zboží, víceúčelové budovy a chodníků. V obcích kolem přehrady také pro dělníky vznikaly ubytovací kapacity, s nichž se už při výstavbě počítalo s pozdějším rekreačním využitím.

Právě tento faktor se při výstavbě přehrady nesmí opomíjet. Populační nárůst Třebíče a jejího okolí bývá předně spojován s výstavbou Dukovan. Ovšem první nápor nastal už počátkem 70. let díky dalešické přehradě. V tu dobu sem zamířilo na patnáct set prvních pracovníků se svými rodinami, pro které bylo zapotřebí zajistit ubytování. Tím tak započala mohutná výstavba panelových sídlišť v Třebíči, která pokračovala až do 80. let. Výsledkem pak byly nové čtvrti v Domcích, na Hájku či v Borovině. Přehrada však do regionu nepřivedla nové pracovníky z Ingstavu, ale nabídla i příležitosti zdejším stálicím na pracovním trhu. Jedním z nich bylo například moravskobudějovické družstvo Jednota, která denně zajišťovala stovky jídel pro pracující dělníky.

Stavba vícero významů
V každém článku o dalešické přehradě se především zmiňuje její technologické využití. Stavba má ale pro Třebíčsko daleko větší význam. Realizací dlouholetého plánu se přehradila nejen řeka Jihlava, ale pomyslně i jedna dějinná kapitola Třebíčska. Budování přehrady mezi lety 1970 a 1978 zásadně změnilo krajinný ráz i populační složení okresu. Vedle viditelných změn v podobě nové městské a obecní infrastruktury se ale s příchodem nových lidí obohatila, mnohdy až proměnila, kolektivní mentalita.