Petr Herbrych

před 4 hodinami

Už za čtyři měsíce budeme znát výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. Jaké všechny subjekty se do dolní komory Parlamentu České republiky dostanou a kdo bude na podzim sestavovat novou vládu, není zcela jasné. Co však už nyní můžeme vědět, je to, že se i letošní volby ponesou v duchu těch předchozích. Ponesou si označení jako ty nejdůležitější volby v novodobé historii. Ovšem každé volby mají punc výjimečnosti, a to díky tomu, v jakém kontextu se odehrávají. Kupříkladu volby roku 1990, od kterých 8. a 9. června letos uplynulo pětatřicet let, se do historie vžily jako první svobodné. Specifické však v tomto roce nebyly pouze volby do dvou komor Federálního shromáždění a České národní rady, ale celková společenská atmosféra. Dění v Třebíči je toho zajímavým dokladem.

Kdy skončil komunismus?
Milníků, kdy že končí období komunismu a nastává demokracie, si naše společnost stanovila hned několik. Pro mnohé začíná ona dělící linie už 17. listopadem 1989. To je však nesprávné, zásahem na pražské Národní třídě se veškeré dění teprve rozjelo. O dva dny později vzniklo Občanské fórum, započala jednání vládnoucí moci s opozicí a společně s tím i protestní stávky, které vyvrcholily generální stávkou 27. listopadu 1989. Pod tímto společenským tlakem byli komunisté nuceni k ústupkům, až dokonce předseda federální vlády Ladislav Adamec podal demisi. V nově ustanoveném kabinetu Mariana Čalfy, taktéž komunisty, pak neměla strana po jednačtyřiceti letech většinu. Ona „vláda národního porozumění‘‘ se členy, jako byli Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Richard Sacher, Václav Klaus a další, byla jmenována symbolicky na Den lidských práv 10. prosince 1989 a téhož dne se prezidentského úřadu vzdal Gustáv Husák. Tak je tento den tím symbolickým přelomem? Nikoliv. Dle zákona č. 181/2007, kterým se zřídil Ústav pro studium totalitních režimů, je jím zvolení Václava Havla prezidentem dne 28. prosince 1989.

Historický okamžik vystřižený jak z absurdního dramatu, kdy někdejšího politického vězně zvolil parlament vzešlý z voleb roku 1986, je tak legislativně dán coby přechod z komunismu do demokratické společnosti. Avšak mnozí za pomyslnou linii považují až volby v červnu roku 1990 do obou komor Federálního shromáždění a národních rad.

Amnestie, zrušení Státní bezpečnosti i změna názvu
Ačkoliv dvě významné volby – prezidentskou v prosinci 1989 a ty parlamentní v červnu 1990 – dělí pouze pět měsíců, přinesla tato poměrně krátká doba hned několik společensky významných událostí. „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá,‘‘ pronesl ve svém prvním novoročním projevu prezident Havel a následně vyhlásil rozsáhlou amnestii. Tímto československá společnost vstoupila do přelomového roku 1990. V dalších týdnech skončila kupříkladu činnost dvou organizací, které byly s předchozími léty pevně spjaté, a to Národní fronty (7. února) a Státní bezpečnosti (15. února).

Mimo to se ale také mezi českou a slovenskou politickou reprezentací rozhořela pomlčková válka o názvu státu, což nakonec přineslo nový, leč pravopisně nesprávnou změnu na Česká a Slovenská Federativní Republika. Za další významnou událost této doby lze bezesporu označit návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu. Zkrátka do červnových voleb se toho stihlo dost podstatného udát. A to i na úrovni měst a okresů.

Už ne Jiskra, ale Horácké noviny
Svědectví o regionálním děním čerpali místní lidé po dlouhá léta z místního tisku. Avšak i jej se dotklo dění roku 1990 a prošel zásadní proměnou. Týdeník s názvem Jiskra si čtenáři naposledy zakoupili ve čtvrtek 19. dubna 1990. Od středy se ve stáncích a poštovních schránkách objevilo nové periodikum s názvem Horácké noviny.

„Po dlouhých létech omezování, svázanosti a neslavných komunistických praktik, které vládly i předešlému titulu těchto novin, to bude práce náročná,‘‘ předznamenal v prvním úvodníku nový šéfredaktor Richard Paleček a pokračoval, „společenské změny ve svém předpokládaném vývoji budou provázeny naší snahou podílet se na jejich uskutečňování. A uplyne jistě nejeden rok, než se účinně projeví v souhrnu potřebných proměn.‘‘ Právě šéfredaktor byl následně i s přiloženou fotografií představen na druhé straně prvního čísla. V oboru nebyl Paleček žádným nováčkem. Už v letech 1962 až 1969 pracoval v redakci Jiskry. Jak také stálo v jeho medailonku, „řada občanů si jeho hlas jistě pamatuje z rozhlasových relací v srpnových událostech roku 1968.‘‘ Vinou toho také musel žurnalistickou profesi opustit a pracoval jako skladník a pomocný dělník. K médiím se tak následně vrátil až po pádu komunistického režimu.

Kromě nového názvu i personálního složení mohl veřejnost zarazit i další prvek, který značil nové časy. Aby byl na titulní straně papež Jan Pavel II. bylo ještě před pár měsících nemyslitelné. To se však týkalo i dalšího obsahu. Velkou pozornost věnovali redaktoři zejména babickému případu a možnému zapojení Státní bezpečnosti do celé tragické události. Dříve zcela nemožné, aby podobná témata mohla být veřejně šířena. Vypořádání se s vlastní minulostí se ale nevztahovalo pouze k 50. letům a politickým procesům, ale i k poměrně nedávnému dění. Horácké noviny například sloužily jako diskusní platforma mezi někdejším vlivným komunistou Vladimírem Hermanem, redakcí i čtenáři o problému obohacování činovníků KSČ.

Velmi zajímavý rozhovor přinesl na konci května 1990 náš ještě nedávný redakční kolega Arnošt Pacola. Čtenářům nepřednesl v době společenského přechodu svůj subjektivní názor jako mnozí jiní, ale pohled bývalého člena strany. Když započaly v listopadu 1989 protesty, účastnil se jich také jistý Vladivoj Kopta. Ten sice pocházel z komunistické rodiny a po druhé světové válce byl okresním organizačním tajemníkem KSČ, ovšem se stranou se v polovině 60. letech rozešel. Během sametové revoluce se pak našli lidé, kteří tuto životní kapitolu Koptovi připomínali. „V našem okresním městě nenosilo tenkrát (na podzim 1989 – pozn. autora) mnoho starších občanů trikolóry. Já ano – až do konce prosince. K Vánocům jsem však také obdržel zvláštní dárek. Byl to anonymní dopis s výhružkou: Myslíš, že když nosíš trikolóru, že to všechno spraví? I na tebe dojde,‘‘ představil Kopta prvotní impuls, jenž jej donutil obrátit se na místní tisk. Rozhovor nazvaný Z komunisty křesťanem je jakousi reflexí bývalého straníka. Člověk, který sám v 50. letech byl nositelem rudé knížky, například poznamenal: „Kdyby byl Klement Gottwald opravdu čestný a statečný, neposílal by na šibenici své dlouholeté přátele a raději by se zastřelil sám.‘‘

Vlajka na městské věži coby symbol svobody
Rušno v redakci bylo jen pouhým odrazem dění v Třebíčí a jejím okolí. Jistým symbolem této doby se stala vlající československá vlajka na městské věži. Tento riskantní, avšak z dějin už nesmazatelný čin se již 15. prosince podařilo Stanislavu Neumannovi a Otu Maternovi. Od prvního jmenovaného celý nápad vůbec vzešel, druhý se zase za pomocí Neumannova jištění dostal až ke kříži na věži ve výšce sedmdesáti metrů. Akce se zadařila a na znamení svobody pak československá vlajka nad městem plápolala až do svobodných voleb. Město ale nežilo pouze vlajkou na věži, ale dále dlouhotrvající kampaní politických stran a hnutí i vítáním vzácných hostů.

Nejprve Čepek, pak i Pithart
Rok 1990 byl všeobecně doprovázen neustále trvající euforií z konce komunistické vlády a natěšením na svobodné volby. Za této atmosféry Třebíč přivítala některé známé tváře z vysoké politiky i televizních obrazovek. Už 18. dubna 1990 vyzpovídal Miroslav Zeman do Horáckých novin herce Petra Čepka, který v sále KVZ Třebíč na ulici kapitána Jaroše debatoval s místními občany. Jak je známo, Čepek nebyl jen talentovaným hercem, ale v době sametové revoluce též hlasitě promlouval do veřejného dění. Kromě herectví a angažování v listopadových dnech se otázky stáčely také na Čepkův vztah k Třebíči. „Role v Postřižinách Vás přivedla na nějaký čas do Třebíče, protože film se točil v nedalekých Dalešicích. Jaké máte vzpomínky,‘‘ zeptal se Zema, na což herec odpověděl: „Moje role nebyla veliká. Strávil jsem tu tak asi pět dní a vlastně jen jednu noc na hotelu a na tu mám krásnou vzpomínku. Po natáčení jsme mohli sedět s panem Hrušinským na večeři a potom ještě při lahvičce, a byla to krásná společnost. Jinak jsem si Třebíč mohl prohlédnout při našich zájezdech a obdivuji zbytky ghetta, které jsem tady prolézal, a doufám, že se podařilo je zachránit. Fascinuje mě i vaše bazilika, kterou znám už z Vláčilova filmu Markéta Lazarová.‘‘

Druhý host pak do města zavítal 9. května a nebyl jím nikdo jiný než volební lídr OF v Jihomoravském kraji a předseda české vlády Petr Pithart. Za vřelé přijetí na Karlově náměstí poděkoval s úsměvem na tváři osobně i o necelé dva týdny později prostřednictvím Horáckých novin. „Tady u Vás jsem se přesvědčil, že naše společná cesta k lepší budoucnosti je možná a že tuto cestu, tuto naději vybudujeme především s Občanským fórem.‘‘ Ze samotného Pithartova sdělení je patrné, že měsíc do očekávaných voleb již naplno běžela politická agitace. Jednotlivé strany seznamovaly občany se svými programy a kandidáty, na náměstích i uprostřed novin.

Demokratické směřování stvrzeno ve volbách
Červnové volby byly jakýmsi referendem o směřování společnosti po listopadu 1989, které občané svými hlasy odsouhlasili. Z drtivého vítězství se těšily Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu. Pro mnohé poněkud překvapivě se zadařilo také moravským separatistům z Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS). Vzhledem k rozsáhlé členské základě se jistě větší úspěch předpokládal u lidové strany. Tu ale pár dní před volbami poškodila kauza jejich předsedy Josefa Bartončíka, týkající se jeho spolupráce s StB. Stabilní podpoře okolo 13 % ve volbách všech tří institucí se těšila komunistická strana. Nutno na tomto místě pro kontext doplnit, že i v těchto volbách občané obdrželi tři hlasovací lístky – do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, do Sněmovny národů Federálního shromáždění a do České či Slovenské národní rady.

Také v okrese Třebíč se z vítězství těšilo OF. Zatímco ale po součtu výsledků z celé republiky získalo hnutí podporu 50 % voličů, zde v regionu hlasovali občané krapet jinak. Podpora OF se pohybovala v rozmezí od 32 do 35 %. Po odstupu pak následovali Moravané s podporou okolo 20 %, lidovci se 17  % a komunisté se 14 %. Také šéfredaktor Horáckých novin Paleček si po zveřejnění výsledků rýpl do KSČ poznámkou, že sportovní terminologií jsou komunisté na Třebíčsku bez medaile.

Co se volebních krajů týče, ty byly totožné s tehdejším správním uspořádáním. Politická reprezentace vycházela z osmi krajů, přičemž Třebíčsko spadalo do Jihomoravského. Odsud také po volbách vzešla všem dobře známá jména. Například do Sněmovny lidu byli zvoleni Boleslav Bárta za HSD-SMS nebo lidovec Josef Bartončík. V další komoře Federálního shromáždění, Sněmovně lidu, zastupovali Jihomoravský kraj namátkou komunista Miloslav Grebeníček či advokát a chartista Stanislav Devátý za OF. Členy České národní rady byli kupříkladu zvoleni lídr OF na jižní Moravě Petr Pithart či za lidovou stranu Jan Zahradníček, syn rodáka z Mastníka, a pozdější dlouholetý poslanec Jiří Karas. Kromě posledně jmenovaného třebíčského rodáka se v souvislosti s naším regionem hodí také zmínit jméno Pavla Zahrádky, Třebíčana zvoleného za OF do Sněmovny lidu.

Zásadní milník naší společnosti
Rok 1990 je pro naši společnost zásadní v mnoha ohledech. Vedle v úvodu představených událostí, jež se mezi prosincem 1989 a červnem 1990 odehrály, nelze opomenout to nejzásadnější. Po čtyřech dekádách se mohla republika oprostit od politiky jedné strany a připustit i opoziční názory. Zároveň se také i těmito volbami etablovala nová politická reprezentace, která pak určovala směřování naší země po následující roky, pár z nich dokonce dodnes.