Putování nejen po barokních zastaveních v Hrotovicích (4.) - Třetí zastavení: socha sv. Floriána

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 1 hodinou

Horácké noviny se společně s ředitelem Hrotovického muzea Janem Knotkem vydaly po stopách historie, kterou představují převážně barokní sochy v Hrotovicích a okolí. Historik Jan Knotek při svém bádání vychází převážně ze soupisů, které provedli badatelé Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek.

Po stopách ohně
„Při putování po barokních sochách v Hrotovicích je důležité si uvědomit, že co do symbolického významu byli nejméně tři zdejší patroni – světci – nějak spjati s živlem ohně. V Hrotovicích jsou jimi sv. Donát (o kterém budeme hovořit v příštím zastavení), dnešní cíl sv. Florián a sv. Vavřinec, kterému je zasvěcen kostel v Hrotovicích patrně již v první polovině 13. století,“ vysvětluje dnešní téma Jan Knotek.

Svatý Vavřinec (latinsky Laurentius) byl římský klerik, jeden ze sedmi diákonů, kteří byli umučeni při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Po smrti papeže Sixta II. byl vyzván k vydání církevních pokladů. On je však namísto toho rozdal chudým, za což byl krutě umučen. Podle legendy byl zaživa pečen na železném roštu nad horkým uhlím. Během této tortury sv. Vavřinec na své trýznitele sarkasticky pokřikoval: „Z jedné strany jsem již opečený, pokud mě chcete mít dobře udělaného, je čas mě otočit na druhou stranu.“

Vzhůru na cestu
Minule jsme se od sousoší Kalvárie vydali po Zákostelní ulici ke sv. Františku z Pauly. Další zastavení nás tentokrát zavedlo za hranice obce, do otevřené krajiny. Jihovýchodně od Hrotovic, ve skupině vzrostlých stromů uprostřed polí, stojí dynamicky pojatá barokní socha sv. Floriána z mušlového vápence. V oblasti Eggenburgu se těžil velmi unikátní třetihorní mořský vápenatý pískovec, celosvětově známý pod označením Zogelsdorfer Stein (tedy zogelsdorfský kámen). Bílý kámen z Eggenburgu patří k nejvýznamnějším stavebním a sochařským materiálům v celém Rakousku. Díky své značné měkkosti a snadné opracovatelnosti se stal hlavním materiálem pro barokní sochařství a architekturu ve Vídni a Dolním Rakousku. Jsou z něj postaveny například části katedrály sv. Štěpána, vídeňská radnice, parlament i četné morové sloupy a fasády v Eggenburgu. Nejvýznamnější historické lomy tohoto materiálu se nacházejí v bezprostřední blízkosti Eggenburgu v obci Zogelsdorf (odtud samotný název kamene). Postava světce v životní velikosti je prohnuta v typické esovité linii, jak ji barokní sochaři s oblibou používali. Florián je zde zobrazen v tradiční podobě římského vojáka, který lije vodu na hořící dům – jako patron a ochránce před požáry.

Socha místo kaple
„Z historie tohoto místa víme tolik, že již dcera pána Ondřeje Rodena, Anna Maria, vystavěla roku 1710 na cestě z Hrotovic do Krhova kapli sv. Floriána. Tatáž Anna Rodenová, která byla její mecenáškou, nechala v roce 1747 postavit i kapli sv. Anny na Pekařské ulici (v areálu dnešní nemocnice u sv. Anny). Právě pro tuto novou kapli si objednala freskovou výzdobu od malíře Jana Jiřího Etgense, který zde vytvořil cyklus fresek ze života svaté Anny.

Ironií osudu byla i tato druhá kaple o necelých 40 let později, v roce 1783, zbourána v rámci reforem Josefa II., stejně jako kaple sv. Floriána. Peníze z prodeje materiálu z těchto dvou kaplí pak posloužily k založení nadačního fondu pro chudé a potřebné, z něhož se později zřídila i zmíněná všeobecná nemocnice u sv. Anny v Brně. Takže pokud čtenář těchto řádků někdy navštívil tuto nemocnici, ve své podstatě navštívil i zbořenou kapli sv. Floriána v Hrotovicích.

Tato kaple byla v roce 1786 zbořena na základě nařízení císaře Josefa II. a jeho reforem ve státní správě. Nebyla totiž farním kostelem, ani podle jeho soudu nesloužila k charitativním účelům. Již roku 1793 byla na toto místo postavena nynější socha sv. Floriána,“ konstatuje Jan Knotek.
Než se však k soše dostaneme, čeká nás velmi příjemná cesta oboustrannou alejí z mladých lip a javorů. Vysázena byla teprve nedávno, a to ve dvou etapách – v roce 2007 pravá strana a v roce 2008 levá strana aleje.

Významný a mocný
Samotný sv. Florián se dle některých údajů narodil v Catii, později Zeiselmaueru (dnes oblast St. Pölten, asi 53 km od Vídně). Ve 3. století šlo o území Norika připojené k Římské říši. Tam také začala jeho působnost. Florián se stal významným důstojníkem římské armády a patrně i správcem provincie. Jeho sídlo bylo v jejím hlavním městě Lauriacum (dnešní Enns v Rakousku). V Římě tehdy vládl Dioklecián, známý pronásledovatel křesťanů, k nimž Florián patřil. O jeho životě je plno legend a pověstí. Podle tradované legendy je spojován zejména se živlem Ohně.

Statečný a ušlechtilý
Ve městě Lorch mělo být uvězněno asi 40 křesťanů. Florián je chtěl zachránit a skončil u soudu, kde neohroženě vyznal svou víru. Císařský náměstek Akvilín (Aquilinus) ho odsoudil k smrti.

Tomu prý řekl: „Slouže u vojska klaněl jsem se Bohu skrytě. Poslechnu ve věcech vojenských, ale jako křesťan se nedám nikým přinutit, abych zapřel Krista a klaněl se mrtvým modlám.“ Legendární pojednání hovoří o jeho dvojím bičování, kterým se nepodařilo zlomit jeho věrnost ani oslabit jeho lásku. Proto mu pak prý ještě ze zad kleštěmi odtrhávali maso, někde se hovoří o stažení z kůže. Nakonec byl usmrcen tím způsobem, že mu k hrdlu uvázali těžký kámen, většinou se uvádí mlýnský, a byl svržen do řeky Enže, v níž se utopil.

Mocné relikvie
Dle legendy voda poponesla tělo ke skále, kde na ně upozornil orel. Uvádí se také, že tělo bylo nalezeno křesťankou Valerií, která se postarala o pohřeb na území svého statku. Později došlo k přenesení ostatků. Nad hrobem sv. Floriána u Lince postavili pasovští biskupové v 8. stol. kanonický klášter s kostelem sv. Floriána a pak byly kosterní ostatky mučedníka přeneseny do Říma a odtud je pro Krakov v roce 1183 dostal Kazimír II. s krakovským biskupem jako záštitu proti Rusům. Část ostatků z Polska získal také Karel IV. do chrámu sv. Víta v Praze. Části relikvií sv. Floriána se nacházejí i v jiných našich městech, např. v Olomouci u sv. Václava a v Havlíčkově Brodě. V kryptě klášterního kostela sv. Floriána u Lince je snad dosud vystaven mlýnský kámen vytažený z Enže jako relikvie.

Proč právě tady
Jak připomíná ředitel muzea Jan Knotek, barokní plastiky v krajině nebyly rozmísťovány náhodně.

„Sochy sloužily k posvěcení prostoru, k orientaci i k demonstraci moci církve a šlechty. Umisťovaly se při cestách, na křižovatkách, mostech nebo na hranicích panství,“ zasvěcuje nás do barokní symboliky.

Sv. Florián stál podle mapových podkladů na dnes již zaniklé cestě z Hrotovic ke Krhovu. Tato komunikace přitom navazovala na starou poutní trasu ke sv. Jakubu Staršímu, která vedla z Brna přes Řeznovice a Templštejn dál na jih a posléze až na velkou evropskou cestu do Santiaga de Compostela. Zájemcům o tuto stezku lze doporučit knihu Ing. Radana Květa, CSc. (1928–2023), kterou popsal i v knize Duše krajiny s podtitulem Staré stezky v proměnách věků na str. 142 až 143. V této knize navíc dokládá, že tato stezka vedla k Moravským Budějovicím a spojovala tedy i dálkové trasy Libickou a Haberskou.

V barokním „divadle světa“ tak Florián neplnil jen roli patrona proti požárům. Stál na cestě, kudy procházeli poutníci i obchodníci, a stal se jedním z aktérů duchovní ochrany krajiny – ochrany pomyslného životního prostoru před ohněm, tedy i ohněm válečným. Spolu s dalšími sochami – sv. Františkem z Pauly, sv. Janem Nepomuckým, sv. Donátem a sv. Vendelínem – vytvářel kolem Hrotovic pomyslný „kruh“, spíše jakýsi energetický obranný štít. Podle hypotézy Jana Knotka může tato pětice světců symbolicky odkazovat také k pěti ranám Kristovým rozesetým v krajině.

Patron hasičů
Patronem hasičů a ochráncem proti požárům se stal zřejmě až po 15. stol., samozřejmě nejspíš v souvislosti s tím, že vodou, v níž byl utopen, se hasí oheň. Jedno z pořekadel uváděných ve spojení s úctou ke sv. Floriánovi zní: „Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián.“ Z toho plyne, že jeho přímluva může hasit i oheň zloby a nenávisti. Nezapomínejme, že toto hašení je stejně potřebné jako hašení požárů.

Po zastávce u sochy sv. Floriána se vrátíme alejí zpět a Znojemskou ulicí se vydáme do Hrotovic, kde nás čeká další zastavení. Tím není nikdo jiný než socha sv. Donáta.

Jak symbol ohně chápat
Oheň je spojen s válkou, která byla očekávána z východu. To platilo i u sv. Františka z Pauly. Sochy svatých byly chápány jako ochrana, která v krajině tvořila jakýsi energetický štít.

Tento štít však podle této filozofie mohl fungovat pouze jako celek. Sv. František z Pauly je spojen s beránkem, tedy Kristem, který se obětoval za lidstvo. Z astrologického pohledu je beránek skopec, jehož živlem je opět oheň. Ten lze chápat i jako počáteční impulz samotného probouzejícího se Ducha svatého. Podle této teorie bychom měli světce v Hrotovicích vnímat jako symbolický kříž, který od sebe nelze oddělit. Živel ohně proti vodě čili dobro proti zlu.

Kromě nejznámějšího sv. Floriána existuje několik dalších patronů, kteří jsou tradičně vzýváni jako ochránci proti požárům nebo jsou patrony profesí bojujících s ohněm. Pro celkový přehled jsou to: sv. Agáta (Háta), která je považována za mocnou ochránkyni před ohněm a vulkanickými erupcemi. Podle legendy zachránila město Katánie před lávou z Etny, když obyvatelé proti proudu nesli její závoj. Mezi její atributy patří hořící hranice či pochodeň. Sv. Barbora je patronkou profesí s rizikem náhlého úmrtí nebo výbuchu (horníci, dělostřelci, pyrotechnici) a je vzývána jako ochránkyně proti smrti bleskem a požárům. Sv. Eustach byl v dřívějších dobách (společně s Vavřincem) považován za jednoho z hlavních ochránců před ohněm, než jeho roli v našem prostředí postupně převzal sv. Florián. Sv. Donát z Münstereifelu je regionální patron vzývaný jako ochránce proti blesku, bouřím a následným požárům. Sv. Jan Burian byl podle legendy spolu se svým bratrem Pavlem komorníkem dcery císaře Konstantina Velikého. Za vlády císaře Juliána Apostaty odmítli obětovat pohanským bohům a byli kolem roku 362 n. l. sťati mečem. Jejich atributy jsou proto často meč a věnec. Přízvisko „Burian“ vzniklo pravděpodobně ze slova „bouřný“ (bouřlivý), což odkazuje na jeho schopnost ovládat bouřky. Panna Marie Hromnická (někdy označovaná jako Panna Maria Hromničná) je lidové pojmenování pro Pannu Marii v souvislosti se svátkem Hromnic, který se slaví 2. února. Tento den křesťanská církev připomíná jako Uvedení Páně do chrámu (dříve také Očišťování Panny Marie). V lidové tradici se objevuje i jako Panna chránící před vlky – podle legend v zimě vlky krotí, stará se o ně a zároveň chrání lidi před jejich útoky.

Foto HoN: Jan Uher