Redakce
30. 03. 2026
Více informací naleznetena www.bowling-trebic.cz
Yashica Events
Róchovsky hode só přehlidkó kráse kroju a humora
Jan Uher
[email protected]
ROUCHOVANY – Na stránkách Horáckých novin jsme se rozhodli věnovat lidovým krojům na Třebíčsku. Kdysi byly takřka nedílnou součástí našeho venkova. Někde už jsou zcela zapomenuté, jinde snesené z půdy, oprášené a doslova znovuzrozené, jinde s pomocí etnografů a kronik pracně rekonstruované. I když se svou pestrostí nemůžeme rovnat bohatému Slovácku, je až překvapivé, jak krásné a různorodé naše podhorácké kroje jsou. A kde všude se dochovaly!
Tentokrát jsme se vydali do Rouchovan, které by se daly s trochou nadsázky označit za Mekku krojové tradice na Třebíčsku. Známý rouchovanský pokřik „Čí só hode?“ „Naše!“ zná asi každý, kdo o kroje nějakým způsobem zavadil. Na besedu jsme se vydali za manželi Marií a Jaroslavem Horkými, kteří se o krojovou tradici starali – a vlastně ještě stále starají – mnoho let. Pan Horký dokonce sestavil a s pomocí obce vydal bohatě ilustrovanou knížku. A jak pravili klasikové Šimek a Grossmann: „Je tam úplně všechno a je to popsaný!“
Úctyhodná historie
Historie rouchovanských krojovaných hodů, tak jak je známe dnes, sahá do roku 1932. Právě z tohoto roku pochází první doložená zmínka o krojovaných hodech v podobě, která se v základních rysech nezměnila dodnes. Hody jako takové se však v obci konaly už dříve, kdy je společně organizoval Agrární dorost a Sokol. Ten jejich organizaci posléze převzal úplně. Tehdy, když se tu všechno rozbíhalo, měl vše na starosti Jaroslav Nováček. Ten byl u veškeré legrace. Organizoval hody, zařizoval poutě a stál prakticky za veškerou zábavou.
Už v roce 1929 se v Rouchovanech konaly velké dožínky. Na tyto slavnosti si místní kroje půjčovali – odkud přesně, však už kroniky neuvádějí. Půjčení krojů tehdy zajišťoval Vratislav Bělík, rodák z Rouchovan, učitel a národopisný spisovatel, který se Horácku a Podhorácku věnoval po celý život. V historii místních hodů sehrál mimořádně důležitou roli.
Kroje přímo od Bělíka
Agrární dorost pořídil čtyři vlastní kroje, které však zpočátku nesloužily přímo pro hody – využívaly se při jiných slavnostních příležitostech. Jaroslav Nováček se tehdy domluvil s Bělíkem, že dají dohromady místní hody, a pustili se do práce. Zakoupili čtyři horácké kroje, které tehdy ještě zaplatil agrární dorost. O tom, kde přesně byly zakoupeny, se ale dnes už jen dohadujeme.
Pokud jde o jejich podobu, šlo o kroje přímo vycházející z místních rouchovanských krojů. Jejich podobu navrhoval právě učitel Bělík. Zpočátku existovaly pouze dámské kroje, muži vystupovali bez krojů – ty byly doplněny až později. Ještě je důležité zdůraznit, že se jedná o slavnostní kroje. Ne tedy pracovní, ve kterých se kdysi chodilo na pole, ale spíše do kostela a k muzice.
Druhou zásadní osobností tehdejšího kulturního dění byl Jaroslav Nováček. Byl to právě on, kdo spolu s Vratislavem Bělíkem stál u myšlenky dát hodům pevný řád, scénář a právní rámec.
První kroje a hodové právo
Hned onoho roku 1932 bylo sepsáno hodové právo a jednotlivé paragrafy, které se při hodech čtou dodnes. Text se v průběhu let mírně jazykově upravoval, aby byl srozumitelnější a veselejší, ale jeho základní struktura zůstala zachována. Hodové právo je rychtářem propůjčeno stárkům a stalo se nedílnou součástí slavnosti.
Rozšiřování krojů po válce
Čtyři kroje ale postupně přestávaly stačit. V 60. letech, přibližně v letech 1968–1969, bylo rozhodnuto o ušití dalších sedmi krojů. Na jejich výrobě se podílela tehdejší ředitelka školy Bláža Chramostová (neteř herečky Vlasty Chramostové) spolu s místními švadlenami, především maminkami stárků a stárkových. Významnou roli sehrála také Alena Texlová, neteř Vratislava Bělíka. A to už se šily kompletní kroje pro ženy i pro chlapy.
Kroje byly zpočátku vyšívané ručně a každá stárková musela svému stárkovi také vyšít kapesník. Práce, na kterou celá zima ani nestačila, protože ženy normálně chodily do práce… Původní čtyři kroje se postupně přestaly používat, dnes jsou uchovány jako vzor a historická památka.
A počet krojů opět přestal stačit, a tak se šily další. Jejich počet byl rozšířen na dvanáct a ty patří sokolům. V roce 2025 obec nechala ušít dalších dvanáct krojů, které jsou majetkem obce. Ušila je paní Vaňková z Velkých Němčic. Díky tomu je dnes v Rouchovanech k dispozici celkem čtyřiadvacet krojů. Tyto kroje však už byly vyšívané strojově. Jsou hezky uložené na obci v ochranných obalech a máme je tam připravené. Když bude hodně dětí, můžeme tak využít až čtyřiadvacet krojů – dvanáct sokolských a dvanáct obecních.
O kroje je třeba pečovat
„Každý kroj musím vždy stárkům sama nachystat zvlášť. Není to žádná maličkost, je s tím spousta práce. Dámský kroj se skládá ze dvou bílých spodniček, na které přijde svrchnice, potom dámská košile, kordulka, mašle na šněrování, mašle do pasu, zástěra a nakonec věneček s kokardou na hlavu. Všechno to musí být připravené před hody – mívám to nachystané na židli, kus po kuse,“ popisuje nám proces paní Horká.
„K tomu už patří i pánský kroj: košile, vázanka a vesta. Vše připravím a stárci, kteří už jsou mezi sebou domluvení, si pro kroje přijdou. Jenže každý je jiný – někdo je hubený, jiný silnější – a tak se všechno musí pečlivě přeměřit, aby kroj dobře seděl.
Kroje dostanou čtrnáct dní před konáním hodů. Sami si je vyperou, naškrobí, vyžehlí a připraví i rozmarýn s vázačkami a mašličkami pro stárky. Za tuhle práci dostane stárková od stárka dárek. Je to taková pěkná výměna. Když mi pak kroje po hodech vracejí, musí být suché, bez škrobu a v pořádku, aby se daly uložit do skříně a nezačaly plesnivět. Naškrobený kroj se totiž skladovat nedá – škrob časem žlukne a už nejde pořádně vyprat. Jedná se o pšeničný škrob zasyrova, který musí po aplikaci dokonale vyschnout. Pak je tvrdý a parádně drží,“ sděluje paní Horká.
Rychtáři a kontinuita tradice
Prvním doloženým rychtářem v roce 1932 byl Jan Kočí. Rychtářem byl nepřetržitě až do roku 1945, kdy onemocněl. Nikomu se do toho nechtělo, a tak to vzal Jaroslav Nováček, o kterém už byla řeč. Dalším rychtářem byl Karel Jiříček a do roku 1953 se rychtáři střídali celkem často. Následující rok převzal roli rychtáře Josef Kočí, otec paní Marie Horké, se kterou si povídáme. Ten setrval v náročné funkci až do roku 1990.
„On rychtářoval a my jsme zaváděli,“ směje se paní Marie. Od roku 1991 převzal roli rychtáře Jaroslav Horký. Komu z neznalých by se mohlo zdát, že se jedná o rodinný podnik a dobrý „šolich“, je na omylu. Tedy částečně. Ano, funkce rychtářů, stárkových a stárků se v podstatě dědí a předávají mezi nejbližšími. Ale veškerá práce a úsilí jsou vykonávány z nadšení a lásky k tradici a historii a peníze tyto krásné nadšence spíše stojí. Radost – a podle všeho i legrace, které je při tom všem víc než dost – jim za to stojí.
V posledních letech se vedení hodů ujala mladší generace, která tradici převzala dobrovolně a s respektem k zavedeným pravidlům. Součástí hodů jsou také další postavy – radní, ponocný a servus čili policajt. Jejich kostýmy musely být obnoveny, protože ty původní byly již zcela sežrány moly.
Od roku 2017 nastoupili noví radní v čele s Jirkou Voborným. Právě on tehdy převzal roli rychtáře. Má za sebou dlouhou kariéru – zhruba deset let dělal stárka, poté nějaký čas ponocného, a nakonec se ujal právě funkce rychtáře. Můžu říct, že máme štěstí, že se do toho pustili lidé, které to opravdu zajímá a kteří to chtějí dělat sami od sebe. Nikdo je do ničeho netlačil. Odměnu mají stejnou jako já – tedy žádnou – a přesto to dělají poctivě a dobře.
Zajímavé je, že se nic nenacvičuje dopředu. Všechno vzniká na místě, takzvaně „z patra“. Právě proto je to možná ještě lepší – když tam někdo něco řekne, je to tam. Nic není připravené, všechno je spontánní. Jediné, co se stárci učí předem, je tanec. To je ta jediná věc, která se přece jen musí trochu natrénovat.
Průběh hodů
Hody mají pevný scénář. Stárci a stárkové vycházejí od domu stárkové, poté jdou pro rychtáře, čte se hodové právo a paragrafy, tančí se polka a valčík. Moderní tance na hodech nemají místo. Veškeré herecké výstupy jsou improvizované a stojí na duchapřítomnosti účastníků.
V sokolovně je vztyčena mája s právem, které musí mladí uhlídat. Pokud jej ženáči seberou, musí být vykoupeno. I to je součást tradice, která dodává hodům napětí i humor.
Mládež a budoucnost
Zájem mladých o účast na hodech kolísá, ale tradice pokračuje. Stárkové a stárci jsou převážně místní, výjimečně se objeví přespolní. Minimální věk stárkové je patnáct let.
Navzdory proměnám doby zůstávají rouchovanské hody živou tradicí, založenou na dobrovolnosti, osobní odpovědnosti a hlubokém vztahu k místu.
Foto: archiv manželů Horkých
2
