Jan Uher

před 8 hodinami

NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU (juh) – V hlavě každého romantika naskočí při vyslovení či zahlédnutí čísla 66 zcela automaticky Route 66. Přestože název výstavy Aleše Svobody SIXTYSIX onu číslovku na konci měl, žádný harley na parkovišti nestál a – pokud jsem si všiml – otřásaný motorkář se v zahradě Galerie 12 neobjevil. Ale možná se mýlím. Každopádně by nevadil, spíš by zapadl do pestré směsice přátel a obdivovatelů umělce Aleše Svobody.

Po příjemné zahajovací písni, o kterou se postaralo legendární jazzové Milan Kašuba Trio, přivítal všechny autor očekávaných děl Aleš Svoboda, aby slovo zahajovací předal svému příteli a ošetřujícímu lékaři v jedné osobě Jiřímu Martincovi. Ten se ujal představení krásným stylem – do svého zahajovacího koktejlu smíchal rovným dílem moudrost, humor, lehkovážnost i hloubku a jako pověstnou třešničku přidal ždibíček krásné vulgarity, čímž již tak rozesmátou společnost dorazil.
Hned na úvod pan doktor připomněl, že Aleš se narodil ve stejném roce, kdy americký umělec Allan Kaprow poprvé použil slovo happening. A že co jiného je tahle vernisáž než pořádný happening? Každý návštěvník musí zapojit zrak, sluch, čich, chuť, ba i hmat. Ten posledně jmenovaný třeba při objímání oslavence. „Aleš si prosadil krásnou neděli, i když meteorologové věštili pošmourno. Aleš je prostě Ludánek a prosadil si své,“ vysvětlil řečník příčinu pěkného počasí s úsměvem.

Nezůstal ale jen u počasí: „Po přípitcích nám možná Aleš i zatancuje. Alešek jako hradišťák se s Pavlíkem Brňákem (myšleno Tasovským) poznali kupodivu v mateřské škole v Náměšti. A jako velcí kluci si stále hrají, pomáhají si, kde mohou, a navzájem se inspirují. Jak jinak si mám vysvětlit skutečnost, že v Bohunicích u kampusu trčí k nebi 20 oštěpů, které nazval Pavel Tasovský Stébla, přičemž tento kinetický objekt s rozměry 4,5 × 8 × 8 m se stal místním orientačním bodem – a že na stěně v pokoji mého švagra visí nádherný velkoformátový obraz Aleše Svobody nazvaný taktéž Stébla, na kterém je vyobrazena tisícovka dlouhých barevných stébel s artrotickými kolénky. Podezírám Pavla, že poradil Alešovi.“

A tak to šlo dál a dál – lidé se uculovali, smáli i slzeli, aby tak společně došli k samotnému zahájení výstavy: „Po úvodu a zápletce se konečně dostávám k vyvrcholení, myslím slohovému, kterému literáti z neznámých důvodů říkají krize. Alešovo dílo přitahuje svou jedinečností. Svoboda má radost ze svobodné realizace svých snových myšlenek, je obdařen neskutečnou trpělivostí nejenom při samotném uskutečňování svých vizí, ale i následně při vysvětlování jedincům s horšími kognitivními schopnostmi, co mohou na obrázcích vidět a co autor chtěl svým vypelichaným štětcem říct.“

Nevím, jak moc jsou štětce mistra Aleše Svobody vypelichané, ale jeho obrazy to každopádně neodnášejí. Každý je jiný, a přece všechny nesou neomylně stejného ducha a lehkost myšlenek, jiskru v oku a jistou ruku svého tvůrce.

Foto HoN: Jan Uher