Starej Horáček na Letné

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

za 23 hodin

Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal o tom přece jen napsat. O čem? No přece o té Letné, která je přetřásána v médiích. Někteří o akci hovoří v superlativech, jiní ji zesměšňují a zatracují. I já, starej Horáček, jsem se nějakou chvíli rozmýšlel, zda tam jet. Je to pro mě? Nebo pro koho ten tábor lidu, jak jsem si akci staromilsky nazval, vlastně je? Není to spíš pro mladší? Nakonec jsem ale jel.

Nevyužil jsem žádného ze speciálně vypravených autobusů z Třebíče a okolí, ale jel jsem už brzy ráno po vlastní ose, abych si užil Prahy. Na Letenskou pláň jsem se vydal ze stanice metra Hradčanská a už tam bylo jasné, že to bude velké. Že stejný nápad jako já měly tisíce dalších lidí. Tak nacvaklé metro jsem ještě nezažil, ale světe, div se, bylo to příjemné. A hlavně jsem ztratil ostych, že to není pro starýho Horáčka. Podobně starých, ba ještě starších, tam byla kvanta. Zároveň tam ale bylo také mnoho studentů i mladých rodičů s ratolestmi. Ty samozřejmě netušily, o co jde, ale protože šly s rodiči a obklopoval je přátelsky naladěný dav, byly spokojené.

Na Letnou je to z Hradčanské jen kousek, a protože už byla hodně plná, nikam jsem se nedral. Našel jsem si místo kousek před velkoplošnou obrazovkou a čekal na toho mladíčka Mináře z Milionu chvilek, který to organizoval. Ze záběrů různě rozmístěných kamer jsme měli dobrý přehled o tom, jak se pláň plní a jak k ní stále proudí davy. Najednou jsem byl hrozně rád, že jsem tady, že jsem u toho. Atmosféra totiž velice připomínala náladu sametové revoluce. Jo, to byly časy! Ukázka slušnosti, tolerance, ohleduplnosti… zkrátka toho dobrého, co je v každém z nás. A v tomto duchu se shromáždění odehrávalo až do samotného konce.

Po přivítání se na pódiu střídaly osobnosti širokého spektra, včetně třeba politoložky a historičky Hany Kubátové ze Slovenska. Považovala za důležité říct bratrům Čechům, že současnou situaci u nás pozná ze Slovenska. Hana Kubátová není jen nějaká teta, která slyší trávu růst, ale na Karlově univerzitě zkoumá nedemokratické režimy, takže svoje poznatky dokáže dobře určit, pojmenovat a formulovat. Varovala před chystaným zákonem o neziskových organizacích, který už na Slovensku platí a který si Slováci přejmenovali na ruský zákon… O tomto zákonu hovořily i další osobnosti z řad akademiků, podnikatelů i herců.

Nemůžete po starém Horáčkovi chtít, aby zde provedl podrobný rozbor všech příspěvků. To by se mnou také moje milované Horácké noviny vyběhly… Ale třeba k těm hercům, které všichni známe a tak nějak jim věříme, bych pár slov ztratil. Nechápu, proč někdo říká, že tam herci nemají co mluvit. Proboha, proč? Jsou občané jako my, umějí se vyjadřovat a my jim tak nějak věříme. Určitě lepší, než kdybych tam vystoupil já, starej Horáček, nebo stará Blažková!
Anděl Páně…, totiž Ivan Trojan, třeba kritizoval snižování výdajů na obranu a bezpečnostní složky, které by nás měly chránit před extremismem. Zvlášť teď! Paradoxem je, že v současné vládě sedí dvě extremistické strany, které se do parlamentu a vlády dostaly s odřenýma ušima, a premiér je nedokáže krotit. Nebo nechce? Zdeněk Svěrák zase vyprávěl vlastní příběh o politickém ovládnutí médií, které zažil s nástupem normalizace a které se tu chystá pod legrační záminkou zrušení koncesionářských poplatků. Abychom my, občané, ušetřili. Neušetříme! Zaplatí to sice stát, ale stát jsme přece my. Naše peníze rozděluje vláda podle potřeb. To je samozřejmě v pořádku, ale politici by neměli mít možnost se neomezeně rozcapovat v naší České televizi a rozhlase. To je, myslím, cajk.

Moje zážitky z tábora lidu na Letné jsou tedy nakonec pozitivní. Hlavními jmenovateli byla slušnost, ohleduplnost i k nám starším a kultivovanost. Navíc bylo vše kořeněno troškou humoru, což nikdy neškodí. A ještě jednu důležitou poznámku na konec. Ani jeden z řečníků či organizátorů nezpochybnil výsledky voleb. Shromáždění však vyslovilo svoje obavy a nesouhlas s některými kroky vládnoucí garnitury, které náš stát obracejí na východ do náruče agresivního Ruska, ohrožují ochranu přírody – viz KRNAP, snižování peněz na obranu…, ale to už jsem říkal.

Na závěr Mikuláš Minář přítomné vyzval k větší občanské angažovanosti, vstupování lidí do politických stran a většímu zájmu o dění ve společnosti. Tedy aktivní občanská společnost. A na to jsme si tam všichni podali ruce. Takže teď je to na nás. A na vás vlastně taky.