Svět zauzlovaných, krásně se lesknoucích trubek

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Redakce

03. 03. 2026

DUKOVANY – Spleť podivuhodně propleteného potrubí ve strojovnách Jaderné elektrárny Dukovany, kde „hnízdí“ turbíny a generátory vyrábějící elektřinu, to je pro laika svět těžko pochopitelný, ale právě pro netechnika možná o to více atraktivní a vizuálně překvapivý, v každém případně úžasně fotogenický.

Své o tom ví fotograf Jan Sucharda z Hrotovic, pro něhož jsou již několik desetiletí strojovny dukovanské jaderky pracovním prostředím, kam bývá zván, aby nafotil návštěvy politiků, představitelů obcí, exkurze studentů i odstávky a rekonstrukce těch neskutečně složitých zařízení. „A vždycky mě zaujme ta spleť potrubí, která jako by tvořila svůj vlastní svět. Do strojovny elektrárny, jako vlastně do elektrárny obecně, nechodím lovit náměty pro své fotografie. Vždy jdu za konkrétním zadaným úkolem, a tím je fotografická dokumentace nějaké akce. Takových fotografií mám za ta léta v archivu desítky tisíc. No, ale většinou se při těch zadaných úkolech koukám i kolem sebe a na strojovně mě ty trubky vždy znovu a znovu fascinují. Jejich křivky (někdy vypadají doslova jako zauzlované), jejich lesk, jejich mohutnost a důležitost pro chod elektrárny, to vytváří svůj samostatný svět. To se pak neubráníte, abyste se na – TO - nedíval a v mém případě samozřejmě i fotografoval,“ vyznal se ze svého trvalého úžasu nad prostředím elektrárny Sucharda, který už i mezinárodně proslul především svými krajinářskými snímky ostrova ohně a ledu - Islandu.

Než nastoupily krásné nové stroje
Jak se stalo, že nás vedle divoké přírody či lidských dramat může fascinovat i potrubí? Je to tím, že se vnímání světa a prostředí civilizace za posledních zhruba 200 let velmi proměnilo. Po napoleonských válkách dominoval romantismus, který vnímal přírodu jako zrcadlo duše. V polovině 19. století, v období realismu, už byl obraz vnímán jako okno otevřené do přírody. Ostatně dodnes mnozí považují za ideál výtvarného umění malovanou krajinku, věrně zachycující rybník u Ptáčova či údolí řeky Oslavy nebo Želetavky.

Pára všechno změnila
S nástupem průmyslové revoluce se však do krajiny vkrádal nový element - pára a ocel. První zobrazení potrubí a komínů u malířů jako byl Angličan William Turner ještě halí technologii do mlhy a atmosférických jevů. Později umělci začínají vnímat továrnu ne jako narušení přírody, ale jako nový monument. Dokonce i nejrůznější potrubí jsou vzata na milost jako „tepny“ civilizace, které přivádějí energii a život do rostoucích měst. Zlom nastává s avantgardou počátku 20. století. Konstruktivismus (např. Vladimir Tatlin či László Moholy-Nagy) přestal potrubí schovávat. Pro konstruktivisty je potrubí dokonalou geometrickou linií v prostoru. Je to symbol logiky, řádu a efektivity.

Nový kánon krásy
Čistota kovu a matematická přesnost ohybů se stávají novým kánonem krásy. Fotografie pak umožnila detailní pohled, který malba do té doby opomíjela. Autoři jako německý fotograf Albert Renger-Patzsch nebo u nás Eugen Wiškovský proměnili průmyslové detaily v abstraktní kompozice. Izolovaný pohled na segmenty potrubí pak setřel rozdíl mezi užitkovým předmětem a sochou.

V té době se zrodila estetika stříbřitých odlesků, kdy světlo klouže po válcových plochách a zdůrazňuje jejich objem a monumentalitu. Fotografové zjistili, že poetika snímků potrubí může spočívat v zachycení industriální estetiky. Odstraněním lidské přítomnosti a emocí vytvořili prostor pro „poezii racionality“. Tento styl zásadně ovlivnil vnímání industriálu jako vysokého umění.

V 60. letech 20. století získává na důležitosti tzv. nová citlivost, kterou u nás v Československu teoretik Jiří Padrta charakterizoval „jako rozchod s organickou přírodou“ a objev přírody nové, vytvořené moderním člověkem a jeho civilizací. I potrubí různých barev je symbolem „čisté energie“ a triumfu lidského rozumu.

Technický ornament?
Prostředí jaderných elektráren představuje absolutní vyvrcholení této vizuální linie. Hliníkové nebo nerezové opláštění izolace parovodů evokuje sterilitu a absolutní kontrolu nad hmotou. Obří průměry potrubí vedoucích od parogenerátorů k turbínám působí až nadlidským, monumentálním dojmem. Složité systémy ohybů a odboček vytvářejí v prostoru „technický ornament“, který je však přísně diktován fyzikálními zákony. Potrubí se stává dominantním vizuálním jazykem.

Pocit úžasu
Dnešní vizuální kultura vnímá jaderné provozy skrze pocit úžasu smíšeného s respektem. Někteří současní fotografové (např. Kanaďan Edward Burtynsky) zachycují vnitřky elektráren s hyperrealistickým detailem. Stříbrné potrubí už není jen symbolem pokroku, ale stává se estetickým artefaktem samo o sobě. Potrubí strojoven tak reprezentuje vrcholné stadium modernity: okamžik, kdy se technologie stává čistou formou a kdy se krása neodvozuje od nápodoby přírody, ale od dokonalosti logického uspořádání.

Od romantických krajin jsme se tak dopracovali k estetice, kde je stříbrné potrubí parovodu vnímáno jako vrcholná sochařská instalace. Tato transformace odráží cestu moderního člověka, který nalezl poezii i v racionalitě, matematice, pochromované trubce či nerezové oceli.

Text: Arnošt Pacola
Foto: Jan Sucharda