Vožení krála je v našich krajích jedinečná slavnost

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 2 hodinami

KETKOVICE – V našem seriálu o krojích jsme se tentokrát vydali až za současné hranice okresu, do Ketkovic. Ale jak už jsme několikrát uvedli, Třebíčsko vnímáme spíše pocitově a srdcem než jako území, které jakousi čárou ohraničil úředník. A návštěva stála za to – nestačili jsme žasnout. Živá a zdokumentovaná tradice zde sahá až do padesátých let minulého století a kroje zde obnovovali a poctivě konzultovali s etnografy už tenkrát. To však není vše. Ketkovští mají něco, co známe spíše ze Slovácka pod názvem Jízda králů. Zde tomu říkají Vožení krála. Pár kilometrů od Třebíče! Tušili jste to?

Sestry Bočkovy
Tradice lidových krojů sahá v Ketkovicích až do roku 1956, kdy zde sestry Bočkovy založily Horácký soubor. Před jeho členy stálo rozhodnutí, jaké kroje si pořídí. Někteří navrhovali, že by mohli mít kyjovské, ale sestry Bočkovy byly nekompromisní: „Když jsme na Horácku, musí být kroje naše, horácké!“ Návrhy i zhotovení krojů členové poctivě konzultovali s etnografkami Miroslavou Ludvíkovou, Zdenkou Jelínkovou a panem učitelem Vratislavem Bělíkem. (Správně je samozřejmě Podhorácko, ale ponecháváme původní nepřesnost sester Bočkových.) Horácký soubor tedy vznikl nejen s velkým nadšením, ale také s odpovědností lidí, kteří se neopírali pouze o paměť starších obyvatel obce. Díky tomu nevznikly kroje podle vkusu, ale podle skutečných pramenů a odborných podkladů.

Národopisný soubor
Do Horáckého kroužku chodily především děti a jeho činnost velmi pozvedla kulturní život i povědomí v obci. Jeho činnost vrcholí roku 1958, kdy se kroužku podařilo obnovit prastarý zvyk Vožení krála. Bohužel právě tato akce byla poslední a činnost kroužku utichla. Kroje ovšem nezmizely a zůstaly v domácnostech. Jsou to především dívčí kroje, které se později znovu vytáhly při hodech. Právě tyto kroje se v Ketkovicích dodnes objevují nejčastěji.

Pověst o královně zalhané
A kde se ono Vožení krála vlastně vzalo? Sestry Bočkovy si ho rozhodně nevycucaly z prstu. Zvyk vychází z dávné tradice ze Lhánic, kterou pečlivě zaznamenal a sepsal již zmíněný učitel Bělík. Ten roku 1940 vyslechl vyprávění posledního účastníka Vožení krála z roku 1882 a vše pečlivě zaznamenal.
Slavnost vychází z dávné pověsti, která vypráví o tom, že ve Lhánicích se nacházejí klenuté podzemní prostory, v nichž se v době válečného nebezpečí schovávali obyvatelé. Jednou se řízením osudu mezi nimi ocitla také královna Eliška s malým dítětem. Obyvatelé vesnice ji neprozradili: „Říkalo se, že královna tady byla ‚zalhaná‘, a ves proto přejmenovali na Lhánice.“ Jako projev vděku získala dědina od panovníka právo na slavnostní připomenutí této události takzvaným Vožením krála. Tuto pověst vyprávěl před mnoha lety Stanislavu Chaloupkovi tehdy stoletý soused František Koník, který se Vožení krála ve Lhánicích roku 1882 zúčastnil.

Krále volí chasa
Slavnost Vožení krála má svá pevná a neměnná pravidla. Krále by si měla zvolit chasa. Většinou jde o někoho ze souboru. Dříve se moc dobrovolníci nehlásili, dnes už ale ano. „Jeden chlapec se přihlásil, že chce být králem, a na svou příležitost pak čekal sedm let!“ vyprávějí mi s úsměvem, ale i zaujetím manželé Obršlíkovi. U královny probíhá výběr podobně.

Slavnost začíná dopoledne mší v kostele, po ní následuje průvod obcí. Král a královna poté usednou na trůny, kde sedí v naprostém tichu. Nesmějí si povídat ani se usmát. Jen důstojně sledují dění kolem. Tak vydrží i několik hodin. Teprve na závěr, když mají svůj tanec, se mohou usmát a políbit – tehdy končí jejich „vláda“.

Ketkovice – výjimečné figurami
Ketkovice sice nevynikají bohatostí krojů a nazdobením koní, zato však – podle pochvalného vyjádření etnografů – vynikají nad jinými oblastmi figurálně bohatším pojetím. Právě královnou, která stojí po boku krále, jsou výjimečné. A obě postavy mají pochopitelně své početné družiny. Ketkovičtí se do puntíku snaží dodržet původní podobu, jak byla zachycena ve Lhánicích. Král se svou družinou jede na koních, královna v kočáře, ostatní ženy jdou pěšky.

O poslední obnovu krojů i jedinečné tradice Vožení krála se v 90. letech postarali manželé Obršlíkovi. Ti soubor oživili – tentokrát již samozřejmě pod správnějším názvem Podhorácký soubor. Naštěstí na to nebyli sami a mohli se opřít o zkušenosti a pomoc paní Enbichmanové, která byla členkou původního Horáckého souboru v padesátých letech. Díky ní a dalším nadšencům, kteří se kolem manželů Obršlíkových shromáždili, na původní tradici krásně navázali. A to ve všem – v krojích, v písních, tancích i dalších zvycích. Staré kroje doplnili a nechali ušít nové.

Zápis mezi krajské poklady
Nový král vyjel se svou družinou přesně po padesáti letech, tedy v roce 2008. Od té doby se Vožení krála koná pravidelně každých sedm let – naposledy v roce 2022 a na další se můžeme těšit v roce 2029. Po roce 2022 začali zástupci obce a souboru pracovat na tom, aby byl obyčej Vožení krála zapsán na seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje. Díky pomoci paní Silvy Smutné z bítešského muzea se podařilo žádost dokončit a odeslat. Žádost byla nejdříve zamítnuta, ale – jak paní starostka dodala – konstruktivně. Ketkovice obdržely seznam toho, co je třeba dopracovat. Další rok na tom intenzivně pracovali a podali žádost znovu. A v letošním roce se to podařilo – tradice byla v roce 2025 oficiálně zapsána. Jak říká kronikářka souboru, zápis sice nemění samotnou podstatu tradice, ale dává jí vážnost a závazek pokračovat dál.

Jako zajímavost je dobré uvést, že pan učitel Bělík byl Vožením krála tak nadšen, že se zvyk pokusil zavést v roce 1946 ve Vladislavi, kde tenkrát učil. Tam ovšem jeho snaha na úrodnou půdu nepadla a vícekrát se neopakovala.

Kroje z almar i nové kusy
Jak už jsme psali – první kroje z padesátých let ležely doma po almarách, což je rovněž v našem putování za kroji na Třebíčsku jedinečné. Mnoho krojů je tím pádem v osobním vlastnictví. Nové kroje, které nechali ušít manželé Obršlíkovi, už patří národopisnému souboru. Obec soubor pochopitelně podporuje a podle možností jej finančně dotuje. Krásné je, že kroje si šijí i vyšívají přímo v Ketkovicích. Vyšívání má na starosti dcera manželů Obršlíkových – jablko tedy nepadlo daleko od stromu a nadšení pro tradici i potřebná dávka obětavosti jsou zřejmé. Pouze holínky si nechávají šít v Brně a klobouky v Uherském Ostrohu. Stejné klobouky jsme už viděli v Martínkově – a ten se inspiroval právě zde.

Jak vypadá ketkovický kroj?
A jak tedy tradiční ketkovický kroj vypadá? Na fotografiích si prohlížíme kroje z padesátých let. Mladé dívky na nich mají pestrobarevné sukně, které mají různé barvy – zelenou, fialovou, modrou… Některé mají nenápadný vzor, třeba zelený základ se žlutými kvítky, takže nebyly jen jednobarevné. Barevnost se podle všeho odvíjela od vkusu majitelky a ne podle nějakého předpisu. Starší sukně měly často dva vodorovné proužky z černé sametky přibližně patnáct centimetrů nad lemem sukně. Nové sukně se však šijí z jiného materiálu než dřív. Původně bývaly saténové, nyní jsou z pevnější látky s proužkem. Zástěry jsou vyšívané. K tomu se nosí vestička, rukávce, krajzl, věneček, vyšívaný kapesník a nízké černé boty.

Když po roce 2008 znovu obnovili „vožení krála“, etnografové upozornili, že by vdané ženy měly mít hlavu úplně zakrytou, aby jim nevykukovaly vlasy. Proto začali pod šátek vkládat gumičku, aby lépe držel, ale výsledek nebyl úplně jednotný. Nakonec jim paní Smutná poradila, aby šátek nechali skládaný po staru, ale pod něj nosili jednoduchý bílý čepec.

Muži mají vysoké holínky, bílé podkolenky, aby jim nebyla vidět kolena, a krátké kalhoty – spíše tmavě hnědé, v několika odstínech. Vestičky bývají zelené, modré nebo světle modré.

Kroj nosí i děti a je to v podstatě zmenšenina toho dospělého. Na normální hody chodí v krojích mladí lidé – stárci. Děti ale v krojích chodí pouze při slavnosti Vožení krála. Kromě hodů mají v červenci také pouť na Cyrila, kdy pořádají folklorní odpoledne, kde vystupují všichni – od tříletých dětí po osmdesátileté ženy.

Při prvním obnoveném Vožení krála v roce 2008 přišlo lidí opravdu hodně a zájem veřejnosti nejen z Ketkovic je značný. Počet účastníků se postupně ustálil zhruba na osmi desítkách. Naposledy se tato v našich končinách mimořádná a ojedinělá slavnost konala v roce 2022. Ta příští se tudíž bude konat již (nebo až?) v roce 2029.

Zde má tradice budoucnost
Když Ketkovičtí v září 2025 slavili udělení dekretu o zápisu na krajský seznam, pozvali i okolní soubory a etnografy. „Byla to velká radost, ale i závazek – chceme v tom pokračovat i pro další generace,“ uzavírají manželé Obršlíkovi. Tradice a hrdost jsou cítit z každého slova. „Tenhle kroj jsem dostala od pana Karla Svobody, který byl králem v roce 1958. Je tedy opravdu historický kousek a tehdy ho měl na sobě právě král. V roce 2015 v něm byl můj syn, který tehdy dělal krále,“ hrdě ukazuje fotografii starou deset let. „Dodnes se kroj používá, ale už začíná být opotřebovaný, vzadu má malou dírku, a proto bych ho už chtěla schovat, aby se mu nic nestalo,“ vysvětluje starostka Ketkovic.

Díky soustavné práci národopisného souboru Podhorácký soubor je o budoucnost krojové tradice i jedinečné slavnosti Vožení krála postaráno. Děti považují zpěv lidových písní z Podhorácka i tanečky, které se s jejich přibývajícím věkem zesložiťují, za přirozenou součást života. Díky manželům Obršlíkovým a dalším členům souboru je velká naděje, že kroje i Vožení krála tu zůstanou i pro další generace.

Foto: archiv obce