Oblast jihozápadní Moravy, jehož součástí je i náš region, se společně s dalšími moravskými místy vyznačuje vysokou religiozitou obyvatelstva. Není tak divu, že právě z této oblasti vzešlo mnoho významných osobností katolické církve. Církevní představitelé, oblíbení a společensky vlivní kněží, katoličtí spisovatelé, inteligence a další. Jednou takovou personou je také P. Josef Hlouch. Rodák z Lipníku, jehož silná víra jej dovedla do čela českobudějovické diecéze i k trvalému konfliktu s komunistickým režimem. Právě osud biskupa Hloucha je tématem druhého dílu historického seriálu Zkoušeni vírou.
Po celý život s odkazem rodičů
Pod Klučovskou horou rozprostírající se obec Lipník čítala na samém počátku 20. století necelé čtyři stovky obyvatel. Ovšem ze všech těch stavení, které pomyslně v náruči svírají okolní rybníky, je třeba se zaměřit na hospodářský objekt v samém centru obce. Právě zde, v někdejším statku s popisnou číslicí osm, společně hospodařili manželé Jakub a Marie Hlouchovi. Z jejich šťastného, leč obtížnou prací, nemocemi a rodinnými starostmi zmítaného manželství vzešlo jedenáct dětí. Bohužel však dvě zemřela jako malá miminka. Hospodářsky založená a nábožensky orientovaná rodina se 26. března 1902 rozrostla o čtvrté dítě, chlapce Josefa Hloucha. Symbolicky na svátek svatého Haštala, prvomučedníka a patrona zemědělců, se tak lipnickému zemědělci narodil syn, kterého bude víra doprovázet po celý život. A za kterou také o sedmdesát let později skoná.
Tak jako kohokoliv jiného i mladého Josefa silně formovalo jeho okolí. Zejména tedy rodiče. Část každého z nich měl v sobě po celý svůj život. Od otce převzal hlubokou víru v Boha, po matce zas zdědil zdravotní neduhy. Z matčiny strany to ale nebylo pouze poněkud chatrné zdraví, ale také nadání a chuť ke vzdělání jakou měli jeho strýčkové právník, učitel a berní ředitel. To se však u Josefa projevilo až s postupujícím dětstvím, na školách v Lipníku a Hrotovicích nepatřil mezi třídní premianty. Cestu ke vzdělání si však nakonec našel a v roce 1914 se vydal studovat Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. A to i přes to, že pro tak početnou zemědělskou rodinu Hlouchovu byla z finančního hlediska Josefova studia citelným zásahem do rodinného rozpočtu.
Vkročení na duchovní cestu
Po osmi letech gymnaziálních studií se pilný a úspěšný student Josef Hlouch rozhodl, že svůj život zasvětí Bohu. Jeho cesta tak z Kroměříže vedla v roce 1922 do Olomouce, kde se zapsal do kněžského semináře. Mladý bohoslovec se rychle zapojil do veřejného života tehdejší Cyrilometodějské fakulty. Historik František Kolouch k tomu v Hlouchově biografii doplnil: „Ten (Josef Hlouch - pozn. autora) i zde, podobně jako na gymnáziu, byl vůdčí osobností Mariánské družiny, dirigentem pěveckého sboru a zakladatelem eucharistického kroužku bohoslovců. Při zkušebních kázáních se ukázal jako velmi schopný kazatel. Arcibiskupovi (tehdy jím byl Leopold Prečan) se budoucí kněz okamžitě zalíbil a do budoucna s ním měl velké plány.“
Kněžský seminář Hlouch dokončil roku 1926 a jeho primiční mše nemohla být nikde jinde než v kostele svatého Jana Křtitele v rodném Lipníku. První dva roky jeho kněžské profese doprovázely časté změny působiště. Nejprve jej arcibiskupství ustanovilo kaplanem ve Spálově, poté následovaly adresy jako Klady poblíž Prostějova, Jesence a farnosti v pohraničí Zátory a Brantnice u Krnova. Se jménem lipnického rodáka se však primárně pojí předměstí jeho studentské Olomouce, bývalé město Hodolany. Sem mladý kněz nastoupil s pořádnou prací na bedrech a začal spravovat stav zdejší katolické církve. Jak po materiální, tak i lidské stránce. Velkou měrou se zasloužil o opravu kostela a stavbu fary, jím vedená Kostelní jednota dokázala vybrat potřebné peníze na stavbu Lidového domu. Vedle těchto záležitostí se však P. Hlouchovi povedlo přiblížit církev laické veřejnosti. Za první republiky sílila sekularizace a mnozí dříve věřící lidé dávali katolické církvi své sbohem. Ovšem hodolanskému knězi se ve své farnosti podařilo přivést do církevní komunity nazpět více než 450 občanů. Tyto cenné zkušenosti pak v roce 1934 použil ve svém díle Problém odpadu církve. Jak už název napovídá, publikace se věnovala tehdejšímu nepřívětivému stavu církve.
Zamyšlení P. Josefa Hloucha nad teologickými otázkami přesáhlo hranice farnosti. Zkraje 30. let začal vyučovat teologii na Cyrilometodějské fakultě, až se roku 1934 stal doktorem teologie. Roku 1939 měl být dokonce jmenován profesorem, návrh však říšský protektor Konstantin von Neurath odmítl. Daleko větší ranou však pro P. Hloucha bylo uzavření vysokých škol v protektorátu, tedy i jeho domovské fakulty.
Poválečná ocenění na akademické i církevní půdě
Válečná léta tak P. Hlouch strávil kněžskou činností ve farnostech, až po roce 1945 se tento vzdělaný muž opět mohl těšit z přítomnosti na akademické půdě. Dokonce se také dočkal vysoké pocty, když jej prezident Edvard Beneš na konci května 1946 jmenoval profesorem teologie na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Další významné ocenění, tentokrát však jeho duchovní činnosti, přišlo o rok později. Papež Pius XII. jej 25. června 1947 jmenoval biskupem českobudějovické diecéze. „Jednoho červnového dne, když se ráno holil, přišla za ním do koupelny jeho sestra Anežka a vyřídila mu telefonický vzkaz z konzistoře, že tam má dnes okamžitě a co nejrychleji zajít. Nápadně zbledl a holící strojek mu vypadl z ruky. Rychle se nasnídal a pospíchal na konzistoř. Když se vrátil, byl ještě bledší a uzavřel se do své pracovny. V kontepletaci se svým nebeským Otcem tam zůstal až do oběda,“ popsal Hlouhovu reakci na tuto novinu historik Kolouch. Jmenováním profesora teologie biskupem tak po dlouhých sedmi letech měla jihočeská oblast opět svého biskupa. Je třeba na tomto místě dodat, že za protektorátu nebyly diecézní úřady po smrti některých biskupů obsazeny. Stála za tím snaha církve zabránit situaci, kdy by byl na uvolněné místo po jistém nátlaku dosazen člověk klonící se k nacistickému režimu.
Náprava. Přesně takové slovo symbolizuje Hlouchovu duchovní činnost. Ve 30. letech se v Hodolanech věnoval zchátralému církevnímu zázemí i komunitě, podobně tomu bylo také při jeho nástupu do úřadu biskupa českobudějovické diecéze. Ta se po válce taktéž nacházela ve zbídačeném stavu. Šest let okupace s sebou přineslo devastaci kostelů, kaplí a dalších církevních staveb, diecéze čítala rapidní úbytek kněží a jistou roli sehrál také pokles věřících spojený s odsunem obyvatelstva. Ovšem i do této mise se P. Hlouch pustil se vší vervou a brzy se stal jednou z nejpopulárnějších osobností regionu. Ve studii od Martina Weisse Biskup Hlouch - známý i neznámý stojí: „Nevyhýbal se totiž žádnému prostředí a navštěvoval továrny, školy, koncertní síně i fotbalové stadiony. Na fotbalovém stadionu dokonce na požádání sportovců učinil i první výkop. Vbrzku se stal osobností, bez níž by nebylo uspořádáno jediné významné akce politického či společenského dění.“ Postupně se však nad církevní komunitou začala stahovat mračna. A to ta rudého zbarvení.
První potýkání s komunistickým režimem
Po úplném převzetí moci komunistickým režimem se katolická církev rázem ocitla na seznamu vnitřních ideových nepřátel. V době neustálých tlaků na společenství věřících a jejich čelní představitele patřil Josef Hlouch zprvu mezi umírněné biskupy, kteří chtěli s vládnoucí mocí dosáhnout určitého konsenzu. Aby zkrátka církev mohla i v totalitním režimu nadále za cenu drobných ústupků fungovat. Také ministr spravedlnosti Alexej Čepička označoval tyto biskupy, jmenovitě právě P. Hloucha, za pokrokové. Oproti tomu však biskupské křídlo v čele s pražským arcibiskupem Josefem Beranem nepočítalo s dlouhým trváním režimu a zásadně odmítalo jakékoliv ústupky. Když ztroskotalo první kolo jednání mezi vládou a církevními hodnostáři, byl to rodák z Lipníku, kdo inicioval další jednání. Avšak také českobudějovický biskup zanedlouho poznal, že s komunisty se stěží domluví. Zlomový moment nastal na jaře 1949. Nejprve konference československých biskupů nalezla na své uzavřené schůzce odposlechy a jakákoliv vyjednávání rázem skončila. Pro biskupa Hloucha pak důležitý moment přišel, když komunisté vyhlásili tzv. Katolickou akci. Ta sice navenek hlásala, že žádá dohodu mezi státem a církví, ve skutečnosti měla přinést rozkol uvnitř církve. Akce měla na svou stranu přivést pokrokové kněží a věřící, kteří by tak vytvořili vnitřní opozici vůči okruhu arcibiskupa Berana. Oslabená církev by pak snadno padla do náruče KSČ.
Po těchto událostech se biskupský sbor semkl v jeden celek a všichni věděli, že s vládnoucím režimem nelze vyjednávat jakékoliv kompromisy. Sám biskup Hlouch se tehdejší dění neostýchal hlasitě komentovat. Stalo se tak na svátek Božího těla dne 19. července 1949. Na samý závěr slavnostní bohoslužby biskup nastínil věřícím veškerou problematiku a počínání komunistického režimu veřejně zkritizoval. Reakce těch, na koho Hlouchova slova mířila, na sebe nenechala dlouho čekat. Lipnického rodáka začala bezpečnost bedlivě sledovat a do diecéze mu navíc dosadila zvláštního vládního zmocněnce. Jeho úkol spočíval předně v kontrolování biskupovy činnosti a přinášení podrobných zpráv o jeho činnosti na vyšší místa.
Akce vyvolává reakci. Se sílící proticírkevní rétorikou rovnoměrně sílil také odpor biskupů a věřících. Po vydání nové legislativy, na základě které se z kněžích stávali státní zaměstnanci, své poslání mohli vykonávat pouze se souhlasem státu a po složení slibu věrnosti republice a na chod církve navíc dohlížel speciálně vytvořený úřad, ohradil se biskup Hlouch a jeho okolí odmítavou podpisovou akcí. Vůči tomu zakročila státní moc razantně a zatkla biskupovy spolupracovníky, kancléře P. Karla Tomšů a sekretáře P. Stanislava Brabce. Ani toho se však P. Hlouch nezalekl a nadále pokračoval ve své vzpurnosti. Kupříkladu odmítl podepsat zdravici na počest Josifa Vissarionoviče Stalina, za což si mimo jiné vysloužil kritiku na půdě parlamentu, s ohledem na budoucí dění v prosinci 1949 v předstihu vysvětil nové kněze a také zřídil ilegální komunikační síť. Bezpečnost ale začala biskupa čím dál více izolovat, až dokonce zůstal naplno uzavřen v diecézním sídle a na každém kroku jej doprovázel příslušník bezpečnosti. I to se ale zdálo režimu málo.
Úplné odstřižení od diecéze
Také padesátiletého biskupa s podlomeným zdravím čekal stejný osud jako jeho kolegy z biskupského sboru v podobě odloučení od své diecéze. Na základě naplánované Akce H byl biskup Hlouch z biskupství odvezen do kláštera v Kadani, dalšími místy jeho internace se stal Ruždolod u Liberce a Myštěves u Nového Bydžova. Zde se také setkal s pražským arcibiskupem Josefem Beranem. Trable v tuto dobu zažívala i jeho sestra Anežka, která byla P. Hlouchovi vždy nablízku. Ta měla údajně zatajit, že se jeden kněz chystá překročit státní hranice, za což byla odsouzena ke čtyřem letům vězení.
Chatrné zdraví doprovázelo P. Hloucha po celý život, jeho tělu nepřidal ani neustálý stres z přelomu 40. a 50. let. Proto také z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu podala Hlouchova rodina žádost o milost pro svého příbuzného. Té režim vyhověl a z přísné interance byl českobudějovický biskup převezen na léčení do Prahy, poté do Šebetova a Pábenic. Už se sice nejednalo o tak přísnou internaci, i nadále ale byla hlava diecéze odstřižena od svých věřících. Změna pak nastala s uvolněním poměrů v 60. letech. Po jednáních mezi diplomaty Vatikánu a Československou socialistickou republikou se českoslovenští biskupové dostali v roce 1963 na svobodu. Slovo svoboda je zde ale třeba číst s pomyslnými uvozovkami. Někdejší arcibiskup Beran musel zůstat v Římě, brněnský biskup Karel Skoupý žil v ústraní pod dohledem bezpečnosti a také biskup Hlouch se měl dle vládních dohod po léčbě stáhnout z veřejného života mimo diecézi. Historik Kolouch píše, že právě v této době také teolog a biskup naposledy navštívil svůj rodný Lipník, kde měl poslední rozloučení jeho strýc Jakub Ošmera. Avšak celebrovat obřad nebylo P. Hlouchovi umožněno.
Návrat do diecéze
S uvolněním poměrů v 1968 se biskup Hlouch navrátil do českobudějovické diecéze a opět se naplno chopil svého úřadu. Týdny naděje ale brzy skončily příjezdem vojsk Varšavské smlouvy a nastupující normalizací. Tím také duchovnímu započal opětovný stres a šikana ze strany komunistického režimu. V této době stál proti Hlouchovi církevní tajemník z Českých Budějovic Leo Drozdek. Biskupa vystavoval neustálému tlaku, tvrdě se s ním hádal a také ze svého rozhodnutí přesouval Hlouchovy blízké spolupracovníky. Potýkání s tímto hrubiánem se stranickou knížkou v kapse mělo u biskupa Hloucha za následek naprosté vyčerpání. Poslední schůzka mezi P. Hlouchem a Drozdkem proběhla 9. června 1972 a opět se nesla ve vypjatém duchu. Značně unavený biskup s vypětím všech sil následně odsloužil bohoslužbu. která však byla jeho poslední. Jeho dlouhodobě zesláblé a dobou nesvobody zatížené srdce druhého dne dotlouklo.
Foto: Biskupství českobudějovické
