Petr Herbrych

před 8 hodinami

Třebíčsko dalo republice mnoho historických osobností, které svým významem daleko přesáhly hranice nikoliv jen regionu, ale i celé republiky. Té československé i nyní české. Vzešli odsud přední politici, hrdinní vojáci, umělci, sportovci i učenci. Ve výčtu těch mnoha postav může lehce zapadnout muž s milým pohledem, jehož by pravděpodobně většina lidí dle fotografie nepoznala. Tím dotyčným je jistý Josef Zvěřina, uznávaná autorita v církevních kruzích i mimo ně. Kněz, teolog, politický vězeň, signatář Charty 77, dělník, poradce kardinála Františka Tomáška i přítel papeže Jana Pavla II. Poměrně rozsáhlé portfolio profesí a poslání, že? Tak pestrý byl také život Josefa Zvěřiny, rodáka ze Stříteže, od jehož smrti uplynulo 18. srpna pětatřicet let.

Z rodné Stříteže směrem do Vídně
Střítež. Malá třísethlavá obec může být dnes poněkud ve stínu Třebíče, s kterou bezprostředně sousedí. Mnozí ji dokonce považují za jednu z městských částí. Vedle těsného sepjetí s historií třebíškého benediktýnského kláštera se mohou místní občané pochlubit ještě jedním specifikem. Právě v této obci se 3. května 1913 Marii Zvěřinové, rozené Vedralové, narodil syn Josef. Rodina Zvěřinova však ve Stříteži příliš dlouho nevydržela. Otec Josef Zvěřina starší se živil coby strojní zámečník a v době první světové války získal pracovní místo továrního dělníka ve Vídni. Mladému Josefovi se zde dostalo prvního vzdělání, kdy navštěvoval německou mateřskou školu. Po skončení válečných bojů se  rodiče Josef a Marie Zvěřinovi se svými dětmi Josefem a Marií navrátili do nově vzniklé Československé republiky. Ne však do Josefova rodiště, nýbrž na jižní Moravu. Ačkoliv v těchto dětských letech zprvu Zvěřina snil po vzoru svého otce o práci zámečníka, začalo se zde postupně formovat jeho budoucí směřování. „Rodiče si nerozuměli, a proto jsem měl vždycky až vášnivou touhu po porozumění lidí. Chtěl jsem smiřovat lidi mezi sebou a smiřovat se s nimi sám, nehněvat se nikdy na nikoho - a třeba raději sám ustoupit, jen aby nebyl hněv, aby nebyly sváry. Myslím, že tato zkušenost z dětství mě poznamenala na celý život,“ vzpomínal později Zvěřina.

Ač původně měl jako mladý hoch představu o vyučení, nakonec se přece jen na studia vydal. Vlastními slovy, „zvláštním řízením Božím“. Dle Zvěřinových vzpomínek jednoho dne vyklízel sklep se shnilými bramborami, když najednou venku zahlédl procházejícího studenta. Jednalo se poměrně o kontrastní obraz, kdy na jedné straně stál prací ušpiněný rodák ze Stříteže a na druhé upravený študák. Pohled na studenta se Zvěřinovi zalíbil. V ten moment jak na zavolanou navíc za ním do sklepa přišla jeho maminka, zda by měl zájem o studia, kam jej doporučil pan farář. „Tak já to risknu,“ pronesl mladý Josef. A tento risk stál na počátku jeho duchovního poslání.

Studijní léta v Římě
Prvotně zamířil na gymnázium ve Znojmě, ve městě ale nenalezl ubytování. Záchrannou ruku mu však podal jeho pražský strýc, který jej u sebe ubytoval, a Josef ve školním roce 1924/1925 nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Praze. Kdopak by se tehdy na Prahu známou z knih a obrazů netěšil. Nicméně Zvěřinu hlavní město reálně zklamalo. Jistou vzpruhou však mohlo být, když otec získal zaměstnání v Praze, a nejbližší rodina mu tak byla nablízku.

Už během prvních let studií začal Zvěřina operovat s myšlenkou stát se knězem. Podíl na tomto rozhodnutí mohly mít gymnaziální návštěvy u Jakuba Demla a Josefa Floriana, ale také prázdniny, které Josef trávil v rodné vesnici své matky a rozmluvy s místním farářem. Po odmaturování roku 1932 tak zamířil studovat filozofii a teologii do Lateránského athenaea v Římě. Po pěti letech dokončil střítežský rodák v roce 1937 studia a v témže roce přijal též kněžské svěcení. Následující měsíce po vysvěcení působil ještě rok jako prefekt v římském Nepomucenu, poté se navrátil do rodné vlasti. Za touto kapitolou se Zvěřina ohlížel poměrně sklesle: „Do vlasti jsem se vracel s velice pohnutým srdcem, poněvadž jsem věděl, že opouštím nejkrásnější čas svého života a že jdu do temna. Byl to rok třicátý osmý, hrozila druhá světová válka, Hitler se už netajil svými plány a fašisté v Itálii mu nahrávali. 15. května téhož roku byla vyhlášena první mobilizace u nás. Působilo to na nás v koleji velice skličujícím dojmem, bylo právě před zkouškami, když jsme slyšeli vykřikovat na ulicích kameloty: „Poslední novinky z Československa!“ - Bylo nám těžko.“

Po návratu do Československa zastával Zvěřina funkci kaplana v arciděkanství sv. Jakuba Staršího v Sokolově, poté působil ve farnosti Pyšelích a plzeňském arciděkanství. Roku 1940 zamířil do města, které dobře znal. Stal se prvním kaplanem v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně. Vedle svého duchovního poslání se v této době začal Zvěřina věnovat také vzdělávání. Když v roce 1939 došlo k uzavření vysokých škol, přednášel teologii na novém biskupském učilišti v Praze. V této době se mu ale poprvé do cesty postavil totalitní režim. Vinou svého vlastenectví, protiněmeckého smýšlení a vlivu na mladé duchovní byl od dubna 1942 do srpna 1943 internován ve františkánském klášteře Zásmuky nedaleko Kolína. Zde se mimo jiné potkal s katolickým knězem a teologem Otou Mádrem, jenž na toto setkání později vzpomínal následovně: „…tam jsem ho potkal jako mladý kaplan a obdivoval jeho odvahu a obratnost při shánění živobytí po vesnících pro hladovějící internované spolubratry.“ V této nelehké době nepoznal pouze zmíněného Mádra, ale též vysokoškolskou pedagožku Růženu Vackovou. Jejich spolupráce se pak naplno rozvinula v éře třetí republiky. Bohužel jejich činnost v katolických kruzích oběma po nástupu komunistů k moci přinesla vězení.

Ta pravá Katolická akce
Po druhé světové válce se Zvěřina naplno vrhl na akademickou dráhu. Nastoupil na obnovenou Teologickou fakultu Univerzity Karlovy  a  jako asistent profesora Josefa Cibulky se věnoval dějinám umění, dogmatice a teologii. Své nabyté vzdělání si navíc mezi lety 1946 a 1947 doplnil o studijní pobyt v Paříží a v červnu 1948 jej Karlova Univerzita jmenovala doktorem teologie. V tu dobu zde již ale byly jiné poměry a nad celou katolickou církví se stahovala mračna.

Vedle své akademické kariéry nelze v období třetí republiky opomínat Zvěřinovu činnost v Katolické akci. Ovšem pozor, ne v té komunisty zinscenované. Katolickou akci vyhlásil už ve 20. letech 20. století papež Pius XI. v reakci na sekularizaci společnosti a kladla důraz na zapojení laiků do církevního života. Jakési přibližování katolické církve veřejnosti. Zde v Československu se této úlohy po osvobození chopilo společenství Rodina, jejímiž předními iniciátory byli právě zmínění Zvěřina a Vacková, toho času již profesorka na pražské univerzitě. Rodina vytvořila okruh katolických kněží, novinářů, spisovatelů, umělců. Společně diskutovali nad náboženskými otázkami, rozebírali společenskou situaci a zakládali podobné spolky též na akademické půdě. Ovšem tato diskuse věřících se nepozdávala komunistickému režimu, pro který se jednalo o protistátní organizaci. Jak uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, ve své činnosti pokračoval Zvěřina také po únoru 1948 a pro něj i jeho okolí nebylo otázkou, zda vůbec, ale kdy jej bezpečnost zatkne. Poté, co byly zrušeny teologické fakulty, nastoupil v roce 1950 na necelé dva roky k jednotkám PTP, až byl 24. ledna 1952 zatčen. Jeho spolupracovnici Vackovou zajistila bezpečnost o měsíc později.

Děkuji, mám čest být agentem
Začátkem roku 1952 mělo Československo za sebou už několik represí proti katolické církvi. Nové církevní zákony, zrušení mužských a ženských řeholních řádů, internace kněží i politické procesy s předními řeholníky, oblíbenými kněžími z malých vsí i vlivnými věřícími. Na řadu přišla katolická inteligence, duchovní i hlavní představitelé té pravé Katolické akce. Ve spojitosti s činností KA a společenství Rodina se nejprve v červnu 1952 uskutečnil proces nazvaný jako Mádr a spol., v němž byli souzeni výše uvedení Mádr a Vacková, na něj navázal na přelomu října a listopadu téhož roku proces Bárta a spol. Souzeni zde byli viněni za špionáž pro Vatikán, protistátní činnost, velezradu a vyzvědačství.

Po svém zatčení zkraje roku byl Zvěřina odvezen do ruzyňské věznice, kde byl podroben výslechu a následně čekal na soud. „V Ruzyni panoval režim přesně podle sovětského vzoru, na chodbách mrtvolné ticho, strážci se pohybovali téměř neslyšně a každé dvě minuty se dívali kukátkem, co vyšetřovanec dělá. Nesmělo se spát ani zavřít oči, to se ozvalo hned Nespěte!, a když to bylo víckrát, tak přišel trest,“ představil vězněný Zvěřina reálie z vězeňského prostředí. Učený teolog a někdejší kaplan byl zařazen do procesu kolem Jana Baptisty Josefa Bárty a na podzim roku 1952 odsouzen za velezradu a vyzvědačství ke dvaadvaceti letům odnětí svobody.

Ani v těchto potemnělých časech ale Zvěřinu neopustil jeho humor a optimismus. Například když jej soud osočil, že je agentem Vatikánu a zda zná papeže, odpověděl stroze: „Dovolte, jsem přece katolický kněz…“ Když se jej pak u soudu tázali, jestli tedy vedl lid k poslušnosti papeži a tím pádem je agent, uzavřel sérii otázek slovy: „Děkuji, mám čest být agentem.“ Touto vtipnou, leč odvážnou odpovědí si podepsal rozsudek. Ovšem i kdyby podobná slova nepoužil, zinscenovaný soud by jej i tak uznal vinným. Ve vězení v Mírově a posléze Valdicích zůstal nadále Bohu nablízku a věnoval se duchovní osvětě za mřížemi, ve společenství nazývaném jako Zvěřinec. Propuštění na svobodu se dočkal po třinácti letech, 26. listopadu 1965.

Mezi prvními signatáři Charty 77
Člověk se vzděláním z Říma a Paříže pracoval po svém propuštění například jako dělník, topič, prodavač nebo také v pražské Národní galerii. Vedle toho se stále věnoval duchovní činnosti, ne však na oficiální úrovni. Návrat na akademickou půdu přineslo až uvolnění poměrů na konci 60. let. Ne ale na dlouho. S nastupující normalizací musel Zvěřina roku 1970 opustit bohosloveckou fakultu, o čtyři roky později mu navíc stát odebral souhlas k výkonu duchovní služby. Střítežský rodák i přes to nadále organizoval přednášky teologie, diskusní setkání nad náboženskými a společenskými otázkami, publikoval své názory a v podzemním prostředí vykonával také kněžskou profesi.

Když koncem roku 1976 přišli odvážní občané s myšlenkou Charty 77, podařilo se jim dříve nemožné. Spojili do jednoho proudu lidi s rozličnými životními příběhy. Pod Chartou byli podepsáni bývalí komunisté, underground, inteligence, katolíci a další. Ač jejich pohled na svět mohl být různorodý, pojily je lidská práva a svobody. A právě prostřednictvím prohlášení chartisté upozorňovali vládnoucí režim, že neplní, k čemu se v roce 1975 zavázal a co si dal do své sbírky zákonů. Není divu, že mezi prvními signatáři byl také Zvěřina. Podle teologa Mádra si na něm disidenti cenili statečnosti, rovnost, spolehlivost, tolerantnost a víru. Jak váženou autoritou Zvěřina v tehdejší společnosti byl, dosvědčuje fakt, že se stal jedním z poradních hlasů kardinála Františka Tomáška a dle mnohých měl právě on velký vliv na kardinálovy postoje v 80. letech. Během normalizačních let se navíc v Krakově seznámil s Karolem Wojtylou, papežem Janem Pavlem II. Ten jej dokonce v 90. letech označil za jednu z největších postav našich dějin.

V listopadu 1989 pak promlouval Zvěřina, toho času už rok s čestným doktorátem z tübingenské univerzity, k početnému davu na Letenské pláni. Po pádu komunistického režimu získal čestný doktorát na Univerzitě Karlově a alespoň částečně se mohl navrátit do akademického prostředí. Demokratického zřízení si ale neužil příliš dlouho. V srpnu roku 1990 vycestoval do Itálie, ještě začátkem srpna se na osobní audienci setkal s papežem Janem Pavlem II., ovšem dne 18. srpna 1990 zemřel v moři u italského Nettuna.

Odkaz teologa Josefa Zvěřiny přetrvává na Třebíčsku až do dnešních dní. V rodné Stříteži jej připomíná pomník z dílny umělce Zdeňka Šplíchala. Foto: Petr Herbrych

--------------------------------------------------------------------------------

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút. 1995. Žít jako znamení: Rozhovor s Josefem Zvěřinou. Zvon,
České katolické nakladatelství.
SCHWAB, Simon. 2017. Geneze politického procesu Bárta a spol. a jeho komparace s politickým procesem Mádr a spol. Diplomová práce na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové.
Ústav pro studium totalitních režimů.
ZVĚŘINA, Josef. 1995. Pět cest k radosti. Zvon, České katolické nakladatelství.