Jan Uher

před 14 hodinami

Lidový kroj je historický oděv venkovského obyvatelstva, který se na našem území formoval od 17. do počátku 20. století. Původně plnil především ochrannou funkci proti povětrnostním vlivům a byl zhotovován z domácích surovin (len, konopí, vlna, kůže). Teprve postupně se vyprofiloval jako výrazný znak regionální příslušnosti, společenského statusu, pohlaví i věku a stal se součástí hmotné kultury venkova i širší evropské tradice lidové kultury.

Komu by se na nejrůznějších folklorních akcích lidové kroje nelíbily. Bůh ví, jak to ti naši předkové dělali, ale asi každý uzná, že sluší každému a mají šmrnc. Díky mnoha nadšencům, kteří často ani nejsou žádnými odborníky na folklor či historii, nejsou tyto kroje pouhými oděvy z muzejních vitrín, ale živým svědectvím o identitě, kreativitě a komunitní sounáležitosti regionu. Snad se dá říct, že v dnešní uspěchané době nám připomínají řemesla a lokální vazby dávných časů. Rukodělné výšivky a někdy netradiční střihy vyprávějí příběhy generací, které si vážily přírody i mezilidských vztahů. V našem seriálu se vydáme nejen po stopách vzniku a proměn krojů na Třebíčsku, ale prozkoumáme i to, jak se jejich symbolika udržuje a oživuje v dnešních folklorních souborech, setkáních a osobních příbězích těch, kdo v krojích hledají kořeny i inspiraci pro budoucnost. To, že se do obnovy krojů často vrhají naprostí amatéři, nám nesmí vadit už z principu. Dávní tvůrci tohoto lidového oděvu přece byli rovněž naprostými laiky.

Jinošovská veselá kostka
Průvodkyní jinošovskými kroji nám byla laskavá paní Eva Chytková. Jak sama říká, v Jinošově je sice „naplavenina z Naloučan“, ale obnovení krojových tradic má na svědomí právě ona. Pozvala nás do kuchyně a kromě fotografií nám přinesla i tu největší vzácnost, sváteční kroj po babičce. Nádherně zachovaný a podle slov paní Evy v něm babička skutečně chodila až do konce svých dní do kostela.

„Podívejte se sem,“ bere do ruky sukni a ukazuje nám spodní roztřepený lem. „Tomu se říkávalo plech. A to proto, že se neprala celá sukně, ale jen tento lem, který se vždy odpáral, vypral a zase přišil zpět na sukni. Bylo to hodně práce, ale asi pořád méně, než by bylo s praním, sušením a složitým žehlením celé sukně. A proč plech? Protože musel vydržet všechno. Je to bytelná látka, ze které jsou vyčesány kratičké třásně.“

Kroj zrovna nehýří barvami a výšivkami. Jsme na Podhorácku, kde byly kroje spíše chudé a prosté. Přesto je krásný a dovedu si představit, že babička v takovém ohozu dělala skutečnou parádu.

„Vždy jsem měla ráda kulturní život a cítila jsem, že i do Jinošova kultura patří, že ji potřebujeme,“ pustila se do vyprávění. „Tak jsme s kamarádkou dostaly úžasný nápad, že bychom mohly pořádat babské hody.“

Jenom takové malé hody
Od myšlenky nebylo daleko k činům. “Navštívily jsme p. Nekudovou v Kralicích, která je dobrou duší kralických hodů. Ta pro nás sestavila dvě předtančení. Půjčily jsme si kyjovské kroje, byla to sice velká krása, ale nebylo to ono.“ Chtělo to něco svého. „Napadlo mě, že moje babička chodila v lidovém kroji celý život.“ A tak to všechno začalo. Obešla celou vesnici a dala dohromady 14 žen. Společně řešily i otázku „našeho kroje“. Vedení obce je podpořilo s podmínkou, že ve svých aktivitách vytrvají.

„A tak jsme se daly do práce,“ vzpomíná paní Chytková na úplné začátky a pokračuje: „Jenomže jsme se dopustily jedné velké chyby, kterou nám národopisec Jan Kuča vytkl. Místo proužků, které do tohoto kraje patří, jsme si totiž vybraly veselé kostky. Střihem jsme se přidržely kroje mé babičky, ale s kostečkami jsme trochu ujely. Látka se nám prostě líbila. Dnes bychom to asi udělaly jinak. Tenkrát jsme měly štěstí, že jedna z nás byla švadlena – ušila nám kroje na míru. Dnes už s námi není, odstěhovala se a najít nadšenou a zároveň šikovnou švadlenu je na vesnici téměř nemožné. Zachovaly jsme délku sukně i vše ostatní.

Pojaly jsme to jako pódiový kroj, takže máme sukni, bílou košili s volánem podle bítešských krojů, vestičku, zástěru, naškrobenou spodnici. To všechno máme dobře, akorát místo proužků máme veselou kostku. Ale prostě se to tak stalo. Podle odborníků je to velká škoda, ale už se s tím nedá nic dělat.

Vlastní kroje s veselou kostkou máme od roku 2002,“ říká napůl kajícně a napůl zvesela paní Eva.

První krůčky v choreografii
Při setkání s primášem z Bítešanu se ho zeptala, jestli by mohly k nim na hody. Bylo už sice trochu pozdě, ale dal Ženám z Jinošova, jak si začaly říkat, deset minut. A tak vzniklo první vystoupení.

Paní Eva sehnala videokazetu a knížku o tancích z Podhorácka a našla tam dvě věci, které byly akorát na těch deset minut.

„Bylo to naše první vystoupení a bylo to úžasný! Nadchlo nás to a začaly jsme pátrat po dalších zdrojích tanců,“ zasnila se. „Na kazetě o Podhorácku byla spousta pěkných tanců, které mohly tančit ženy. Bylo to dáno tím, že muži odcházeli do světa za prací a ženy se dokázaly bavit samy.“
„Vystupovaly jsme, kde se dalo, několik let a byly jsme takový dvougenerační soubor, kde byly mámy s dcerami. Jenomže pak se nám nějaká děvčata vdala, otěhotněla, ubylo nás a na pár let jsme musely činnost přerušit. Ještě jsme to nějaký čas zkoušely s našimi vnučkami, které s námi tancovaly od dvou let. Vytvářela jsem choreografii na taková krátká pásma, kde jsem se snažila zpracovávat různá témata: lidová strava, svatba na Podhorácku, narození dítěte, o babičkách, Zlatou bránu…“

Soubor měl i svoji moderátorku, která vystoupení uváděla. Vystoupení obsahovala tanec, písně a různé ukázky. Po své babičce měla starý kočár z půdy – s proutěným košem a obrovskými koly. Už jenom ten kočár budil pozornost.

„Když jsme s ním přijely do Bíteše na pásmo o narození dítěte, prostě náš program šel na chvíli stranou a my jsme tam asi dvě hodiny stály, protože si ho všichni chtěli prohlédnout, dávali nám do něj děti a fotili si je. Bylo to moc pěkné.“

Pak to ale ustalo. Někdo se odstěhoval, z někoho vyprchalo nadšení a vypadalo to bledě. Paní Eva pořád bádala po dalších zdrojích a přemýšlela, co s tím. A pak přišel zlomový okamžik – potkala se s Martinou Vlachovou, která v té době učila v Zastávce u Brna a vedla dětský pěvecký sbor. Daly se do toho a první vlaštovkou společného úsilí bylo vystoupení v kostele na Vánoce.

Od tance ke zpěvu
Z původně tanečního souboru se postupem času stal soubor pěvecký. Tancování už nešlo – přece jen, když je polovině členek kolem šedesáti, těžko se dá udržet rytmické tempo. A tak jsme se přetransformovaly. Dnes už netvrdíme, že sklízíme úspěchy, ale děláme si radost zpěvem. Máme jediného mužského zpěváka.

V kostele vystupujeme s různými pásmy a máme krásně nastudovanou i Rybovu mši vánoční. Pozvali jsme i Silvu Smutnou z Velké Bíteše, která vede národopisný soubor a je velkou vlastenkou. Když nás přišla poslechnout, byla překvapená, že jsme to nevzdali. Už sice netančíme, ale pořád pracujeme v duchu tradice.

„Říká se, že každá mince má dvě strany. Ta první je pro nás veselá, roztančená. Přivedla nás na podium bítešských hodů, na bítešský jarmark, na festival Hrotovicko tančí, reprezentovaly jsme mikroregion Chvojnice na veletrhu cestovního ruchu v Brně. V rámci Vesnice roku jsme získaly Zelenou stuhu za příkladný rozvoj lidových tradic,“ říká paní Eva. A pokračuje: „Ta druhá strana je taková duchovní. Stále nás provází, aniž bychom to plánovaly, nějak to samo plyne. Táhne nás to k našemu kostelíčku. Tam se odehrává všechna naše vystoupení. A nejen ta.  Před pár roky jsme v krojovaném průvodu vítaly P. Petra Václavka na jeho první jáhenské mši. Krojovaným průvodem jsme ozdobily také jeho primici. Je nám velkou ctí, že je nám nakloněn otec Požár a můžeme zpívat v kostele s nádhernou akustikou.“

Malý majstrštyk
„Další posun jsme udělaly, když se k nám přidala paní učitelka Libuše Benešová, dříve učila na ZUŠ klavír. Po odchodu do důchodu byla ochotná usednout za klávesy. Doprovází nás, společně vybíráme skladby, upravujeme je – je to prostě poklad. Diriguje nás Martina Vlachová, všechno krásně funguje. To je náš malý majstrštyk,“ říká hrdě paní Eva.

„Naše vystoupení mají i komunitní přesah – po koncertech a pásmech v kostele máme posezení pod stanem, občerstvení, lidé si povídají, setkávají se s rodáky. Dělá nám to radost. A to je dnes vzácné – v jiných obcích musí soubor teprve pozvat, my to máme pár kroků od baráku.“

Paní Eva pokračuje: „A po těch mnoha letech si říkám, co na tom sejde, že nemáme proužky, ale veselou kostku. Vytrvaly jsme. Naše obec má něco, co jinde nemají. Není to jenom o lidové tradici. Je to nejlepší parta žen, která spolu táhne 23 roků.

A to je možná ten největší úspěch.