Rodící se skanzen navštívily tři sudičky

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 14 hodinami

LAŽÍNKY (juh) – O skanzenu, ve který se proměnila normální chalupa po babičce, jsme již v Horáckých novinách psali. Ale rádi se k němu vracíme, protože byť od naší návštěvy uplynuly pouhé tři měsíce, je tu plno změn. Jak jen to ti Doležalovi dělají, nemám zdání. Jak nám však prozradila paní Doležalová, manžel tu tráví veškerý volný čas. „Je to pro mě relax,“ potvrzuje manžel.

Hlavními důvody k návštěvě jsou dva: blížící se Vánoce a návštěva tří etnografek, které se takřka v roli pohádkových sudiček sklánějí nad kolébkou skanzenu a hledí do jeho budoucnosti. Silva Smutná, Eva Kolajová a Petra Zelenková však v kolébce nenalezly podřimujícího novorozence, ale dorostence, který se má čile k světu. Na celém projektu je znát, že ho v rukou mají technici se smyslem pro pořádek a systém. Doležalovi systematicky opravují a vybavují místnost po místnosti a zároveň na burzách shánějí předměty, které tu asi kdysi byly, ale odvál je čas.
Do Lažínek jsem přijel chvíli po sudičkách, protože Horácké noviny tu nejsou poprvé a rozhodně nejsou hlavní návštěvou. Exkurze již začala.

Za starými vraty slyším hlas majitele, pana Bohuslava Doležala, který vypráví o tom, jak se zde rod jeho ženy ocitl a jakou společenskou roli v obci hrál. Nenápadně vklouznu za vrata: „Iniciátor byl syn,“ říká zrovna a usměje se. „Bylo mu tehdy šestnáct, když mně připomněl, že staré věci nemají skončit na skládce.“ Ondra v Třebíči zakotvil v souboru Bajdyš a úplně propadl folkloru. Tam se prý odehrál i onen myšlenkový zlom a najednou dávalo smysl zachraňovat všechno, co mělo vztah k místní historii.
Blesk z čistého nebe to ale nebyl. Otec Bohuslav měl k tradicím také vždy blízko: zajímal se o rodokmen, sbíral mince a staré bankovky, na stavbách zachraňoval drobnosti, které by jinak nenávratně zmizely. „Nedokázal jsem je nechat ladem,“ přiznává. I díky tomu dnes skanzen ukrývá desítky předmětů, z nichž většina přibyla po roce 2022, kdy rekonstrukce nabrala opravdové tempo.

„Stejně za to můžou naši,“ směje se Ondřej, oděný do parádního moravskobudějovického kroje. „Odmala jsme jezdili po skanzenech, trzích a řemeslných akcích. Tak co mohli čekat jiného?“ Ze tří dětí, které Doležalovi mají, je Ondra nejmladší. Dcera pracuje v brněnské Montessori školce, starší syn u policie na Ostravsku a Ondra se na stavební škole v Třebíči připravuje na dráhu elektrikáře. Není divu. Otec má prosperující elektromontážní firmu a někdo ji bude muset převzít. Podobně jako statek, který však asi navždy zůstane jen krásným koníčkem přinášejícím poučení a úctu k našim předkům. Ale vztah k historii a babiččině chalupě mají všichni a nějakým způsobem i přiložili ruku ke společnému dílu.

Sbírka se rozrůstá nejen díky cílenému shánění, ale i díky dárcům z celé republiky. „Když zjistí, kam věc půjde, odvážíme si někdy plné auto,“ vypráví pan Bohuslav a vzpomíná na cestu ke vnučce režiséra Postráneckého. Vyjeli si pro jednu řezačku na kopřivy — a vrátili se s plnou dodávkou i vozíkem.
S postupujícím rozrůstáním skanzenu přichází i otázka, co dál. „Jednou si budete muset říct dost,“ směje se Silva Smutná. „Máte pravdu,“ uznává Bohuslav. „Místa není neomezeně, a tak některé stroje čeká přesun k jiným majitelům. Naštěstí spolupráce s ostatními nadšenci funguje. Jsme ale všichni amatéři a možná by nebylo od věci vytvořit nějaký cech,“ uvažuje nahlas. Výměna znalostí by podle něj ušetřila spoustu času – třeba při konzervaci dřeva, kterou zatím studuje hlavně z literatury.

Setkání s etnografkami ukazuje, že skanzen rozhodně není jen soubor budov a předmětů, ale prostorem pro besedu a diskusi. Tentokrát především o tradicích, krojích a regionální historii. U čaje nad skvělým štrúdlem a koláčem, které se ukázaly být skutečným pohoštěním a nikoli pouhou dekorací, se probírá, jaké byly kroje napříč Vysočinou, proč se tu často objevují kyjovské vzory a proč je dnes tak složité rekonstruovat původní oděv. Mnohé kroje byly totiž odloženy příliš brzy. Dřív, než vznikla muzea, která by je mohla zachytit.

A tak dnes kroje žijí svým zvláštním druhým životem. Někde usilují o přesné rekonstrukce, jinde k ušití přistupují volně a s lehkostí. Někde jsou v osobním vlastnictví, jinde jde o slavnostní oděv, který si lidé půjčují od obce či z půjčovny na obecní slavnosti. Kroje ale nikdy nebyly uniforma. Jak říká Silva Smutná: „Často se lišily třeba jen úpravou účesu, úvazem šátku nebo materiálem. Lidé často využívali materiál, který sami měli, který si vyrobili, nebo měli možnost si ho koupit, a ukazuje, jak byli majetní. Takže to nebylo tak, že by prostě všichni nosili jeden druh kanafasových sukní. Panímáma šla na trh, tam byl nějakej kupec a měl hezký štůček nějaké látky, která se jí zalíbila. Tak si ho prostě koupila. Ten kanafas mohl být vyrobený třeba čtyřicet kilometrů daleko,“ popisuje situaci. Ale všechno si dovolit nemohly. Důležitý byl střih, který pak tvořil siluetu postavy. Ten se musel dodržovat. „Ženské tu byly vždycky kritické, když se někdo odlišoval,“ upozorňuje ještě Silva.

A tak povídání o folklóru pokračuje dál a dál. Starou, ale skvěle zrekonstruovanou sednicí voní čaj a všem je dobře. A právě o tohle rodině Doležalových, kteří z obyčejné chalupy udělali výjimečné místo, šlo. Lažínecký skanzen tak není jen vzpomínkou na minulost, ale místem setkávání a dialogu. Místem, kde se historie neukládá pod sklo, ale pokračuje v práci rukou, ve sbírání, v ochotě vyprávět. A také v nadšení, které se zjevně dokáže dědit z otce na syna.

Foto HoN: Jan Uher