TŘEBÍČ - Rada Kraje Vysočina jmenovala Lukáše Kettnera novým ředitelem Nemocnice Třebíč. Funkce se ujme 1. července 2025. Ve funkci vystřídá současnou ředitelku Evu Tomášovou, která nemocnici vedla úspěšných jedenáct let. Eva Tomášová pracovala v letech 1984-1995 v třebíčském BOPu. Poté od roku 1995 pracovala v Nemocnici Třebíč nejdříve na pozici odborného ekonoma, od roku 2000 byla vedoucí ekonomického úseku a následně od roku 2002 do roku 2009 na pozici ekonomické náměstkyně. V roce 2009 odešla pracovat na krajský úřad na oddělení zdravotní péče odboru zdravotnictví, aby se o pět let později vrátila zpět, za hlasem svého srdce.
„Velká perfekcionistka. Dotahuje věci. Jde po nich opravdu velmi důsledně. A ne, že to vyžaduje po druhých, ale hlavně v první řadě je tvrdá na sebe,“ tak hodnotí Evu Tomášovou její blízká spolupracovnice a také přítelkyně z Klubu českých turistů Eva Fruhwirtová. Největší radost Evě Tomášové přináší, když jsou ostatní v pracovním kolektivu spokojení. Když skvěle funguje pracovní zázemí a daří se dělat dobré věci.
Než nadobro vypne služební telefon a zruší svoji pracovní emailovou schránku, požádala jsem ji o rozhovor. Přes počáteční ostych a snad i trochu nedůvěry z přechozích špatných zkušeností, jsme se společně rozpovídaly nejen o pracovních tématech. Od paní ředitelky jsem odcházela bohatší nejen o statistické údaje ze života nemocnice, ale i o mnoho prachobyčejných lidských mouder, k jejichž poznání se člověk zkrátka musí jedině prožít.
Do Nemocnice Třebíč jste nastoupila k 1. dubnu 2014. Váš úkol nebyl snadný - dostat nemocnici z dluhové pasti. S jakým pocitem jste tehdy nastupovala? A co vás vůbec vedlo k tomu, že jste se ucházela o tuto funkci?
Pracovala jsem na krajském úřadě na odboru zdravotnictví, díky tomu jsem se dostávala do kontaktu s řediteli nemocnic, primáři. A hlavně jsem díky tomu měla možnost zjistit, že to v třebíčské nemocnici není to pravé ořechové. Informace jsem měla také od svých přátel, kteří mi v nemocnici zůstali. Z třebíčské nemocnice jsem odcházela na konci kariéry pana ředitele Petra Mayera, který sem přišel z Ústí nad Labem. Ze začátku to bylo dobré, pak už mi práce přestala přinášet radost a uspokojení. Když bylo vyhlášeno výběrové řízení na úředníka odboru zdravotnictví na krajském úřadě, přihlásila jsem se a uspěla.
Na odboru zdravotnictví jsem začínala pracovat v době, kdy jej vedl budoucí ředitel této nemocnice doktor Kettner. Na třebíčské nemocnici mi ale stále hodně záleželo, sledovala jsem dění v ní s mírnými obavami. Po nástupu krizového manažera Jana Ference se situace v nemocnici zlepšila, ale jeho působení bylo plánovaně časově omezené a jeho úkolem bylo stabilizovat nemocnici.
Ve chvíli, kdy bylo vypsáno výběrové řízení na ředitele, jsem se s posvěcením hejtmana Jiřího Běhounka přihlásila. Na nemocnici mi hodně záleželo a záleží. To je možná můj první domov, teď můžu mít první domov konečně jinde.
Jste žena, která bezesporu z velké části žije svou prací. Když manažerský post vykonává muž, je to pro něj obvykle snazší. Žena vkládá do vedení emoce a do práce vkládá víc, než by musela. Musí se postarat o rodinu a domácnost. Co na to vaše rodina? Trpí tím, mají pochopení a nelitovala jste někdy?
Myslím si, že jsem nelitovala. Někdy jsem zapochybovala, ale takových momentů bylo minimálně, i když to nebylo vůbec jednoduché. Pocházím z Dačic. V Třebíči jsem se vyskytla po vysoké škole. Pak jsem se tady vdala. Mám dvě dcery a tři vnoučata. Usadila jsem se tady a do Dačic jsem se už nechtěla vrátit, nic mě netáhlo zpět.
Jak jste zvládala skloubit svoji práci s péčí o rodinu? Věřím, že někdy nastaly situace, kdy byste se potřebovala rozčtvrtit…
To máte pravdu. Nebylo to často jednoduché. Musela jsem pomoci sestře postarat se o naše nemocné rodiče. Každý pátek odpoledne jsem odjížděla na celý víkend do Dačic, abych se starala o odcházející maminku a tatínka. V týdnu jsem byla v práci. Dcery byly nejprve na vysoké škole a pak začaly pracovat. Vnoučata jsou relativně malá, takže poslední dobou si intenzivně užívám všechny ty radovánky s nimi. Vnoučátka mi dobíjejí energii.
Za těch jedenáct let nezůstal v nemocnici doslova kámen na kameni. Na první pohled prošla obrovskou změnou. Není samozřejmě jen vaše zásluha, investorem je Kraj Vysočina, ale přesto, manažersky jste všechny ty obrovské změny musela ustát. Co vše se tedy podařilo vybudovat?
Byla to výstavba pavilonu chirurgických oborů, která začínala vybudováním nového energocentra, plynule poté byla zahájena rekonstrukce bývalé porodnice. Pak se dovybavovalo radiodiagnostické oddělení, kdy se pořídila nově i magnetická rezonance.
Téměř plynule se přešlo k výstavbě a rekonstrukci budovy operačních sálů. A samozřejmě, když mám mluvit o těch velkých akcích, pak se pokračovalo parkovacím domem. Ale mezi tím bylo potřeba zrekonstruovat staré energocentrum.
Energocentra jsou potřebná dvě, aby se vzájemně nahradila, protože jsou provozy jako třeba intenzivní péče, urgentní příjem, laboratoře a další provozy, které musí při výpadku elektřiny zásobovat nemocnici náhradní elektrickou energií. Takže musíme mít náhradní zdroje a dvě energocentra, která musí být zastupitelná.
Podařilo se nám za finanční podpory kraje také v rámci Zelené úsporám zrekonstruovat budovu ředitelství a budovu kuchyně. Byla vyměněna okna, střecha, pláště objektů se zateplily.
Do konce tohoto roku by měla být zrekonstruována část prvního nadzemního podlaží budovy U (interní pavilon). Tam kdysi bývalo radiodiagnostické oddělení, které je v nových prostorách. Nyní chceme prostory využít na ambulance všech interních oborů.
Když vás poslouchám, vysloužila jste si novou aprobaci stavbyvedoucí. Posledních jedenáct let se tu v podstatě neustále staví…
Máme schopného technického náměstka, který tyto stavební akce řeší. A vím, že se bude stavět i nadále. V plánu je výstavba LDN, o té se mluví taky hodně dlouho a je velmi potřebná. Já osobně o ni usiluji už od roku 2017, jak jsem zjistila ze svých podkladů. Říkala jsem si, že když se mi podaří ji prosadit, budu konečně moci odejít do penze. Pokaždé, když jedu do LDN v Moravských Budějovicích, mám z toho noční můry a depresi. Prostředí neodpovídá tomuto století. Není to tam důstojné pro pacienty ani personál. Ale naštěstí se to díky nové krajské radě povedlo. Byla vypracována v pořadí již čtvrtá studie a brzy se začne projektovat a poté stavět.
Můžete nám přiblížit, jak bude nová budova LDN vypadat?
Bude se jednat o nový supermoderní pavilon pro paliativní péči, léčebnu dlouhodobě nemocných (LDN) a dlouhodobou intenzivní ošetřovatelskou péči (DIOP). Stavba by mohla začít na přelomu let 2026 a 2027. V prvním podlaží vznikne oddělení DIOP s deseti lůžky a prostorná vstupní hala. Druhé až čtvrté podlaží bude sloužit léčebně dlouhodobě nemocných, každé podlaží nabídne třicet pět lůžek. V nejvyšším patře se počítá s oddělením paliativní péče pro deset pacientů. Ještě vznikne 1. podzemní podlaží, kde bude centrální spisovna a technické zázemí budovy. Nová budova bude nadzemním koridorem propojena se stávajícími objekty nemocnice.
Musím říct, že žádná z těchto investičních akcí by se nezrealizovala, kdyby mi tehdejší pan hejtman a současný radní pro zdravotnictví Jiří Běhounek a i současný hejtman Martin Kukla nenaslouchali a nevzali v potaz mé argumenty, s nimiž jsem přicházela. A to víte, že mě mnohdy nevyslechli napoprvé.
Dá se orientačně spočítat, kolik peněz se vlastně za těch jedenáct let na stavbách v nemocnici proinvestovalo?
Více než jedna miliarda. To je hodně. Ale my jsme byli šikovní i sami. Aktivně jsme začali oslovovat obce, města a firmy na Třebíčsku. Spolupráce s regionem je tu skvěle nastavená. Něco takového není jinde zcela zvykem. Za těch jedenáct let jsme na darech vybrali skoro 30 milionů korun. Tyto prostředky se většinou použily třeba na nákup speciálních přístrojů a potřebného vybavení.
Třebíčská nemocnice se podobně jako i další zařízení svého druhu, mimo Prahu, potýká s nedostatkem odborného personálu. To je asi kontinuální problém, který se nedá jen tak lehce vyřešit. Jak s tím bojujete vy?
Musím říct, že konkurence v rámci benefitů je strašně velká, že je to čím dál náročnější. Na Třebíčsku je navíc velká koncentrace jistě potřebných sociálních služeb ať již lůžkových, ale i terénních. A co si budeme povídat, všeobecná sestra zvláště v terénních sociálních službách má možnost většího komfortu sladění pracovního a osobního života než všeobecná sestra při práci v nemocnici u lůžka těžce nemocného pacienta. To je pro nás velký hendikep. Máme tu nastavená pravidla od rady kraje, nabízíme náborové příspěvky, stipendia, různé benefity v rámci fondů kulturních a sociálních potřeb, ale i provozu. Myslím si, že zaměstnance máme i finančně zaplacené dostatečně dobře. Ale jak říkám, hendikepem je právě rozsáhlost sociálních služeb a relativní dostupnost Brna.
Není trochu problém také v tom, že dříve všeobecné sestry studovaly čtyři roky, zatímco dnes potřebují nástavbové studium?
Je to velký problém. Musí mít minimálně ještě 3 roky vyšší odbornou školu anebo vysokoškolské studium. Zrovna minulý týden jsem byla na shromáždění delegátů Asociace českých a moravských nemocnic a jedním z bodů byl právě plošný nedostatek nelékařského personálu, zvláště všeobecných sester v nemocnicích. Narazili jsme na to, že tento dlouhý systém vzdělávání mnohé odrazuje. Dříve vyšla po čtvrtém ročníku střední zdravotní školy současná všeobecná sestra, teď vyjde praktická sestra, která má omezenější kompetence.
Jak je to s lékaři?
Začnu nastaveným systémem vzdělávání v minulosti. Dříve byl dvouatestační systém vzdělávání lékařů. Po absolvování první atestace probíhalo další vzdělávání, které bylo ukončeno druhou atestací. Lékaři, ale zvláště lékařky, využívali možnosti složení pouze první atestační zkoušky a pracovali v základním stupni specializace.
Již delší dobu funguje systém specializačního vzdělávání, kdy lékaři po praxi na akreditovaných pracovištích absolvují kmenovou zkoušku. Poté následuje specializační výcvik, který se liší délkou podle oborů a který probíhá nejen v naší nemocnici, ale na tak zvaných vyšších pracovištích a je ukončen atestační zkouškou. Vzdělávání lékařů je pro nás velice potřebné a námi žádané, ale také finančně velmi náročné.
V čase pozorujeme pokles zájmu o kdysi prestižní obory, jako jsou anesteziologie a intenzivní medicína, o operační obory, jako jsou chirurgie, ortopedie, urologie. Problém je též s internisty, neurology, protože po získání specializace v rámci prohlubování vzdělávání odcházejí do soukromého sektoru nebo do fakultních nemocnic, kde se v rámci povinných stáží vzdělávali.
Mladí lidé přicházející ze škol mají dnes jinou představu o práci. Obecně jsou hodnoceni jako velmi sebevědomí, byť nezkušení, s vysokými požadavky a minimální chutí udělat cokoliv nad rámec svých povinností. Vnímáte to podobně?
Také to vnímám. Nově nastupující personál má jiné priority než moje generace, ale neříkám, že je to špatně. Doufám však, že se z třebíčské nemocnice neztratí zaměstnanci - srdcaři, pro které je jejich práce posláním a jsou vzorem pro své kolegy i nově příchozí. Za dobu jedenácti let působení ve funkci ředitelky jsem měla možnost vnímat měnící se přístup nově nastupujících k práci a zaměstnavateli. Současní mladí lidé chtějí více volného času, již na začátku kariéry vyšší finanční ohodnocení, méně odpovědnosti. Neříkám, že jsou takoví všichni, to vůbec ne. A není to jen u lékařů. Je to ve všech kategoriích.
Co považujete za váš největší úspěch v roli ředitelky Nemocnice Třebíč?
To se těžko definuje, úspěchů i neúspěchů bylo dost, ale určitě si cením toho, že jsme ve vedení konečně soudržný jednotný tým. Máme za sebou těžká období. Bývaly doby, kdy jsem se před poradami nervovala, bylo těžké to ukočírovat.
Na co se těšíte na penzi?
Je čas, abych se věnovala sobě a své rodině. A hlavně manželovi. Tam mám velký dluh. Mám ráda turistiku. Budu mít prostor věnovat se vnoučátkům a také zahradě, což je můj velký koníček.
Váš nástupce Lukáš Kettner je již znám. Jakou radu byste mu při nástupu dala?
Aby si vážil těch, které bude mít okolo sebe. Aby jim věřil. Dalo hodně práce dát dohromady tak skvělý úzký tým. Měl by se rozhodovat nejen hlavou, ale i srdcem. Zdravotnictví je hodně specifické. Někdy stačí malý úšlap bokem, něco je špatně řečeno nebo nevysloveno a může se to celé rozbít. Je potřeba nespoléhat jen na hlavu, ale vnímat potřeby těch okolo.
Děkuji za rozhovor!
