Přijdeme o industriální památky z roku 1870 kvůli klidu úředníků?

STAŘEČ (juh) - Vypadá to jako scéna z absurdního dramatu. Až neuvěřitelně dochované železniční budovy na nádraží ve Starči, které pamatují samotné počátky rozmachu parní železnice, mají být srovnány se zemí. Rozhodnutí o demolici již padlo a na místě unikátní vodárny a lokomotivní remízy brzy nezbude nic. Doslova. Neplánuje se zde totiž žádná nová výstavba a místo zakrátko zaroste kopřivami a lebedou. Máme ještě šanci zastavit nesmyslné bourání naší historie?

Píše se rok 1870 a krajinou na Vysočině se začíná ozývat pískání parních lokomotiv. Společnost Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) právě buduje strategickou železniční tepnu. Tato soukromá dráha měla za cíl propojit Vídeň přes Znojmo a Jihlavu s průmyslovými centry na severozápadě monarchie a dále s Drážďany a Berlínem. K tomu ale nestačilo jen položit koleje. Parní provoz vyžadoval masivní technické zázemí. Pod taktovkou dvorního architekta Karla Schlimpa tak vznikaly typizované, ale architektonicky nesmírně cenné industriální stavby.

Na absurditu celé situace upozornil železniční historik Richard Cíla. Právě on jako kurátor Muzejní expozice místní dráhy Kostelec–Telč–Slavonice nedávno z pověření památkářů budovy ve Starči detailně prozkoumal a zjistil, že jsou v naprosto fenomenálním stavu. Je radost nechat ho vyprávět: „Na nádraží ve Starči byly vybudovány dva klíčové objekty: vodárna a dvoukolejná lokomotivní remíza (depo). Vodárna byla pro parní lokomotivy životně důležitá – bez pravidelného doplňování vody by parní vlaky zkrátka nemohly fungovat. Kvůli složitému terénu a vysokému drážnímu násypu musela být budova „naší“ stařečské vodárny usazena na mohutných zděných pilotech a klenbách. V obou křídlech vodárny byly dva služební byty, ve kterých se za 145 let vystřídalo bezpočet drážních nájemníků, především strojník vodárny a výtopenský dozorce. Vedle vodárny je dodnes původní velmi hluboká studna průměru 3 metrů s vydatným pramenem čisté vody. Remíza pak sloužila k deponování a údržbě lokomotiv,“ popsal nám situaci železniční historik.

Jak klesl význam stařečského nádraží, když bylo roku 1886 otevřeno společností Rakousko-uherské státní dráhy nádraží v Třebíči, tak pokleslo využití jak remízy, tak vodárny. Až roku 1922 byla remíza odpojena od staničních kolejí a používána jako skladiště. Vodárna byla na přelomu století doplněna o čerpání vody pomocí větrného kola, podobného známému systému na severoamerických drahách. Parní čerpací stroj byl demontován roku 1932 a vodárna se používala jen jako zdroj užitkové vody pro staniční zaměstnance. Což trvá dodnes, jen to čerpání zajišťuje elektrický motor, ale ne už do dvou patrových nádrží, každá průměru 5 metrů a objemu 54 m3. Ty byly odpojeny roku 1946 a od té doby jsou dodnes „suché“.

Zájem by byl
Pro názor jsme se vydali na stařečskou radnici za starostou Čestmírem Linhartem, abychom zjistili, jak se k plánované demolici staví obec, na jejímž katastru se historické budovy nalézají. Obec má k nádraží i budovám samotným vřelý vztah. Je to pochopitelné. Nádraží, i když leží kousek od obce, bylo a je součástí její historie. Dozvěděli jsme se, že tu probíhá jakési déjà vu. Budovy už totiž jednou zbourány být měly, byl vydán demoliční výměr, ale propadl. Stařeč už tenkrát o budovy projevila zájem, ale nebylo jí vyhověno. Důvod, který Správa železnic uvádí, je jednoduchý a bohužel oprávněný. K budovám vede v současnosti jediná cesta a sice přes široké kolejiště. Je nechráněná a tudíž nebezpečná. Stařečáci si však vědí rady. Kdyby se pro budovy našlo smysluplné využití, bylo by možné k nim vybudovat cestu z druhé strany. Doslova od lesa. Tedy od Zadní hory.

Cenný zdroj vody
Od starosty Linharta jsme se dozvěděli velmi zajímavou, až alarmující informaci. V areálu nádraží není totiž studna jedna, ale hned tři! Ta největší byla dokonce i zdrojem pitné vody pro samotnou Stařeč, a jak již bylo řečeno, dodnes ji využívá nádraží. Existuje oprávněná obava, že při bouracích a likvidačních pracích by tyto cenné zdroje kvalitní vody, byly ohroženy. V době přicházející klimatické změny a sucha, jaké jsme si prožili letos, by bylo porušení zdrojů vody naprosto nezodpovědným činem.

Konzervováno v čase
Unikátní je, že stařečskému nádraží, a především těmto k demolici odsouzeným budovám se zub času vyhnul. Zářijová prohlídka kurátorů a zástupců Národního památkového ústavu přinesla překvapující zjištění. Objekty jsou po více než 150 letech v naprosto báječném stavu.

Po desetiletí zde nedošlo k žádným zásadním přestavbám či degradujícím zásahům. Zdivo je původní, střešní konstrukce v podstatě netknutá. I obě vodárenské nádrže s celou konstrukcí podpěr a uložení jsou též původní z roku 1870 dodané lichtenštejnskými železárnami a strojírnami v Adamově. V lokomotivní remíze dokonce dodnes v mohutných pantech visí původní vrata z roku 1870, a to včetně dobového kování a bednění. Uvnitř vodárny se nachází dokonale zachovalá technologická část a nádrže na vodu. Žádná shnilá výdřeva, žádná prorezlá konstrukce. Budovy vypadají, jako by takřka právě vypadly z původních technických výkresů.

Demolice pro nic?
Logika by napovídala, že se takto výjimečně zachovalý soubor industriálního dědictví evropského významu stane chráněnou památkou. Realita dnešních dnů je ale mnohem cyničtější.

Státní správce infrastruktury tyto budovy vyhodnotil jako finanční zátěž, označil je za „zbytný majetek“ a Dopravní a energetický stavební úřad obratem vydal demoliční výměr. Již bylo zahájeno výběrové řízení na demoliční firmu a do konce roku 2026 mají být obě stavby srovnány se zemí!

Nejsmutnější na celém případu je fakt, že obětujeme kus vlastní historie v podstatě pro nic. Po odstranění těchto unikátních budov podle všeho nevznikne žádná nová hala, parkoviště ani moderní terminál. Zbude jen holá, prázdná pláň, která časem zaroste křovím. Jde o typickou ukázku byrokratického uvažování, kde je snazší a tabulkově „čistší“ perfektně stojící dům raději zbourat, než ho udržovat či pro něj hledat nové uplatnění.

Likvidace není levná věc
Zjišťovali jsme si, kolik taková demolice může stát. Odstranění malého strážního domku (takové ty kostky u trati) přijde údajně na jeden milion korun. V tom je zahrnuté zbourání, odvoz a ekologická likvidace suti. Když si porovnáme velikost a nenáročnost nádražního domku a stařečské vodárny s remízou, podlomí se nám kolena. Jejich zakonzervování a ponechání dalším generacím by přišlo na zlomek. Tady se však nepočítá, ale rozhoduje.

Jde to zvrátit?
Čas neúprosně běží. Výběrová řízení jsou spuštěna a těžká technika už pomyslně startuje motory. Tyto budovy, jak zaznělo od samotných kurátorů muzea, „umírají ve stoje“.

Běžný jednotlivec byrokratickou mašinerii nezastaví, ale silný hlas veřejnosti ano. Zachránit nádraží ve Starči může jedině okamžitý a hlasitý apel občanských sdružení, spolků zaměřených na záchranu památek, místních samospráv i samotných obyvatel. Je nezbytné vyzvat úřady k přehodnocení situace, k okamžitému zastavení demolice a k zahájení debaty o odkupu, převodu či památkové ochraně těchto objektů.

Jestli si necháme vymazat další kus naší paměti z mapy jen proto, že je to pro někoho v danou chvíli jednodušší, záleží jen na nás. Prázdná pláň nám příběh o počátcích železnice vyprávět nebude.

Foto HoN: Jan Uher a Richard Cíla – železniční historik a kurátor Muzejní expozice místní dráhy Kostelec–Telč–Slavonice