Sedm růží pro sedm zmizelých. První stolpersteiny v dlažbě starého královského města

JEMNICE (juh) – Důstojná a v mnoha ohledech silná akce proběhla v pondělí odpoledne v historických ulicích Jemnice. Slovo „příjemná“ by však působilo poněkud nepatřičně, když víte, že za každým právě odhaleným kamenem zmizelých se skrývá příběh s tragickým koncem. Stát před domem, kde nacistická mašinérie bezcitně přerušila normální život, poslouchat židovskou modlitbu za zemřelé a přemýšlet nad tím, zda se historie náhodou neopakuje, přináší zcela specifické pocity. Město Jemnice se díky iniciativě nadšenců a odborníků připojilo k mezinárodnímu projektu. Mosazné dlaždice v chodnících tak opět připomínají místní židovské obyvatele.

„Tato akce by nevznikla bez obrovského úsilí konkrétních lidí. Moje velké poděkování patří Janě Lochmanové, která s neskutečnou trpělivostí a pečlivostí dohledala historické podklady a celou událost připravovala. Stejně tak patří díky Martinu Rychlíkovi z Městského muzea a galerie Dačice za veškerou odbornou, administrativní pomoc a poskytnutí cenných kontaktů. Děkujeme také Rafaelu Rodovi, pražskému chazanovi,  který dnes povede hebrejskou modlitbu,“ pronesl na úvod slavnostního odhalení Martin Doucha.

Sedm osudů, sedm ukradených životů
Projekt připomínající hrůzy holocaustu si dal v Jemnici za cíl položit celkem sedm takzvaných kamenů zmizelých. Jak zaznělo na prvním zastavení, každý kámen představuje zmařený lidský život, zničenou rodinu a prázdné místo, které po nich v Jemnici navždy zůstalo. „Vracíme jim to nejzákladnější. Vracíme jim jména, lidskou důstojnost a symbolicky i domov. To je to nejmenší, co pro ně dnes můžeme udělat,“ shrnul smysl celého projektu před shromážděnými lidmi Doucha.

Připomínání židovské komunity v Jemnici má přitom hluboké historické opodstatnění. První historický záznam o židech ve městě pochází už z roku 1338. Židovská a křesťanská komunita tu kontinuálně žila vedle sebe více než sedm století. Ačkoliv město zažilo v minulosti dva pokusy o pogrom (v polovině 14. a 19. století). Vztahy mezi oběma skupinami byly často těsné a spojené, což dokazovaly jak soužití s podnájemníky, tak i občasné smíšené sňatky. S českými podnájemníky žila i Hedvika Konstreicherová, jejíž rodina žila v domě prvního zastavení na Zámecké 22, a právě její osud se stal jedním z těch, které mosazná destička připomíná.

Tragické odjezdy bez návratu
První ze zastavení se odehrálo v Zámecké ulici před domem s číslem 22, kde byl odhalen kámen věnovaný Hedvice Kornstreicherové. Narodila se 29. srpna 1896 a v Jemnici žila až do osudného 18. května 1942, kdy odjela spolu s dalšími jemnickými Židy do Třebíče a následně byla o čtyři dny později deportována do Terezína. Její život byl ještě téhož roku násilně ukončen v koncentračním táboře v Lublinu.

Z tohoto místa se průvod lidí přesunul na Židovské náměstíčko, jak místní říkají ulici U Templu. Právě zde stávala synagoga a dnes se tu nachází památník odkazující na mnohasetletou židovskou přítomnost v Jemnici. V ulici v Zahrádkách, před domem č. p. 165 organizátoři položili hned tři růže k mosazným destičkám rodiny Mayerových – Bedřicha (nar. 1901), jeho ženy Gertrudy (nar. 1916) a jejich malého syna Pavla, který se narodil na konci roku 1938. Rodina, která vlastnila velkou vilu, byla taktéž v květnu 1942 deportována do Terezína. Otec Bedřich zemřel v Terezíně v roce 1943, zatímco Gertruda a teprve pětiletý Pavel byli o rok později zavražděni ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Další kroky přivedly účastníky pietního aktu k domu č. p. 10 na Havlíčkově náměstí. Zdejší kameny vyprávějí příběh manželů Steinových a Josefíny Gutfreundové. Leopold Stein (nar. 1867) a jeho žena Ema (nar. 1878) nebyli rodáky z Jemnice, přišli sem z nedalekého příhraničí, kde Leopold působil jako správce na velkostatku. I oni byli odvezeni květnovým transportem do Terezína a ještě v roce 1942 zavražděni v Treblince.

Velmi pohnutý je osud zmíněné Josefíny Gutfreundové (narozené v roce 1888), jež v domě vychovávala své dva syny, Lea a Arnošta. Syn Leo padl jako jeden z prvních československých vojáků při obraně Tobruku v Africe, Arnošt válku přežil. Na jejich matku však čekal temný konec. Do Terezína byla deportována již 18. května 1942, když byla z běžných transportů vyjmuta. Její stopy mizí zcela v neznámu a v archivech se nedochovaly žádné záznamy, místo jejího úmrtí tak na destičce zůstává navždy označeno jako neznámé.

Dlouhá cesta k odhalení
Za vznikem tohoto projektu stojí dlouhodobá spolupráce aktivních občanů a spolků z Jemnice a Dačic. Společnými silami zvládli administrativní zátěž, badatelské i organizační úsilí. Město Jemnice kameny zmizelých financovalo.

Kameny tak nejsou jen připomínkou minulosti. Jak shrnuli aktéři celé události, slouží především jako jasný vzkaz a varování pro všechny budoucí generace: To, co se dělo před osmdesáti lety, nesmí být nikdy zapomenuto, protože svoboda a bezpečí nebyly, nejsou a nikdy nebudou samozřejmostí.

Po skončení oficiální části organizátoři účastníky překvapili neformálním setkáním – pozvali všechny přítomné na teplý čaj a domácí občerstvení do nedávno zrekonstruovaného loveckého salonku v zámku, kde v teple pokračovaly diskuze nejen o nedávno probuzených historických příbězích města.

Foto HoN: Jan Uher