TŘEBÍČ (juh) - Držím malou knížku poezie s tajemným názvem Jezdec z chodníku. Jeho fotografie zdobí červenou obálku. Dovoluje hádat, o jakého jde jezdce. Rytíře, samuraje, indiána nebo kovboje? Autor, Třebíčan Jan Dočekal, poskytuje čtenářům možnost výběru. Obraz jeho jezdce tvoří pukliny v asfaltu. Vyfotografoval je a ve verších haiku probudil k životu.
Jezdce z chodníku v knížce doprovázejí další haiku a volné verše. Výběr z mnoha, které Dočekal za léta nastřádal. Známe se dlouho. Vlastně od mého dětství, kdy se přátelil s mými rodiči. Myslel jsem, že jej znám dobře, ale knížka mne překvapila. Ne forma básně. Ty jsou jeho, Dočekalovy, přívětivé, citové i záhadné. K dumání. Vlastně jako autor sám. Abych si v jeho básnění udělal víc jasno, požádal jsem o rozhovor.
Jene, přiznám se, že mě tvá knížka překvapila. Znám tě jako výtvarníka a kunsthistorika a najednou bác ho – básně. Čím to, že až nyní ses pustil do veršů?
Ne, nebylo to nyní. Básničky stály na začátku. Už na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století mi vyšlo pár neobratných rýmů v novinách. V druhé půlce šedesátých let existoval při třebíčském Okresním kulturním středisku a Okresní knihovně Literární klub. Vydal knihtiskem několik dvojlistů literárních projevů zdejších různě vyspělých autorů. I mých. Žádná veledíla. Když ovšem autor držel v ruce vlastní písmenka vyvedená tiskem, měl rozhodně blahý pocit.
V té době jsi už tvořil koláže.
Ano. V roce 1966, tedy před šedesáti lety, jsem měl první výstavu. V předsálí třebíčského tehdy Jednotného klubu pracujících. Úvodní slovo k vernisáži napsal Vladimír Lavický. Byl mým nejlepším přítelem a učitelem.
Verše jsem pak nějakou dobu nepsal. V první polovině sedmdesátých let mne přijali do moravské výtvarné skupiny Konfese a později do skupiny Integrace. Obě v té době vystavovaly také v Třebíči. Začal jsem o umění i psát. Od té doby šel můj čas s obojím.
Podílím se autorsky na Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců vydaném Výtvarným centrem Chagall v Ostravě, pětadvacet let jsem pracoval se soukromou Galerií z ruky v Křížovicích a vícekrát jsem byl pozván k uvedení výstavy soudobých umělců v náměšťské Galerii 12. Roky jsem psal výtvarné recenze pro různé noviny a časopisy, např. Literární noviny, vyšlo mi několik knih. Teď však píšu jen sporadicky. Čas mám především pro výtvarnou práci.
Jak vznikl Jezdec z chodníku?
Na svět jej přivedl malíř a grafický designer Josef Bubeník, domovem v Nové Vsi u Oslavan. Je o generaci mladší, ale v našem vztahu má trvalý vrch družná práce. Loni jsme vydali knižní rozhovor. Nato mi Josef navrhl vydání veršů. Byl by hřích takovou velkorysost odmítnout. Týdny jsme si psali, co a jak, hledali pro knížku obsah a formu.
Polovinu stran zaplnila haiku, zbytek jiné verše. Haiku tradičně hovoří o lidských citech, přírodě a životě v ní. Napsal jsem taková haiku, ale také na výtvarná díla uměleckých přátel, Boženy Rossí, Vladimíra Lavického, Ladislava Nováka, Pavla Tasovského, Tomáše Rossího, Miroslava Štěpánka. Všechny postupně vyšly v Literárních novinách. Jiné verše před časem vyšly jednotlivě v časopisech a příležitostných publikacích, nové jsou z posledních dvou tří let. Knížku vyrobil v malém nákladu Miroslav Klepáček ve svém tišnovském nakladatelství Sursum.
Z našeho prvního setkání vím, že knížka se dostala až do Brazílie, k tamnímu editoru Florianu Martinsovi. Jakou cestou?
Pojďme poněkud zpátky. Pro mne to šťastně začalo už před koncem minulého století. Josef Kremláček mne seznámil s historikem umění, surrealistickým básníkem a výtvarníkem Arnoštem Budíkem. Pocházel z Brna, žil v bruselské emigraci. Se svými rozsáhlými kontakty se surrealisty v Paříži a Bruselu, mnozí měli latinskoamerický nebo iberoamerický původ, představoval důležitý spojující článek evropských kontaktů.
Když se po roce 1989 u nás objevily surrealistické výstavy cizích autorů, Budík je přímo organizoval nebo se na jejich přípravách podílel. Spojil mne s brazilským básníkem a publicistou Florianem Martinsem, editorem internetového kulturního magazínu Agulha Revista de Cultura. Žije ve Fortaleze na severovýchodě Brazílie. On to byl, kdo postupně vydal formou ilustrací na sto padesát mých koláží a maleb, k tomu texty o českém surrealismu, především o výstavách v Galerii Čertův ocas v bývalém Mohelském mlýně na řece Jihlavě.
A teď je tu Martinsovo nové uznání. Zvukové. Zhudebnil s ballad-jazzovým doprovodem některé verše z Jezdce z chodníku.
Knížku jsem mu poslal. Netrvalo dlouho, překvapil mě zásilkou čtyř zhudebněných, česky nazpívaných haiku a básní. Krásný, přitom až nepochopitelný poslech. Vyměnili jsme si pár naléhavých dopisů. Nakonec doznal, že si pomohl umělou inteligencí. Tak jsem získal konkrétní příklad invaze razantní veličiny do světové kultury. Zhudebnění a nazpívání textů je nové, podmanivé, dost se líbí. Martinsovi náleží vřelý dík. Ale! Co až přijde doba, kdy uvidíme video o nás samých? Budeme něco činit, o něčem hovořit, ale my to nebudeme, jen skořápky bez duše, dokonalé studené nic.
Je Martinsův hudební přídavek někde k nalezení?
U něho, u mne a několika blízkých, jimž jsem se v nadšení pochlubil. Když se ztišily první důvodné emoce, zůstaly otázky. Martins zdůraznil, že přece jde jen o neškodný pokus. Mohl bych nahrávku vypálit na CD. Ale raději setrvám v netušení, co přinese čas. Ostatně budu nejraděj, když i při uznání zajímavosti a snad i přitažlivosti umělé krásy bude tradičně zprostředkovaným veršům přiznána jistá způsobilost zaujmout.
Umělecko-technologickým elektronickým mostem náš rozhovor končí. Potvrdil, že lidské přátelství, poezie a snová fantazie nemají hranice. A když se do toho vloží AI…? Janu Dočekalovi děkuji za rozhovor.
