Lékařem by neměl být člověk, který nemá rád lidi, říká MUDr. Jiří Šustáček
Profilovka
23. 03. 2024
visibility 430

 

Významné životní jubileum oslavil letos emeritní primář chirurgického oddělení Nemocnice Nové Město na Moravě MUDr. Jiří Šustáček. Pro novoměstskou nemocnici pracuje krásných sedmačtyřicet let. Jeho kolegové si ho váží, pacienti jej mají rádi. Je pro ně člověkem s velkým srdcem, který nejen léčí, ale také jim naslouchá.

MUDr. Jiří Šustáček slaví v tomto roce osmdesátiny. „Narodil jsem se před osmdesáti lety v Radešínské Svratce v kuchyni. Mamince bylo čtyřiačtyřicet. Tehdejší porodní bába Vítková, a to nemyslím nijak hanlivě, protože porodní bába, to byl někdo, mi pomohla na svět,“ přibližuje s úsměvem okamžik svého narození MUDr. Jiří Šustáček.

Radešínské Svratce jste zůstal věrný po celý život?

S krátkými přestávkami. Na osmiletku jsem chodil nejprve do Radešínské Svratky a pak do Bobrové. Poté jsem vystudoval chemickou průmyslovou školu v Brně. Rok jsem pracoval v chemické továrně, v Lachemě. A po roce jsem se přihlásil na lékařskou fakultu.

Co vás k tomu vedlo?

V Lachemě jsem pracoval s Františkem Eichlerem, kterého vyhodili z medicíny. A on mi dal své učebnice a říkal mi, ať jdu na medicínu já. Tak jsem šel na pohovor a oni mě vzali. Ale byl tu ještě jeden impuls, který mě dovedl ke studiu medicíny. Ještě před tím jsem šel s maminkou z lesa a cestou jsme potkali inženýra Mičku, tehdejšího předsedu JZD. Ten se s námi zastavil, chvíli si s maminkou a se mnou povídal, a pak jen tak mezi řečí mamince řekl, že by ze mě byl dobrý doktor. Tak jsem ho vzal za slovo. (smích). Těší mě, že můžu bližnímu pomoci, když ho něco bolí. Že mu můžu pomoci k uzdravení. Člověk tak nežije zbytečně, je užitečný. I když každá práce je hezká. Smekám i před tím, kdo třeba dovede dobře zamést ulici. Jen se mi nelíbí, když někdo dělá něco polovičatě.

Po studiu jste nastoupil hned do novoměstské nemocnice?

To ještě ne. V osmašedesátém roce jsem byl jedním ze zakládajících členů Spolku brněnských mediků. To mi tak trochu pošramotilo kádrovou reputaci. Měl jsem pak nastoupit na urologické klinice v Brně, ale nakonec jsem nesměl. Tak jsem to zkusil v Novém Městě, ale ani tam mě nevzali. Takže jsem nastoupil do psychiatrické léčebny v Jihlavě. Tam jsem byl půl roku a musel jsem na povinné kolečko do jihlavské nemocnice na chirurgii. A tehdejší pan primář mi nabídl, abych u něj zůstal. Já jsem to celý šťastný přijal. Dostal jsem v Jihlavě byt a oženil jsem se.

Ale nezůstal jste tam.

Vrátil jsem se zpátky do Radešínské Svratky. Maminka zůstala sama a já jsem jí musel pomoci. Zeptal jsem se tehdejšího primáře novoměstské chirurgie, docenta Manna, jestli by mě nevzal do Nového Města. A on že ano. A tak jsem 1. března 1977 nastoupil na chirurgické oddělení do novoměstské nemocnice. Rok a půl jsem ve všední dny přespával u maminky a o víkendu dojížděl za rodinou do Jihlavy. Pak se pan primář rozčílil, vlítl na ředitele OÚNZu (Okresní ústav národního zdraví) a měl jsem byt za tři dny. (smích)

Profesor Mann pracoval mimo jiné na výzkumu na poli experimentální chirurgie, což v obyčejných zdravotnických zařízeních nebývalo zrovna běžnou praxí. Tím pádem byla i novoměstská nemocnice něčím výjimečná.

Když jsem u něj začínal, byl ještě docent. Byl opravdu dobrý. Dělala se tu medicína na velmi vysoké úrovni. Měl i psinec s pokusnými zvířaty. Díky tomu se například podařilo vyvinout pletené cévní protézy „Mikrofroté“. To je naše dílo ve spolupráci s Výzkumným ústavem pletařským v Brně. Tyto protézy se nejprve implantovaly psům. Za rok se protéza vyjmula a byla podrobena dalšímu výzkumu. Cévní protézy „Mikrofroté“ se dělají dodnes. Další výzkum se týkal například transplantace slinivky břišní. Spoustu věcí jsme tu dělali jako první nebo druzí v republice. Na kliniku do Brna se posílalo jen minimum pacientů, skoro všechno jsme zvládli léčit tady. Novoměstská nemocnice byla tehdy okresní nemocnicí pro spádovou oblast sto třicet tisíc obyvatel. Kromě onkologického lůžkového oddělení měla kompletně všechna oddělení. Postupně se ale začalo od některých věcí ustupovat.

Vy jste se posléze stal primářem a na rok také ředitelem nemocnice.

Ředitelem jsem byl od 1. ledna 1990. A byl jsem jím rok, na půl úvazku. Ale po roce jsem to položil a šel raději zase dělat chirurgii.

A začal jste organizovat Setkání českých a slovenských chirurgů na Moravě ve Skalském dvoře. Účastnily se ho stovky odborníků.

Tato setkání, která všichni znali jako Skalák, se postupně stala velice slavnými sjezdy. Zastavila je až covidová pandemie. V jednom roce na Skalský dvůr přijelo 450 chirurgů. Akce bývala dvoudenní. Absolvovali jsme nejrůznější odborné přednášky, vyměňovali si zkušenosti. A nechyběl ani doprovodný program se společenským večerem. Byl to pojem, velká společenská událost. Letos by se mělo na tuto tradici znovu navázat.

Jste stále profesně aktivní, vaši pacienti vás mohou najít v novoměstské nemocnici v chirurgické ambulanci.

Už pouze jeden den v týdnu. Je to svým způsobem omlazující. Přicházím mezi mladé lidi, poslouchám jejich názory, jejich problémy. Pro mě je to nejen pracovní, ale i společenská událost.

Jak vnímáte mladou generaci lékařů?

Vlastně to už za mě řekl profesor Koutecký. Vyjádřil se, že proti mladé generaci vůbec nic nemá, jen je přesvědčený o tom, že někteří mladí kolegové zapomínají, že člověk má nejen tělo, ale i duši. V tom také spočívá princip důvěry pacienta k lékaři. Babička nejde k doktorovi jen proto, že ji bolí rameno. Jde k němu s tím, aby mu kromě o potížích s ramenem popovídala i o svém trápení. Jak jí doma zlobí děda, co děti a tak podobně. A lékař by ji měl vyslechnout. Je to určitý druh psychoanalýzy. Takoví by lékaři měli být. A ne dívat se jen na výplatní pásku. Lékaře by neměl dělat člověk, který nemá rád lidi a nerad je poslouchá. Nechci mladou generaci kritizovat, ale mrzí mě, že v medicíně hrají v poslední době čím dál větší roli peníze.

 

MUDr. Jiří Šustáček

Narozený 15. 2. 1944 v Radešínské Svratce. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Brně a Lékařskou fakultu univerzity J. E. Purkyně v Brně. Po studiích působil na psychiatrické klinice v Jihlavě, poté na chirurgickém oddělení Nemocnice Jihlava. V Nemocnici Nové Město na Moravě od roku 1977. Od roku 1991 až do roku 2005 primářem chirurgického oddělení Nemocnice Nové Město na Moravě. Věnuje se práci v České lékařské společnosti J. E. Purkyně, které od roku 1991 předsedá, dále je čestným členem v České chirurgické společnosti ČLS J. E. Purkyně, čestným členem Slovenské chirurgické společnosti SLS, členem v čestné radě České chirurgické společnosti. Byl oceněn medailí prof. Karla Maydla za rozvoj české chirurgie a cenou primára Bauera Univerzity P. J. Šafárika v Košicích za rozvoj v oboru traumatologie. V roce 2022 získal Ocenění Nového Města na Moravě a v témže roce obdržel i pamětní medaili od České lékařské komory OS Žďár nad Sázavou.

 

Nejčtenější
1
Post image
2
Post image
3
Post image