Vrchol Manáslu nevyšel, pomoc potřebným ano

TŘEBÍČ/MANÁSLU (juh) – Je to jen pár měsíců, co jsme s Michalem Kalhotkou seděli nad kávou v redakci Horáckých novin. Působil odhodlaně. Vyprávěl nám, jak se po zdolání argentinské Aconcaguy (6 960 m n. m.) připravuje na svůj dosud největší sen – výstup na osmou nejvyšší horu světa, nepálskou Manáslu (8 163 m n. m.). Stal se součástí expedice Honzy Trávníčka, plánované na září. Jeho osobním cílem byla kromě sportovního úspěchu i podpora organizace Na počátku. Teď je konec října a my s rodilým Třebíčákem, který se jinak živí jako technolog velkokapacitních kuchyní, sedíme znovu. Z vrcholu horolezeckých plánů však sešlo. Zasahovala totiž sama příroda.

Co přesně se v Himálaji stalo?

„Už samotná cesta do base campu neprobíhala tak docela podle plánu. Do Nepálu jsme přijeli jen týden po obrovské povodni, kterou sledoval celý svět,“ začíná své vyprávění Michal Kalhotka. „Všechno bylo ještě živé, a i když jsme nebyli přesně v té oblasti, zasáhlo nás to. Museli jsme změnit trasu a byla to pro nás obrovská komplikace. Do vesnice, kde jsme se potřebovali ubytovat, jsme přijeli někdy v noci. Šli jsme spát, ale žádný velký odpočinek nás nečekal. Už cestou jsme viděli, jak je to tam zničené… Asi ve čtyři ráno nás probudily píšťalky a začala evakuace, protože i v našem údolí se nad námi na kopcích utrhl obrovský sesuv půdy. Ten zasáhl několik domů v jedné vesnici a zničil most, přes který jsme chtěli pokračovat. Nevěděli jsme, co se bude dít, všichni se báli, prostě panika.

Naštěstí to nakonec dobře dopadlo a mohli jsme pokračovat, i když opět jinudy, než jsme měli v náhradním plánu. Znovu jsme museli překopat plány a trek do base campu jsme začínali tam, kde se obvykle končí. Tím jsme přišli o další dva dny. A aby toho nebylo málo, zažili jsme i malé zemětřesení. Když jsme leželi lodge a země se pod námi chvěla, říkali jsme si, co ještě přijde. Nakonec jsme to ale zvládli a do základního tábora dorazili. Zdálo se, že útrapy jsou za námi a všechno půjde tak, jak jsme si přáli. Nebe modré, prostě paráda.“

Výprava však nakonec dopadla tak, že jste se na vrchol nepodívali. Kdy přišel ten zlomový moment, kdy jste si řekli: „Končíme, jde o život.“?

To je pro každého horolezce ten nejhorší možný okamžik. Po několika měsících tvrdých příprav, po všech těch trénincích a plánech, kdy už se konečně začínalo dařit. Začaly aklimatizační výstupy, vynášky materiálu… V Bengálském zálivu však vznikl cyklon, který tam neměl co dělat. V té době se počasí podle všech předpovědí a prognóz takto chovat nemělo. Cyklon ale přešel až nad Nepál. V horách to způsobilo naprostou sněhovou kalamitu. Nahoře napadly snad čtyři metry sněhu. V základním táboře, který leží v necelých 5 000 metrech, ho napadly dva metry. Byla to opravdu situace bez možnosti volby.

Neměli jste pocit, že by to přece jen šlo zkusit?

Měli jsme trochu takové myšlenky, říkali jsme si: „Zkusme to, počkejme.“ Ale po všech těch informacích, které se k nám dostaly, nám došlo, že na horu už se prostě nikdo nevrátí. Ta hora zůstane bez vrcholu minimálně po zbytek letošního roku. Ty emoce z toho samozřejmě byly obrovské. Člověk si hned začne v hlavě promítat, co mohl udělat jinak, jestli to přece jen nezkusit. Ale my jsme opravdu neměli na výběr. Bylo by to prostě sebevražedné.

Zklamání muselo být po všech těch přípravách veliké…

Bylo to hodně emotivní, to nezastírám. Ale myslím si, že to hlavní, co si každý z nás uvědomil, bylo, že jsme v bezpečí a že jsme se všichni vrátili domů zdraví. Každý si z toho odnesl spoustu zážitků, navázala se nová přátelství a získali jsme obrovské zkušenosti. Myslím, že to je to, o čem ty hory nakonec jsou. Navíc tyhle zkušenosti jsou mnohdy cennější než samotný vrchol.

Bohužel jsme tam zažili i smutné chvíle, protože na Manáslu letos zemřeli čtyři lidé. Dva z nich jsme dokonce potkali v kempu. Byl to šerpa s indo-německým horolezcem a řešili jsme, jestli jít dál, nebo sestoupit. Honza Trávníček to se svými obrovskými zkušenostmi vyhodnotil tak, že ústup je jediná správná varianta. Byla tam ještě skupina kluků ze Slovenska, které se nám podařilo přesvědčit, aby zatím alespoň nechodili výš. S nimi to tedy dopadlo dobře. Ona dvojice vystoupila do třetího tábora, kde však v noci spadla lavina.

Ti další dva nezemřeli na cestě, ale vlivem zdravotních potíží. Je třeba si uvědomit, že v nadmořských výškách, ve kterých se tam člověk pohybuje, probíhají i banální onemocnění nebo poranění zdlouhavě a komplikovaně. Prostě na tyto polohy nejsme stavění.

Takové expedice však skoro nikdy nemají jen jeden cíl. Tím hlavním je asi vylézt na vrchol, ale třeba vy jste měl jeden velký sociální cíl. Byly tam ještě nějaké další?

Myslím, že první a hlavní cíl je vždycky vrátit se v pořádku domů. A to se podařilo. Druhý cíl byl dostat se na vrchol, nebo alespoň co nejvýš bez přídavného kyslíku. My jsme se dostali do třetího kempu, tedy do výšky 6 750 metrů. Výš nás počasí nepustilo. Celý kopec byl abnormálně lavinézní a nebezpečí bylo skutečně extrémní. To už jsme si říkali – a Honza Trávníček to formuloval velice jednoduše a přesně –, že na tom kopci už jsme neměli co dělat.

Můj sociální cíl spojený s organizací Na počátku se ale vydařil nad očekávání a všem, kdo nám přispěli, obrovsky děkuji! Cílová částka na transparentním účtu byla 80 163 korun, což odpovídá výšce Manáslu, ale dobří lidé nás zatím poslali až do výšky 92 000 metrů!

Teď už jen zbývá peníze slavnostně předat. Právě dnes jsme si potvrdili datum přednášky, kterou budu pořádat a při níž k předání dojde. Bude to 6. listopadu v 18 hodin v náměšťské sokolovně. Podílet se na tom bude i město Náměšť a kulturní středisko. Bude to příjemné povídání s promítáním fotografií a videí. Přímo na místě proběhne další benefiční akce, při níž půjde dobrovolné vstupné přes Honzu Trávníčka přímo na pomoc Nepálu. Spojíme tak dvě sociální akce dohromady. Pro Honzu Trávníčka je Nepál druhý domov a přesně ví, kam ty peníze poslat, aby pomohly nejvíc.

S tím sociálním cílem jsem ale na expedici nebyl sám. Vím, že i někteří další členové měli jiné sociální cíle a také jim se je podařilo naplnit. Z toho vyplývá, že Češi mají velká srdce, zvláště pak přátelé vysokých hor.

Chystáte se s organizací Na počátku spolupracovat i nadále?

Přiznám se, že mi projekt přirostl k srdci. Vím, co všechno tato organizace dělá, a budu rád, když spolu zůstaneme v kontaktu a já jim, až to bude možné, opět pomohu.

Vraťme se ještě do toho kempu. Mnozí si představují base camp jako pár opuštěných stanů v závějích. Vy jste mi ale říkal, že letos tam byla spousta lidí…

To je pravda. Byla tam obrovská spousta lidí. Představte si, že na každého klienta průměrně připadají dva šerpové, takže se tam nakonec potkalo klidně patnáct set lidí najednou. A taková koncentrace je na tom kopci pak strašně znát. Člověk to ale musí brát takové, jaké to je.

Vaše profese je kuchař. Podílel jste se nějak třeba na tvorbě jídelníčku?

Kdepak! To má Honza Trávníček skvěle zmáknuté a jeho nepálský kuchař Kiran je vynikající. Je naprosto neuvěřitelné, jaká jídla dokázal v přece jen polních podmínkách vykouzlit. Jak po chuťové, tak samozřejmě po nutriční stránce byla naše kuchyně báječná a profesionální. Klobouk dolů.

A jací vlastně jsou všichni ti lidé, kteří míří do vysokých hor? Překvapila mě vaše poznámka o lidech, kteří nevědí, jak si nasadit mačky.

Z toho, co jsem měl možnost vidět, jsou tam bohatí turisté třeba z Asie, například z Číny, kteří si to prostě jen zaplatí. Nemají zkušenosti s horami, nemají k nim vztah a nevědí ani, jak si nasadit mačky, natož jak se jistit na nějakém fixním laně. Mají s sebou šerpu, který jim obleče bundu a ukáže, co mají dělat. Oni si pak udělají báječné selfie a to nasdílejí. A tím jejich láska k horám končí.

Na druhou stranu přinášejí do Nepálu nezanedbatelné množství peněz. To nelze nevidět. Není to jednoduché.

Jaké jsou vaše další plány? Manáslu jste letos nezdolal. Budete to zkoušet znovu?

Něco v hlavě máme, to určitě. Nepál je krásný, říká se, že kdo tam jednou vleze, ten se tam chce vracet. Nechci říkat, co to bude, ale chci to zkusit znovu. Nepál je zkrátka strašně krásná země, ta příroda, hory… Já tyhle kopce miluju.

Foto: Michal Kalhotka

a archiv expedice