Bert Kaštan byl na Šestidenní nejmladší, s týmem dojel šestnáctý

VELKÉ MEZIŘÍČÍ/TŘEBÍČ (juh) – Začátkem října jsme navštívili usedlost rodiny Kaštanových nad Medřičí a mezi motorkami, které jsou tam úplně všude, si vyprávěli o historii této pozoruhodné rodiny. Nadšená posedlost pro motocyklový sport tam koluje v žilách již třetí generace, a jak se zdá, je stále ušlechtilejší. Dědečkovi, který se závoděním na dvou kolech začínal, přezdívali „nejrychlejší švec“, táta Ivo příjmení Kaštan dostal do širokého povědomí motocyklového sportu úspěchy během třiceti let závodění. Příjmení Kaštan znali fanoušci z mistrovství světa i Evropy, vytvořil rychlostní rekord na solných pláních Bonneville a legendární DAKAR absolvoval na motocyklu dokonce devětkrát. Ale to jsme si už říkali minule.

Když jsme se minule loučili, vrcholily přípravy na odjezd do portugalského města Grândola. Přes laskavost a srdečnost byla cítit nervozita, protože při takto náročné akci se nesmí na nic zapomenout.
Dnes je situace úplně jiná. Je po závodě a Bert, nejmladší jezdec závodu, dojel! A co víc, dojel skvěle. Doslova tím vytřel zrak nejen soupeřům, ale popravdě i členům mateřského týmu, který - ač mu držel pěsti ze všech sil - měl své pochybnosti. Do šestnácti let nutně nasbíráte méně zkušeností než zkušení starší jezdci. A pak ta motorka. Dvoutaktní stopětadvacítka Sherco SE 125 Factory není svým výkonem nejvhodnější stroj pro tento závod. Ale vzhledem ke svému věku silnější stroj mít nemohl.

Jaký tedy závod byl? O rozhovor jsme tentokrát požádali oba Kaštany a také Martina Riga, který nejen že týmu poskytl svou dodávku, ale Bertovi dělal tzv. najížděče. Opět sedíme mezi samými motorkami. Tentokrát však ne u Kaštanů v Medřiči, ale v Třebíči na Spojovací ulici ve firmě RIMOTO.

Bert Kaštan

Když jsme spolu mluvili posledně, chystal jste se na odjezd a nevěděl jste, do čeho jdete. Změnilo vás to, když teď máte Šestidenní za sebou?
Jak to říct… Nezměnilo. Splnil jsem jeden cíl, dojel jsem to, ale pořád chci pokračovat dál. Těch cílů mám víc, teď bych chtěl postupně vyhrávat a být mistrem světa. Tohle je jeden dílek do skládačky, kterou musím jednoho dne poskládat. Byl jsem připravený, že kdyby to první den „keclo“, tak motorku nějakým způsobem dotlačím do cíle. Bylo mi jedno, jak se tam dostanu, ale dostat jsem se tam musel. 

A když jste projel cílem? Jaké to byly pocity?
Já jsem si to ještě pořádně neuvědomil. Doteď ne. Bylo to pěkné, ale kdybyste mi řekl, že zítra jedu znovu, tak bych jel. Byly to samozřejmě krásné pocity, když se na to půl roku chystáte. Přitom před startem to vypadalo, že možná ani neodstartujeme. Aleš Knoll říkal, že je otázka, jestli vůbec vyjedeme. Já jsem pořád měnil svíčky, Petrovi Součkovi něco chrastilo v motoru a Alešovi se rozbil blatník a neprošel hlukovou zkouškou. Naměřili mu nějakých 125 decibelů a maximum bylo 111.

Co vám na trati dávalo nejvíc zabrat?
Všechno. Nejtěžší bylo, když jsme poprvé vjeli do písku. Zpočátku jsem vůbec nevěděl, jak na to. Ale po dejme tomu pěti stech metrech se to změnilo. Najednou mi to začalo jít. Našel jsem si takový plovoucí styl, nechal jsem motorku plavat a začalo mě to bavit. V rychlostních zkouškách ale byly kousky, které mě vůbec nebavily. Hrozně hluboký písek, metrové díry dolů a hned zase nahoru... Jeden den se jelo kolem dálnice v takové metrové uličce právě v takovém hlubokém písku s metrovými dírami. To mě hodně štvalo, ale taky hodně naučilo.
 
Který z těch šesti dnů byl nejtěžší?
Třetí. Dostali jsme takovou krabičku, jejíž pronájem stojí sto eur, a když se vám stane něco opravdu vážného, zmáčknete tlačítko a zavoláte SOS. Třetí den jsem k tomu neměl daleko. Čekal jsem, že se motorka někde rozpadne, zadře se motor nebo dojde benzin, nebo se někde rozbiju, zmáčknu to tlačítko a bude konečně konec. Pojedu domů a už se nebude nic prášit…

Ten den jsem se zasekl mezi šutry a hrozně mě bolel kotník, se kterým jdu zítra na operaci. Musel jsem najít jiný styl, abych nohu šetřil a zároveň v tom nějak jel, abych měl na testech ještě sílu na nějaký výsledek.

A bylo to vyčerpávající. Třetí den ráno brzy vstávat… Navíc jsem spal v dodávce, protože jsme měli hotel třicet kilometrů od depa a já nechtěl každé ráno dojíždět a riskovat nějaký problém po cestě. Děsil jsem se, že neodstartuju. A už mě to přestávalo bavit. 

Takže ostatní dny v klidu?
První dva dny byly v pohodě. Do první tankovačky krásný terén, plynulý a rychlý, do druhé už těžší, ale fakt pěkný, a přejezdy většinou po rovinách. Třetí den se jela dvě kola. Zamotali nás po lesích, po šutrech, najednou jsem přijel do nějakého koryta a asi půl kilometru jsme jeli ve velkých balvanech omletých od řeky. To bylo hrozné. V prvním kole jsem si hrozně přál, ať to druhé zruší. Nezrušili. A pak jsem zase objevil styl a zase mi to začalo jít. Naštěstí ten den zrušili první, pískový test, což byla velká úleva. Čtvrtý den už byl úplně krásný. Pátý den jsem byl hrozně nervózní, bál jsem se, že se něco stane a nedojedu. A šestý den ještě těžší přejezd a pak už písek a konec.

Motorku znáte doslova do posledního šroubku. Nezklamala?
Když jsme trénovali, byly tam nějaké lehké problémy, ale to se všechno vyřešilo. Kromě dvou svíček neměla žádný problém. Teď jsem ji rozdělal a pístní kroužky jsou úplně vypálené. Pátý a šestý den podle mě neměla skoro žádnou kompresi, jako by tam ty kroužky vůbec nebyly. Jinak fungovala krásně. Když jsem ji rozebíral, tak se musím pochválit, kromě pístu tam není nic, co by bylo hodně rozbité.

Byl jste nejmladším jezdcem nejen z Čechů, ale z celé Šestidenní. Jak vás ostatní brali?
Nikdo mi nevěřil. Ani mně, ani motorce, protože jsem letos měl horší sezonu. Čekali, že druhý, třetí den vypadnu a nezvládnu to. Já jsem si myslel, že budu jenom nejmladší z Česka. Pak přijela máma, byla tam jako novinářka, a zjistila, že jsem nejmladší v celém závodě. Postupně se to lidé dozvídali 
a sledovali mě.

Za AMK Zalány jste jel s Alešem Knollem a Petrem Součkem. Znali jste se předtím?
S Alešem jsme se seznámili na minulé Šestidenní v Bergamu, kde jsem byl jako divák. 

S Petrem jsme se znali ze závodů, ale moc jsme se nebavili. Nejvíc jsme se poznali až ve dnech před startem, když jsme spolu jezdili prohlížet testy a trénovali přímo tam. Samozřejmě jsme si pomáhali. Já jsem se hodně vyptával, občas je asi štvalo, že se ptám na blbosti víckrát, ale pak pochopili, že asi dělám dobře, protože na závodě jsem neměl žádný problém.

Kluci z týmu vám ale věřili, ne?
Mně věřili, motorce moc ne. Té nevěřil nikdo. Jenom já.

Je vám šestnáct a tým skončil šestnáctý. Věříte na magická čísla?
Trošku jo, ale jen lehce.

Maminka kdysi sama závodila a v Portugalsku byla jako novinářka. Jak závod prožívala?
Hodně. Občas jsem jí říkal, ať to neprožívá víc než já, že mě znervózňuje. Martin jí říká nejrychlejší Panda v Portugalsku. Měla půjčenou Fiat Pandu a všude byla na čas, rychleji než já. Nechápu, jak to dělala.

Jaké máte plány?
Teď už mám po sezoně. Příští rok chceme jezdit asi Evropu. Něco tady v Česku a příští rok Šestidenní ve Walesu. Větší plán do budoucna je možná Dakar a mistrovství světa. Postupně výš a výš. Ale to až od osmnácti.

Martin Rigo

Jak jste se s Kaštanovými dali dohromady?
Ivo Kaštan je velké jméno. Tak jako mají hokejisti Jágra, tak Ivo Kaštan v motorkovém světě znamená docela hodně. S Bertem spolupracujeme, je ambasadorem naší prodejny a známe se strašně dlouho. Pak jsem si koupil motorku, se kterou se dá jezdit do terénu tak jako Bert. Ivo to uviděl, vešel do dveří a povídá: „Ahoj kamaráde, já bych tě potřeboval na Šestidenní. Koukal jsem, jak jezdíš po polních cestách a po lesích.“ K tomu přišla i sponzorská výpomoc, poskytli jsme jim auto. Fandíme mu, protože je to hodně mladý, nadějný jezdec od nás z kraje, a takového jezdce podpořit je podle mě naše povinnost. Kaštanovi tedy jeli naší dodávkou a já jsem s paní Kaštanovou přiletěl až den před závodem.

Bertovi jste dělal najížděče. Co to znamená?
Představte si, že ten kluk sedne na motorku a vyrazí z Třebíče do Kladna, jenže lesem. Výjezdy, sjezdy, těžký terén. Cestou jede úplně sám a má takzvané cross testy a tankovací zóny. Já sednu ráno na motorku, vyjedu si v klidu třeba hodinu před ním a jedu do první tankovací zóny. Já to mám po silnici nebo zpevněných cestách 50 až 60 kilometrů, on 70 až 80 kilometrů těžkým terénem. A jsem pořád na telefonu. Na zádech mám batoh s náhradními díly, kdyby mu něco bylo, tak mu je přivezu. Ale pomáhat mu nesmím, na motorku nesmím sáhnout. Všechno musí montovat sám. Já mu můžu podávat nářadí, utřít brýle nebo sponzory na motorce. S sebou mám i lano, abych ho v případě poruchy dostal z terénu do civilizace. A to jsem opravdu považoval za velmi pravděpodobné, protože stopětadvacítka to v tom terénu měla strašně náročné.

Muselo se lano použít?
Nemuselo.

A kdyby muselo, skončil by?
Ne. Každý má takzvaného žolíka. Jeden den se může stát, že nedojede. Dostane penalizaci třeba hodinu, dvě, což ho vyřadí z dobrého výsledku, ale může v závodu pokračovat. Když dá do dalšího dne motorku do pořádku a v určitý termín ohlásí, že jede, může další den pokračovat. Ale žolík je jenom jeden.

Věří se tam na sportovní čest, nebo jsou tam hlídači?
Jede se čestně. Všechny motorky jsou zaparkované na jednom místě, tady to bylo na výstavišti, a stojí jich tam 600. Ráno k ní jezdec přijde a má deset minut, aby ji zkontroloval. Nesmí ji nastartovat ani ohřát, dovede ji na start, tam teprve nastartuje a ve své minutě musí odjet. Nikdo jiný k tomu nemůže. Celý den je na trati, a když večer přijede, má patnáct minut na to, aby si motorku opravil. Vyměnit olej, pneumatiky, dolít benzin, očistit, zkontrolovat. Za patnáct minut přezout gumy, to je docela fofr. A to vše pouze on.

Jaké byly ty tratě?
Škaredé. Vůbec jsem mu to nezáviděl. Představte si, že jedete jako na Sahaře, v prachu. Když jdete pěšky, noha se vám boří. A teď tam projede přes 600 motorek, jedou dvě kola. Prach, prach, motorka vám neustále plave a klouže, k tomu výjezdy, občas kamení. Strašně nepříjemný terén.
A to na slabé stopětadvacítce…

Do písku potřebujete motorku, se kterou jedete zlehka a jen jemně přidáváte. Když dáte moc plynu, hrabe a hrabe a nejde dopředu. Jenže stopětadvacítka umí jet jenom ve vysokých otáčkách, kdy má výkon na zadním kole. O to je to s ní složitější.

Věřil jste, že to Bert dá?
Pravděpodobnost, že to nedojede, byla tak velká, že jsem měl letenku koupenou jenom tam. Opravdu. Zpáteční jsem si nekoupil, protože jsem nevěděl na kdy. Říkal jsem si: Je mladý, divoký, první den někde trefí strom a pojedeme domů. 

A u toho typu motoru jsem nevěřil, že vydrží v prachu, kterého sežere strašně moc. Ale Bert každý den přijel. Vždycky jsem si říkal, jestli vůbec dorazí do tankovačky nebo do časové kontroly. Sledoval jsem hodinky, začala nervozita, přijede, nepřijede. Telefon nezvoní, takže asi je to v pořádku, nebo se tam někde vysypal… A pak se objevil. Postupem dní jsem už obavy skoro neměl, protože jsem mu začal věřit víc a víc. Poznal jsem, s jakým nadhledem jede a jak to má zmáknuté. Opravdu dokáže jet hlavou, tak aby to dovezl do cíle. A on to udělal. Klobouk dolů.

Ivo Kaštan

Před odjezdem jste vzpomínal, že jste svou Šestidenní v Americe nedokončil. Bert to teď v šestnácti dokázal. Je to pro vás určitá satisfakce?
Satisfakce… jenom v tom pozitivním slova smyslu. Zkrátka Bert dokázal to, co já ne, protože je lepší, než jsem tehdy byl já.

Máte za sebou devět Dakarů a třicet let závodění. Co bylo těžší – sedět sám na motorce v poušti, nebo sledovat syna na tak náročném závodě?
To se nedá srovnávat. Když jsem jel poprvé pouští, byl jsem o šestnáct let starší než on šestnáctiletý. Jen jsem si užíval kouzlo té chvíle a stejně i teď na 6DAYS jsem si užíval kouzlo té chvíle. Bylo to emotivní, nepopsatelné. Takové to – fakt se mi to nezdá, ono se to děje…?! Těžší bylo samozřejmě sledovat syna. Asi tak o 99 procent. Ráno na rampě nastartoval motorku, zamával mi a zmizel za zatáčkou vstříc náročnému terénu. Bylo to jen a jen na něm. I tak jsem v myšlenkách jel celý den s ním…

Překvapil vás Bert během těch šesti dní něčím? Byl okamžik, kdy jste o něj měl skutečný strach?
Překvapil? Absolutním klidem a soustředěním. Strach? Při každém zazvonění telefonu od manželky nebo Martina. Zakázal jsem jim volat, jenom psát zprávy. Jako otec o něj mám strach každou vteřinu, kdy ho nevidím. První rok svého života spal na mé hrudi, abych si byl jist, že dýchá.

Jak hodnotíte jeho výkon z pohledu zkušeného závodníka? V čem má podle vás největší talent a na čem musí ještě zapracovat?
Splnil si sen a výzvu, po které toužil, musel pro to udělat neskutečně moc a má talent si to užít, vnímat, závodit… Zlepšit? Třeba angličtinu. Může zkusit i italštinu, němčinu a španělštinu. O tom je svět, i ten závodnický.

Váš otec byl úspěšný motocyklový závodník, vy jste absolvoval devět Dakarů a teď Bert dokončil jubilejní Šestidenní. Co pro vás znamená pokračování této rodinné tradice?
Není dne, abych si já nevzpomněl na svého tátu. Pokud to tak jednou bude mít Bert, mělo to celé smysl.