Co mě v Americe nejvíc překvapilo

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petra Klementová

před 2 hodinami

TŘEBÍČ / SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ - Měla jsem možnost strávit několik dní v Americe a poznat kousek života v Kalifornii. Pro někoho je to místo známé jen z filmů, jiný tam už třeba byl. Já bych vám teď ráda ukázala svůj vlastní pohled a postřehy, co mě na téhle cestě nejvíc překvapilo.

Ne nadarmo se říká, že Amerika je jiný svět. Člověk si to sice může přečíst nebo slyšet od známých, ale dokud tam sám nevkročí, nepochopí. Stačí chvíle v dopravní špičce, aby vám bylo jasné, že pravidla tady fungují trochu jinak než doma. K tomu porce jídla, které by v Česku nakrmily půl rodiny, a města, kde se mrakodrapy střídají s pouští, kaňony a palmami.

Naši cestu jsme začali v autopůjčovně, kde jsme si měli vyzvednout objednané menší auto. Jenže po příchodu na parkoviště jsme zůstali stát s otevřenou pusou. Dostali jsme úplně nové terénní SUV Ford Bronco. Z takového parťáka jsme byli nadšení od první chvíle. A věřte mi, že právě auto se stalo neocenitelným společníkem na všech těch nekonečných amerických silnicích. Už po pár minutách na cestě nám došlo, že právě takové vozy jsou pro Ameriku typické. Na parkovištích stály obrovské pickupy a SUV, které vedle menších evropských aut působí, jako kdyby byly jen v měřítku pro děti. Všude samá mohutná kola, vysoký podvozek a karoserie, která vám zakryje i výhled. Brzy jsme pochopili, že v zemi s takovými vzdálenostmi a terénem je to vlastně logická volba a člověk si na tenhle styl překvapivě rychle zvykne.

Po prvních minutách za volantem jsem pochopila, že řízení v Americe má svá vlastní pravidla. Hned na první křižovatce na červenou, kdy jsem chtěla odbočit doprava, na mě někdo netrpělivě zatroubil. Nechápala jsem proč. Až později na hotelu, když jsem to vygooglila, jsem zjistila, že tady je odbočení doprava na červenou povoleno, pokud zrovna nic nejede. Dalším překvapením byly křižovatky se stopkou ve všech směrech. To jsem do té doby neznala, takže opět následovalo hledání na internetu a zjistila jsem, že přednost má ten, kdo na křižovatce zastaví první.

Silnice jsou navíc rovné a nekonečné, jako by zatáčky snad vůbec neexistovaly. Často mají tolik pruhů, že se v nich zpočátku snadno ztratíte. Některé dokonce fungují jako rychlostní pruhy za příplatek, jenže nejednou se stalo, že auta v těch placených jela pomaleji než ta v obyčejných. Hodně mě zaujaly i semafory umístěné až za křižovatkou. Po pár dnech mi to přišlo mnohem praktičtější. U nás se totiž někdy stane, že zastavíte těsně pod semaforem a musíte se pak naklánět, abyste na něj vůbec viděli. Tady máte přehled krásně před očima.

Tankování je taky trochu jiná disciplína. Nejprve zaplatíte a až potom začnete čerpat palivo, což může být zpočátku problém hlavně u auta, které ještě nemáte úplně v oku. Člověk nikdy neví, kolik se mu tam vlastně vejde. Někde je to sice běžné, ale u nás to rozhodně není pravidlo. A pak všudypřítomné značky varující před radary. Hlavně mimo město, a právě proto mě to tolik překvapilo. Objevovaly se snad úplně všude, uprostřed pustiny písku a keřů. A já si říkala, kde ten radar asi je? Schovaný někde v křoví, nebo snad zahrabaný v písku?

Ze silnice se přesuneme do obchodu a tam mě čekalo další překvapení. Ovoce a zelenina se leskly, jako by je každé ráno někdo pečlivě leštil okenou ještě před otevřením. Všechno navíc v obrovských baleních. Malý pytlík chipsů, kousek sýra nebo pár plátků salámu tu prostě nekoupíte. Všechno je „family size“. A k tomu nespočet krabiček s nakrájeným ovocem připraveným k okamžité konzumaci. U nás už to také vídáme, ale rozhodně ne v takovém množství. Regály plné muffinů, sušenek a cookies a obchody samotné? Obří, že by se v nich člověk snadno ztratil.

Na to navazují i restaurace, kde vám na stůl přinesou porce tak velké, že je sotva sníte. Fast food je na každém rohu a klidně hned několik vedle sebe. Samozřejmostí je „bezedný“ nápoj, který známe i u nás třeba z KFC, nebo nekonečné dolévání kávy, které je tam úplně běžné. A led! Ten je prostě všude. V každém pití, na hotelech ledovače dostupné kdykoliv. Bez kostek ledu si tu nápoj snad ani nedáte. A samozřejmě jsme neodolali a vyzkoušeli i místní McDonald’s. První kousnutí byl šok. Opravdu jsem měla pocit, že jím poctivé hovězí maso jako doma a ne polotovar. Jenže ne každá pobočka byla stejná. Narazila jsem i na takovou, kde mi maso připadalo spíš jako nepovedený polotovar.

Kamkoliv přijdete dovnitř, jste najednou jak na Sibiři. Do obchodů jsme začali nosit mikiny, jinak jsme se klepali zimou. Velikost Los Angeles i vzdálenosti mezi městy mě také překvapily. Opravdu obrovské. Mimo dálnice jsme potkávali jen minimum aut. A ty klasické americké domy, přesně jak z filmu. Velká travnatá předzahrádka a před ní hrdě vztyčená vlajka USA.

Žluté školní autobusy jsou opravdu typické, ale víc mě zaujalo prostředí samotných škol. Přesně jak ve filmech o amerických studentech. Kolem budovy obrovské sportovní areály, hřiště, venkovní posezení. Když se hraje zápas, přijde ho sledovat i tisícovka diváků a celá komunita tím žije.

A pak pár úsměvných postřehů. Všude je cítit marihuana. Až později jsme zjistili, že je v některých státech legální. Bezdomovci jsou na ulicích prakticky všude, většinou ani moc nežebrají, spíš se povalují mezi hromadou věcí, o kterých si říkáte, k čemu jim vlastně jsou, třeba trampolína nebo žehlička. A pak ceny. Ano, je to pravda, Amerika je drahá. A když už se smíříte s částkou na cedulce, u pokladny vás čeká ještě „bonus“ v podobě připočtené daně.

Co mě ale opravdu potěšilo, byla povaha Američanů. Nikde jsem se nesetkala s nepříjemností. Všichni byli milí, usměvaví a vždycky se chtěli dát do řeči. Klasické „Hello, how are you?“ tam zaznívá snad na každém kroku. Trochu horší už byla zkušenost s veřejnými toaletami. Obrovská mezera mezi dveřmi a rámem vám soukromí zrovna nepřidá.

Na cestách jsme navštívili spoustu míst, z nichž každé mělo své kouzlo. Národní parky jsou samy o sobě zážitkem i jen projet autem a zastavit tam, kde vás něco zaujme, je nezapomenutelné. Tolik úžasných skal, kamenů a přírodních útvarů, že máte pocit, jako byste se ocitli v jiném světě. Grand Canyon byl zážitek, který mi vyrazil dech. Uvědomila jsem si, že fotka nikdy nepřenese tu pravou energii ani atmosféru. První pohled, to „wow“, se musí zažít na vlastní oči. Stát na kraji a koukat dolů je pocit, který se těžko popisuje.

Stejně tak Údolí smrti. Už při příjezdu vás přivítají cedule varující před extrémními teplotami a tím, že případná pomoc může trvat i několik hodin. V autě s klimatizací si říkáte, že to přehánějí. Jenže pak otevřete dveře a pochopíte. Nikde jinde jsem nezažila takové horko. I když zafouká vítr, není to úleva, ale pocit, jako když vám u obličeje jede fén nastavený na nejvyšší teplotu.

A pak Las Vegas. Kapitola sama pro sebe. Když jsme v noci vjeli na hlavní ulici, nestačili jsme zírat. Všude světla, blikající reklamy, ruch. První myšlenka byla, kolik asi mají měsíční účet za elektřinu. Náš hotel ve tvaru pyramidy byl sám o sobě atrakce. Uvnitř obrovské kasino, kolem dokola desítky pater pokojů a pocit, že se vám otevřel úplně jiný svět. Ve dne jsou ulice téměř prázdné, lidé sedí spíš v klimatizovaných kasinech, v noci ale město ožívá. A pokud si myslíte, že kasino najdete v jedné velké budově, tak ne. Ono je totiž úplně všude. V každém hotelu. Ulice protkávají nadchody mezi hotely a obchody, na každém kroku vám někdo nabízí vstupy nebo různé služby. Největší zážitek? Fontána před hotelem Bellagio. Hudba, voda a světlo v dokonalé souhře. Stáli jsme s pusou dokořán a nevěřili, že voda může tančit do rytmu tak přesně. Celé Las Vegas je vlastně přehlídka mini světů. Projdete pár ulic a rázem se ocitnete v Egyptě, Římě, Paříži nebo New Yorku. Je to bláznivé, kýčovité, ale neuvěřitelně fascinující.

Amerika mě překvapila na každém kroku. Od dopravních pravidel, která nám Evropanům zpočátku přijdou jako chaos, přes gigantické porce jídla a všudypřítomný led, až po ohromující přírodní krásy a šílený svět Las Vegas. Byly to chvíle, kdy jsem se smála, kroutila hlavou i zůstávala stát v němém úžasu. A právě tahle směs kontrastů dělá z Ameriky jiný svět. Svět, který člověk musí zažít na vlastní oči, aby ho opravdu pochopil.

Samozřejmě každý může mít z cestování po Americe jiné dojmy a postřehy. To moje vyprávění není žádný univerzální pohled, ale jen můj osobní zážitek a to, co mě na cestě nejvíc překvapilo.