Děti kapitána Granta neznají slova nesmíš ani nemůžeš

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 2 dny

HARTVÍKOVICE (juh) – Konečně je to tady. Léto! Čas, kdy v České republice vystupuje do popředí jedinečný fenomén: dětské tábory. Každý rok se redaktoři Horáckých novin vydávají do všech stran a snaží se zmapovat jejich neuvěřitelnou pestrost. Nejrůznější organizace pořádají tábory stálé i putovní, pod stany i v chatkách či ubytovnách, v hlubokých lesích, u jezer, u řek, na farmách anebo na bazénech či v tělocvičnách.

První tábor, který jsme v tomto roce 2026 navštívili, je tábor DDM Náměšť. Už úctyhodných 34 let táboří na velice romantickém, ale poměrně exponovaném místě nad Dalešickou přehradou kousek pod Hartvíkovicemi. V jeho čele stojí hlavní vedoucí Honza Kotačka, civilním povoláním starosta Náměště nad Oslavou, který táborovou rodinu provází už od porevolučních let.

Ostrov svobody, Askaban a skoky do neznáma
Dalešická přehrada letos nabízí úžasně čistou a teplou vodu. Celý poloostrov, na kterém tábor DDM Náměšť sídlí, mají táborníci sami pro sebe. Dole v zátoce mají vybudované vlastní přístaviště. K dispozici mají kánoe, rafty, paddleboardy a občas dokonce i jachtu. Místo je opředeno vlastními mýty a specifickou geografií. Podle Jiřího Lysáka, autora krásné příručky Pooslaví a Pojihlaví, je odtud nejkrásnější pohled na přehradu. Skalisku čnícímu nad hladinou zátoky se přezdívá Askaban a z pobřežní skály nad zátokou skáčou odvážní táborníci do vody.

„Podle toho, kolik je zrovna v přehradě vody, má ta skála od tří do šesti metrů,“ ukazuje směrem k hladině Honza Kotačka. „Máme tam takové naše vlastní adrenalinové centrum. Té skále říkáme Raťafák. Ti mladší skáčou z nižších poloh, ti starší a odvážnější pak z úplného vršku. Kdo nemá chuť, může samozřejmě zůstat na pláži u přístaviště a jen tak lenošit v písku.“

Tábor má hluboké kořeny. Všechno to začalo v roce 1993, kdy pod vedením tehdy osmnáctiletého Honzy Kotačky vznikl oddíl Lachtani. Po revoluci se sice masově oživoval skauting, ale v Náměšti se tehdejší zakladatelé rozhodli jít trochu jinou cestou.

„Řekli jsme si, že úplní skauti nebudeme, a začali jsme koketovat s Ligou lesní moudrosti,“ vysvětluje nám cestou zpátky k táboru. „Proto používáme symbol Woodcraftu, ale barvy máme obrácené. Náš štít je modrý a rohy bílé. Dnes jsem za to ale vlastně rád, dává nám to takhle větší smysl.“

Smečka od devíti do sedmnácti let
Na poloostrově nad Dalešickou přehradou letos žije 38 dětí, o které se stará zhruba patnáctka vedoucích. Skvělým bonusem tohoto tábora je skutečnost, že všichni dospělí vedoucí a personál včetně kuchařů prošli táborem jako děti. Tradice se zde dědí z generace na generaci. Tím se tábor svým duchem a pojetím vyrovná klasickým oddílovým táborům.

Tábor trvá celých šestnáct dní, což je na dnešní poměry nadstandardně dlouhá doba. Nejedná se o klasický oddíl, který by se scházel každý týden. Jezdí sem děti z celé republiky, dokonce až od Ústí nad Labem. Aby spolu neztratily kontakt, pořádají pro ně vedoucí během roku ještě podzimní a zimní tábory. Věkové rozpětí je obrovské – od 9 do 17 let.

„To, že sem mohou jezdit teenageři až do sedmnácti let, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal,“ pochvaluje si Honza Kotačka. „Ti starší šestnáctiletí a sedmnáctiletí kluci a holky jsou pro ty malé absolutní vzory. Nemusíte těm nejmenším složitě vysvětlovat, jak se myje nádobí nebo co se v táboře smí a nesmí. Starší to dělají automaticky a přirozeně a malí to od nich prostě jenom kopírují.“

Pod širákem s Julesem Vernem a mladým biologem
Letošní celotáborová hra nese název Děti kapitána Granta. Táborníci se ocitli na samém začátku dobrodružství, kdy na palubě lodi Duncan vyrazili se skotským lordem Glenarvanem zachraňovat ztraceného kapitána Granta a pomáhat jeho dvěma dětem, Mary a Robertovi.

„Verneovky máme hrozně rádi, jsou jednoduché, přímočaré a přitom nesmírně krásné,“ říká Kotačka. „Příběh dětem dávkujeme postupně – část hrajeme jako divadelní scénky, část čte vypravěč. Vypadá to, jako kdyby Jules Verne ty knihy psal snad přímo pro celotáborové hry, ty etapy se nabízejí samy. Letošní hra má celkem 14 etap, každý den hrajeme jednu až dvě. Poplujeme kolem celého světa, takže nás čekají úkoly z různých kontinentů. Celý bodovací systém je navíc nastavený tak, aby nevyhrávali jen ti fyzicky nejzdatnější. Šanci na vítězství má úplně každý.“

Příběhy slavného vizionáře navíc skvěle slouží k nenápadnému vzdělávání. Součástí programu jsou i lekce z přírodovědy a ekologie. „Máme tady mezi vedoucími mladého biologa. Kluka, který sem ještě nedávno jezdil jako dítě a pro ostatní je velkou autoritou. Když jim on v lese vypráví o rostlinách, o tom, jak se podle flóry pozná nadmořská výška nebo proč je dneska venku čtyřicet stupňů ve stínu, děti to berou úplně jinak, než kdyby to slyšely ve škole.“

Zajímavostí je i samotné spaní. Klasické stany jsou na táboře v podstatě za trest a spí v nich jen naprosté minimum dětí. Vzhledem k tropickému letnímu počasí si většina táborníků raději natáhne hamaky mezi stromy nebo si rozloží celtu a spí společně přímo na táborovém hřišti pod hvězdami. Ti starší navíc v těchto dnech plní zkoušku „samotáře“ – spí úplně mimo tábor, starší 12 let zcela sami, ti mladší ve dvojicích.

Hlasy z poloostrova: Od prcků po veterány
Přímo uprostřed táborového dění jsme vyzpovídali několik obyvatel poloostrova, abychom zjistili, jak náročný program prožívají.

Seba (Sebastian, 10 let): „Jsem tady podruhé a příští rok chci jet stoprocentně zase. Je to tu skvělé.“

Agáta (12 let): „Na tábor jedu letos už potřetí. Nejvíc se mi líbí, že je to tu úplně jiné než na ostatních táborech. Nevede sem žádná silnice, neteče tu klasická voda, není tu pevná střecha nad hlavou. A letošní celotáborovka? Ta je prostě skvělá.“

Michal Sázavský (15 let): „Tohle je můj třetí tábor. Baví mě tu úplně všechno. To strašné vedro je sice občas nepříjemné, ale při hrách na to člověk zapomene. Běháme všichni naplno, nikdo tady neodpadává.“

Tadeáš, kterému vzhledem k bujným kudrlinám říkají všichni Beran (17 let): „Letos jsem tu pošesté a mám už ten nejvyšší možný věk pro táborníka. Samozřejmě bych chtěl příští rok jet jako vedoucí, ale ta nabídka musí přijít od současného vedení, já se můžu jen snažit ukázat, že na to mám. Rád vzpomínám na svůj druhý tábor před pěti lety, který byl taky na motivy románu Julese Verna. Prožíval jsem to tehdy jako menší kluk hrozně intenzivně. Tehdy jsme zde uprostřed léta slavili normální Vánoce se vším všudy včetně dárků a stromečku. Na to se nezapomíná.“

Zákazů se zde nedočkáte
A ještě jednu krásnou zvláštnost mají tábory Lachtanů. Neznají tu slova jako nemůžeš, nesmíš, neděj to… Odpovědnost je tu automaticky ponechávána na samotných dětech. A světe, div se, funguje to. „Mám vyzkoušené, že zákazy dětem v provádění nezodpovědných a nebezpečných věcí nezabrání. Spíše naopak. Zakázané ovoce… Když třeba někdo nový přijde, jestli si může skákat přes oheň, řeknu mu: Přece ale nebudeš skákat přes tak malý ohýnek, pořádně si přilož! A on pochopí.“

Tábor DDM Náměšť na Dalešické přehradě ukazuje, že když se dětem dá důvěra, svoboda a správný příklad, dokážou v divočině fungovat samostatně, sebevědomě a přitom si odvézt zážitky na celý život.