Do přírody vyrážejí pro radost, vědomosti čerpají při hře

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

za 5 dní

ROKYTNICE (juh) - Naše putování po mysliveckých kroužcích pokračuje a přiznám se, že nestačím žasnout nad tím, kolik jich na Třebíčsku funguje a jak dobře. Všechny jsou si samozřejmě podobné, ale každý je přitom jiný. Pěstuje si a udržuje své zvyklosti a tradice a vedoucí k dětem přistupují s jinou filozofií. Tentokrát jsme zazvonili na Základní a mateřskou školu v Rokytnici nad Rokytnou a povídali si s ředitelkou školy a vedoucí kroužku Hanou Obornou a její pravou rukou Jaroslavem Václavkem.

Když se spojí teorie s lesní praxí
Dalo by se říct, že cesta k založení mysliveckého kroužku v Rokytnici začala už v roce 2019. Tehdy paní učitelky dostaly nabídku navštěvovat kurzy myslivosti na bažantnici, aby získaly správné základy a dětem mohly o přírodě vykládat zasvěceněji. Hana Oborná tehdy kurz úspěšně dokončila, ale k založení kroužku se neodhodlala. Až když v září 2024 nastoupila do rokytnické školy jako ředitelka, rozhodla se zavedenou nabídku kroužků trochu oživit. Cítila, že to chce změnu, ale na vedení lesní praktické části si sama netroufala.

„Teorii jsem sice měla nabiflovanou, ale stoupnout si s dětmi do lesa a chápat všechny souvislosti je něco úplně jiného,“ vzpomíná s úsměvem Hana Oborná. „Oslovila jsem proto Jardu Václavka. Bez něho by to zkrátka nešlo a kroužek bychom vůbec neměli.“
Jaroslav Václavek, který je profesí stavař v třebíčské projekční kanceláři a zároveň předseda místního mysliveckého spolku, měl podobnou myšlenku v hlavě už déle. „Sám bych do toho ale nešel, takže jsem z toho oslovení měl radost. Dobrovolníků, kteří jsou ochotni krátit svůj volný čas pro děti, dnes totiž není nazbyt.“ Ve dvou se jim podařilo vybudovat fungující partu, která právě završila svůj druhý školní rok existence.

Parta plná energie
Kroužek funguje pravidelně od října do května, vždy jednou za čtrnáct dní v pátek od tří do pěti odpoledne. Začínali s třinácti dětmi, ale dnes jich stabilně chodí kolem osmnácti, od předškoláků až po pátou třídu. Devadesát procent z nich tvoří děti z rodin myslivostí zcela nepoznamenaných. To by nevadilo. Náročné ale je vést takto věkově namíchanou skupinu. To s sebou nese velké nároky na energii i pozornost. „Dva roky je učíme chovat se v lese tiše, ale ještě se nám to pořádně nepovedlo. Zvěř spolehlivě poplašíme, maximálně tak zahlédneme prchajícího zajíce,“ směje se Hana. „Děti potřebují pořád něco dělat, každou minutu zaměstnat. Když program nemá spád, okamžitě začnou vymýšlet lumpárny,“ dodává Jaroslav.

Postupem času však vedoucí zjistili, že děti, které při výkladu vypadají, že vůbec neposlouchají, si na společných akcích najednou vzpomenou na nečekané detaily a překvapí svými znalostmi. Navíc se v kroužku přirozeně uplatňuje výchovný model – starší děti musí občas přibrzdit a pomoci těm mladším, místo aby spolu jen neustále soupeřily.

Když práce baví a bláto sahá po pás
Filozofií rokytnického kroužku není nudné biflování. Pokud to počasí jen trochu dovolí, cílem je vyhnat děti ven. Škola sice poskytuje perfektní zázemí k promítání pro různé aktivity, ale les je les. Během tří až čtyřkilometrových procházek děti plní úkoly formou šipkované, učí se orientaci v krajině a poznávají stromy, rostliny či pobytové znaky zvěře.

Někdy se ukáže, že ty nejlepší schůzky vzniknou naprostou improvizací. „Na jaře jsme šli uklízet krmelec, protože jsem to sám nestíhal,“ vypráví Jaroslav Václavek. „Děti dostaly hrábě a pouklízely deset metrů dokola tak neskutečně precizně, že bych to sám lépe neudělal. Když se jim práce správně podá, hrozně je to baví.“ Jindy, když venku bylo opravdu strašně, vyráběly ptačí budky, které si pak umístily doma na zahrádkách a teď mohou pozorovat, zda se v jejich budce někdo zabydlel. Jindy děti sázely žaludy do květináčů a soutěžily, komu dub vyroste dřív.
Nezapomenutelným zážitkem se stala výprava za bobří hrází kousek za Rokytnicí. Kvůli hlášeným bouřkám se k místu všichni raději vydali auty. „Báli jsme se, abychom nezmokli, a nakonec se tři děti vykoupaly v kaluži. Vypadalo to nevinně, ale bobr si tam bral bláto na hráz a kluci tam zahučeli skoro po pás do bahna.“ Rodiče jsou však podle vedoucích naprosto v klidu, na vesnické podmínky zvyklí. Pro jistotu mají zavedenou společnou WhatsApp skupinu, kde se snaží rodiče zavčas informovat, jak mají děti na schůzky vybavit. Jak s oblibou říkají vedoucí: „Není špatné počasí, pouze špatné oblečení.“

Konečně Zlatá srnčí trofej
Dlouhou dobu se rokytnický kroužek nechtěl účastnit žádných vědomostních soutěží. Jaroslav Václavek měl obavu, že kvůli volnějšímu a hravému pojetí kroužku nebudou dětem zvyklým na soutěže stačit. Letos se však Hana Oborná rozhodla, že nastal čas posunout se dál, a přihlásila skupinu na mysliveckou soutěž o Zlatou srnčí trofej.

Výsledky v samotné soutěži nijak senzační nebyly, ale nám udělaly radost. „Úplně nejvíc mě překvapil kluk, který celou dobu nadával, že je to vopruz a že tam nebude. Ve finále měl z našich dětí nejlepší hodnocení,“ usmívá se Václavek. „Když se podíváte na děti z některých mysliveckých kroužků, které se cíleně připravují na Zlatou srnčí trofej, to jsou doslova chodící encyklopedie, které mají v malíčku každou bylinku. Mám pocit, že takové znalosti kolikrát nemáme ani my dospělí myslivci,“ směje se Jaroslav Václavek.

Rokytničtí se ale záměrně vydali trochu jinou, uvolněnější cestou. „Myslím si, že děti prosedí celý týden ve škole, kde se pořád musí něco učit. Mně se proto víc líbí, když jdou s námi ven hlavně vypnout a odpočinout si. Všechny ty znalosti pak sbírají naprosto přirozeně – poznáváme zkrátka to, co zrovna cestou potkáme.“ První zkušenost na velké soutěži tak pro děti zafungovala jako skvělý motor, který je motivuje do dalšího roku.

Vztah ke krajině na celý život
Primárním cílem v Rokytnici nad Rokytnou není chrlit hotové myslivce. Jde o to ukázat dětem komplexní krásu přírody a naučit je vnímat, co se kolem nich děje, místo aby jen bezcílně koukaly do mobilů. „Když je to opravdu chytne, nastudují si později samy. Teď v nich pěstujeme hlavně vztah k jejich rodné krajině a lásku k přírodě,“ shodují se oba vedoucí.

To, že svou práci dělají dobře, dokazuje i fakt, že děti z páté třídy se už teď vyptávají, zda mohou v kroužku pokračovat i příští rok. Kamarádskou atmosféru pociťují vedoucí i v běžném životě v obci. Zatímco ve škole děti Hanu Obornou zdraví jako paní učitelku, v lese a na vsi se formality mažou a přejdou na tykání. „Když mě pak ty děti potkají na ulici a volají Čau strejdo!, je to pro mě ta nejlepší odměna, uzavírá s úsměvem Jaroslav Václavek.