Do Santiaga v osmdesáti? S vnuky v pohodě

KRALICE/SANTIAGO DE COMPOSTELA (juh) - Pěší poutě jsou stále populárnější. Ať pán či kmán, vyrážíme na cesty a pokud možno s minimálními prostředky se vydáváme na pochod. Možná že je to reakce na přetechnizovaný a přetechnologizovaný svět, který sice všichni s radostí používáme, ale zároveň cítíme jeho devastační vliv na naše fyzické i psychické zdraví. Stezek či poutních cest je jako máku, ale pramátí všeho putování v evropském prostoru je nepochybně Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela. A právě z této pouti se nedávno vrátil lékař Josef Máša z Kralic. Nic zvláštního. Pouze to, že letos oslaví 81 let. Na cestu však nevyrazil sám. Společně s ním vyrazili jeho vnuci: devatenáctiletá dvojčata Matěj a Jakub.

Pavučina stezek
Svatojakubská pouť má duchovní náboj, ať už jste věřící, nebo ne. A odkdy se vlastně tato pouť chodí a odkud? Koukněme se krátce do historie. Všechno to začalo hluboko ve středověku, přesněji na počátku devátého století. Historie a legenda se tu prolínají. Vypráví se, že poustevník jménem Pelayo tehdy spatřil podivnou záři hvězd, která ho dovedla k dávno zapomenutému hrobu apoštola Jakuba Staršího. Z latinského Campus Stellae neboli Hvězdné pole pak vzniklo samotné jméno Compostela. Jako vůbec první poutník se k místu nálezu vydal asturský král Alfons II. Vyrazil ze zhruba tři sta kilometrů vzdáleného Ovieda, čímž prošlápl úplně první trasu, které se dodnes říká Původní cesta.

Zpráva o svaté pouti se rychle rozkřikla a během dvanáctého a třináctého století už do severozápadního cípu Španělska proudily davy. A odkud? Jednoduše od prahu vlastního domu, takže se po Evropě postupně vytvořila hustá pavučina stezek.

Naše trojička poutníků zvolila tzv. Portugalskou cestu. Ta se začala naplno formovat ve dvanáctém století spolu s tím, jak se utvářely samotné hranice Portugalska. Z jihu na sever po ní proudil nejen prostý lid, ale i panovníci. Ve čtrnáctém století si ji prošla třeba i samotná portugalská královna Isabela, která v cíli u hrobu apoštola zanechala svou korunu. Dnes je tato trasa druhou nejoblíbenější ze všech. I v jednadvacátém století nabízí poutníkům přesně to, co hledají. Pryč od obrazovek počítačů, jen s batohem na zádech a vlastními myšlenkami v hlavě. A jak si putování užila naše trojice? Nechme je vyprávět.

Rána bez budíčku
Do Porta, což byl výchozí bod, dorazili z Vídně letadlem. Než se však vydali na cestu, v katedrále Sé do Porto si vyzvedli Credencial, tedy průkaz, na který jim v cíli potvrdí absolvování pouti. Během cesty do tohoto průkazu poutníci sbírají razítka z ubytoven, kostelů, radnic i kaváren, čímž dokládají svou trasu. V Santiagu de Compostela tak prokáží, že ušli alespoň posledních 100 kilometrů (nebo ujeli 200 km na kole). Naši poutníci urazili bezmála 300 km, což obnášelo 10 etap. Délka etapy se pohybovala mezi 25 a 35 kilometry podle toho, kde se podařilo podpůrnému družstvu zajistit ubytování. Podpůrné družstvo představovala dcera a maminka Jana Harestová, která zajišťovala letenky i ubytování a z Kralic expedici bedlivě a starostlivě sledovala.

„Hned na začátku cesty jsme si řekli, že nebudeme lámat žádné rekordy, ale že si tu cestu zkrátka v klidu užijeme,“ otevírá své vyprávění lékař Josef Máša. „Ráno žádný budík! Vstávali jsme z postelí v pohodě, nějak zásadně jsme nepospíchali. Naštěstí tu ale byl Kuba, který dbal na to, abychom si stále uvědomovali, že jsme na cestě, že už je čas vyrazit, že se musí i odpočívat, pravidelně pít a že musíme jíst. A i když zdravý rozum velel si přivstat a jít v chladnější části dne, z pohodlných postelí se nám nechtělo a nakonec jsme opakovaně vyráželi až těsně před časem určeným k opuštění ubytování, tedy rovnou do toho největšího vedra.“

Jakmile ale nahodili batohy na záda a vyrazili na trasu, pochodovali velmi svědomitě. „Drželi jsme svižný průměr okolo pěti kilometrů za hodinu,“ říká lékař jakoby nic. „Na trase jsme ale zjistili, že kráčíme daleko rychleji než drtivá většina ostatních poutníků, které jsme po cestě potkávali.“

Spalující slunce
Samotná Portugalská cesta na sever ale zdaleka není vždy jen romantickou procházkou stinným hájem či lesem. Zhruba polovina cesty byla bez úkrytu, vystavená spalujícímu slunci. Toho jsme si letos sice užili všichni, ale něco jiného je skrývat se ve stínu a něco jiného kráčet vyprahlou krajinou. „Protože jsme šli prakticky neustále ostře na sever, sluníčko do nás pralo stále ze stejné strany. Dopoledne svítilo přímo z boku zprava, pak odpoledne začalo pálit zezadu,“ vzpomíná na putování doktor Máša a ukazuje opálená lýtka a paži.

Byť je pan Máša lékař, není bezmezným příznivcem opalovacích krémů, a tak zpočátku jakékoliv ochranné prostředky proti slunci, podobně jako vnuci, odmítal. Zrovna tak pokrývku hlavy. „Vždycky jsem tvrdil, že pod čepicí či kloboukem je ještě větší vedro a zvyšuje se nebezpečí přehřátí.“ Ostré slunce jihu Evropy je ale brzy vyvedlo z omylu. „Mysleli jsme si, že to bez opalovacích krémů zvládneme, ale po pár dnech se slunce ukázalo v plné parádě. Měli jsme úplně spálená pravá ramena, spálená předloktí a zezadu lýtka. Takže jsme své hrdinství zhruba při třetí nebo čtvrté etapě vzdali, vybalili jsme krém a začali jsme se poctivě mazat. I tak se mi dvakrát sloupal nos,“ usmívá se doktor Máša.

Dva strážní andělé
Před začátkem cesty měl pan doktor pochopitelně určité obavy, aby se pro své mladé společníky nestal na trase přítěží. „Bál jsem se, že budu slabý článek a kluky budu zatěžovat,“ přiznává otevřeně dr. Máša. Tato obava se ale nenaplnila. Celou cestu nakonec šli plynule a společně, přičemž Kuba spolehlivě hlídal skupinu zezadu.

„My jsme zkrátka šli a já si celou dobu plně uvědomoval, že mám vedle sebe dva silné, mladé a hodné kluky. To byla obrovská opora, kterou jsme si ani nemuseli nijak nahlas sdělovat,“ popisuje silné rodinné pouto. Vnuci se samozřejmě o dědečka průběžně starali a zajímali se, jak cestu zvládá.
Pro vitálního lékaře bylo obrovskou vnitřní radostí zjištění, že s nimi bez problémů udrží krok. „Nikdy jsem neměl potřebu říct, že už toho mám dost nebo že musíme nutně zastavit. Pořád jsem prostě fungoval. Ale to uklidňující vědomí, že mám za hřbetem dva anděly strážné, tam celou dobu bylo,“ dodává s úsměvem. Vnuci naopak podle něj žádnou zvláštní podporu na trase nepotřebovali – oba jsou to totiž nadšení a zdatní sportovci.

Zrada techniky
Přestože si cestu po většinu času s úsměvem užívali, přišly i slabší chvilky, které jejich odolnost důkladně prověřily. Ty nepramenily z fyzického vyčerpání, ale z rozmarů počasí a naprostého selhání moderní techniky. Když dorazili do města Valença, přepadl je silný liják a nepříjemný chlad. „Mně byla zima a lilo jako z konve,“ vzpomíná doktor Máša na chvíle, kdy se promáčení a prokřehlí snažili najít nocleh.

Zatímco chytré mobilní aplikace a navigace, na které dnes tolik spoléháme, zklamaly a místo, které udávaly jako cíl, cílem nebylo, trojice zoufale bloudila a v dešti nachodila další kilometry navíc ve snaze najít objednané ubytování. Právě v tu chvíli si jinak nezdolný senior poprvé nahlas posteskl. „Poprvé jsem klukům řekl, že mě to nebaví. Už jsem toho měl opravdu dost a nechtělo se mi v tom hrozném lijáku pořád běhat sem a tam, zepředu dozadu, a nemít kde hlavu složit,“ přiznává otevřeně. „Říkal jsem jim: Než to najdete, já tady na vás pod stříškou počkám a pak si pro mě přijďte,“ směje se dnes dědeček. Nakonec ale s chlapci trpělivě mokl a hledal dál až do konce.

Záchrana nakonec nepřišla z navigace, ale díky staré dobré lidské komunikaci a všímavosti. Kuba zastavil jednoho z místních obyvatel a prostě mu ukázal fotku rezervovaného pokoje. A stal se malý zázrak. Domorodec si na obrázku všiml specifické mozaiky a velmi zvláštního štítu střechy protější budovy, která byla vidět skrze okno na fotografii. Podle tohoto drobného detailu budovu bezpečně poznal a celou výpravu konečně poslal na správné místo. Podle lékaře to byl skutečně jediný okamžik z celé trasy, kdy ho putování opravdu přestávalo bavit.

Kde je další mušle?
Ačkoliv trojice fungovala po celou dobu jako dokonale sladěný tým, přece jen se během putování objevil jeden drobný navigační zádrhel. Až v samém závěru jedné z etap, zhruba během posledních dvou či tří kilometrů, se dědeček s vnuky na malou chvíli omylem rozdělili. „To bylo vlastně úplně jedinkrát za celých těch deset etap, co jsme se ztratili. Ale samozřejmě jsme se zase rychle našli,“ upřesňuje doktor Máša a dodává, že na vině nebyly vzájemné neshody, nýbrž matoucí značení v terénu.

Navigace na Svatojakubské cestě je přitom za normálních okolností poměrně snadná a opírá se o tradiční vizuální symboly, které poutníky doprovázejí na každém kroku. Cestu jim ukazují typické žluté šipky, obrázky svatojakubských mušlí, případně tyto dva znaky spojené dohromady. Důležitým orientačním bodem jsou také charakteristické sloupky či patníky, na kterých poutníci najdou mimo jiné údaj o tom, kolik kilometrů jim ještě zbývá do cíle.

Na jedné křižovatce ovšem tento zažitý vizuální systém mírně selhal. „Ty šipky tam zkrátka nebyly,“ vysvětluje jeden z vnuků, jak k nedorozumění došlo. „Na téhle křižovatce jste se museli podívat ostře doleva a teprve hrozně moc vzadu v dálce byla sotva viditelná šipka, kterou jsme však přehlédli. Matěj, který šel před námi, ji ale zahlédl a dal se správnou poutnickou cestou. My odbočili špatně, ale asi po 3 km se naše cesty opět spojily,“ popisuje zrádné místo, kde se část skupiny zastavila a nevěděla, kudy kam.

Generační propast? Co to je?
Cesta dědečka s vnuky nebyla jen zkouškou fyzických sil. Pochopitelně se nabízí otázka, o čem si po cestě povídali. V dnešní době se často mluví o tom, jak vázne komunikace mezi generacemi, natož pak mezi prarodiči a devatenáctiletými vnuky. „U nás to tak ale není a je to logické. Známe se celý život a oni o mně vědí úplně všechno. Moc dobře vědí, že je mám rád,“ vysvětluje lékař pevný základ jejich vztahu, díky kterému se mezi vnuky cítil báječně.

A o čem si muži z takto rozdílných světů během dlouhých kilometrů povídali? Podle jednoho z vnuků se velkým společným tématem stala historie. Během chůze tak často probírali dějiny starověkého Řecka, nejrůznější války nebo tažení Alexandra Velikého. Historická témata se navíc přímo nabízela, protože na trase běžně potkávali památky a pozůstatky starých římských cest.

Poutníci bez Facebooku
Zajímavou zkušeností byly i samotné interakce s okolím a dalšími lidmi na trase. Na samotném začátku své cesty téměř žádné další poutníky nepotkávali. „Za celou dobu jsme tam potkali snad jen dva, a to jsme si ještě říkali, jestli to vůbec poutníci jsou,“ smějí se naši poutníci.

Aby oni sami nenechali nikoho na pochybách, poctivě se označili. Viditelně umístěná mušle je přiznání se k poutnické tradici a na jejich putování to mělo velmi pozitivní vliv. „Tím pádem jsme patřili do jakési vrstvy, která v tom prostoru byla možná o něco respektovanější než ostatní běžní turisté,“ vysvětluje doktor Máša. „Měl jsem pocit, že jsme se v tom cizím prostředí díky tomu pohybovali trošičku jako doma. To prostředí nás zkrátka přijalo,“ dodává s neskrývaným povděkem. Tento respekt se naplno projevil i během domlouvání noclehů.

Zatímco prvních zhruba sto kilometrů putovali převážně sami, po překročení hraniční řeky Minho se trasy spojily a poutníků z celého světa výrazně přibylo. Zážitek si ale rodinná trojice nechávala čistě pro sebe a moderní sociální sítě během pochodu zcela ignorovala. Žádné průběžné sdílení na Facebooku se nekonalo. Energii si raději šetřili na to, aby večer poslali pár fotek jen svým úplně nejbližším. Dědeček navíc fotil jen velmi zřídka – každé zdržení s mobilem v ruce totiž znamenalo, že mu jeho rychlí sportovní vnuci okamžitě utekli o kus dopředu.

Na začátku našeho vyprávění jsme vyslovili domněnku, že Svatojakubská cesta je vždycky duchovní záležitost. Jak to však skutečně vnímala naše trojice? Kuba ji bral napůl duchovně a napůl turisticky – jako příležitost poznat nová místa a pomoci dědečkovi splnit si vizi, zatímco Matěj hlubší duchovní přesah s úsměvem rezolutně odmítl. Doktor Máša žádná mystická zjevení na trase nehledal, ale Camino de Santiago prošel v duchu křesťanské tradice a největším zázrakem pro něj bylo to, že celou trasu zvládl naprosto bez problémů.

A co příští rok?
Svatojakubská pouť v lidském nitru naprosto nevyhnutelně probudí touhu se na cesty lemované mušlí znovu vracet. Což se stalo i této věkově nesourodé, ale uvnitř naprosto dokonale fungující rodinné expedici. „Ušli jsme nakonec celou tu portugalskou část s obrovskou radostí a bylo to opravdu úžasné. Ale ti moji kluci už vlastně hned vzápětí začali mluvit o tom, co budeme dělat dál. Chtěli bychom totiž jednoznačně, samozřejmě pokud mi to zdraví dá, vyrazit zase hned příští rok. Láká nás vyzkoušet si pro malou změnu tu slavnou pobřežní cestu podél oceánu, která prý podle všeho nabízí zase úplně jiná, mnohem svěžejší úskalí a nezapomenutelné zážitky,“ těší se na další společně ušlapané kilometry osmdesátiletý doktor Máša, který svým silným příběhem dokazuje všem, že opravdové odhodlání a láska k pohybu zkrátka neznají žádné věkové limity.

Foto: archiv výpravy