Halloween a Dušičky. Dva rozdílné svátky, které spojuje vzpomínka na zemřelé

Na první pohled nemohou být rozdílnější. Jeden je plný vydlabaných dýní, strašidelných masek a dětského smíchu. Druhý patří tichým hřbitovům, zapáleným svíčkám a vzpomínkám na ty, kteří už mezi námi nejsou. Přesto mají Halloween a Dušičky něco společného. Oba připadají na přelom října a listopadu a oba se svým způsobem dotýkají tématu smrti. Jejich historie je ale mnohem zajímavější, než by se mohlo zdát.

Zatímco v některých domácnostech se na konci října chystají kostýmy a vyřezávají dýně, jinde se připravují věnce a nakupují svíčky na hroby blízkých. Halloween připadá na 31. října, Památka všech zemřelých, lidově Dušičky, na 2. listopadu. Mezi nimi je ještě 1. listopad, kdy křesťané slaví Všechny svaté.

Přestože dnes každý z těchto dnů vnímáme trochu jinak, spojuje je období, kdy se lidé po staletí zamýšleli nad životem, smrtí a vzpomínkami na své předky. Jejich původ ovšem není totožný. Halloween se utvářel pod vlivem starých evropských lidových zvyků i křesťanských svátků, zatímco Dušičky mají svůj základ v křesťanské tradici.

Když se věřilo, že se mrtví vracejí mezi živé
Při hledání historie Halloweenu se často dostáváme až ke starým Keltům. Ti slavili svátek Samhain, který označoval konec období sklizně a příchod temnější části roku. Pro tehdejší obyvatele to byl významný okamžik. Končilo léto, ubývalo světla a přicházela zima. S tímto obdobím se pojily představy o nadpřirozeném světě. Podle keltských tradic se věřilo, že hranice mezi světem živých a mrtvých je v tuto dobu prostupnější a duchové se mohou pohybovat mezi lidmi. Se svátkem byly spojovány ohně, hostiny a různé obřady.

Právě v těchto dávných představách bývají hledány některé kořeny dnešního Halloweenu. Historici však upozorňují, že přesnou podobu nejstarších oslav neznáme. Nelze proto jednoduše říct, že se Halloween slaví ve stejné podobě už dva tisíce let. Jeho dnešní podoba vznikala postupně a ovlivnilo ji více tradic.

Důležitou roli sehrálo křesťanství. Název Halloween pochází z anglického označení předvečera Všech svatých, tedy All Hallows' Eve. Z něj postupem času vzniklo slovo, které dnes zná téměř celý svět.

Proč právě dýně?
Když se dnes řekne Halloween, většině lidí se vybaví svítící dýně s vyřezaným obličejem. Jenže dýně nebyly vždy jeho symbolem. V Irsku a Skotsku se podobné lucerny vyráběly například z tuřínů. Lidé do nich vyřezávali obličeje a vkládali světlo. Podle lidových představ měly takové lucerny mimo jiné odhánět zlé duchy. S touto tradicí se pojí irská pověst o lakomém Jackovi. Podle jedné z jejích podob Jack několikrát přelstil samotného ďábla. Když ale zemřel, nedostal se do nebe ani do pekla. Byl odsouzen k věčnému bloudění a cestu si osvětloval žhavým uhlíkem vloženým do vydlabaného tuřínu. Odtud pochází také anglické označení svítící vyřezávané lucerny jack-o'-lantern. Jde samozřejmě o lidovou pověst, nikoliv o skutečný příběh.

Když v 19. století přicházeli irští přistěhovalci do Ameriky, přivezli si s sebou i své zvyky. Tam se k vyřezávání začaly používat dýně, které byly větší a lépe se opracovávaly. Postupně se z nich stal jeden z nejznámějších symbolů Halloweenu. Právě ve Spojených státech se Halloween během dalších desetiletí proměnil ve svátek, jaký známe dnes. Děti v kostýmech obcházejí domy, dostávají sladkosti a ulice zdobí strašidelné dekorace. Oblíbené koledování má přitom své předchůdce ve starších evropských zvycích.

Dušičky mají vlastní historii
Zatímco Halloween je dnes spojován především se zábavou, Dušičky si v českém prostředí zachovaly klidnější a vážnější podobu. Památka všech věrných zemřelých má křesťanský původ. Její rozšíření je spojováno s opatem Odilem z francouzského kláštera Cluny, který na konci 10. století zavedl připomínku zemřelých na 2. listopadu. Odtud se tento zvyk postupně šířil do dalších klášterů a částí západní Evropy. Smyslem svátku byly především modlitby za zemřelé. Zatímco 1. listopadu si církev připomíná všechny svaté, následující den je věnován památce ostatních zemřelých.

V českých zemích se s Dušičkami postupně spojila řada lidových obyčejů. Lidé navštěvovali hřbitovy, upravovali hroby, přinášeli květiny a zapalovali svíčky. Jejich světlo se stalo symbolem vzpomínky, víry a naděje. A právě pohled na hřbitov rozzářený stovkami drobných plamínků patří dodnes k nejvýraznějším obrazům začátku listopadu.

Na Dušičky se kdysi chodilo i koledovat
Možná překvapí, že některé staré dušičkové zvyky připomínaly dnešní halloweenské koledování. Také v českých zemích totiž bývalo zvykem obcházet domácnosti a dostávat drobné pohoštění.

V některých krajích se peklo zvláštní dušičkové pečivo, kterému se říkalo například dušičky nebo kosti. Mohlo mít podobu bochánků, rohlíků či skutečných kostí. Někde se plnilo mákem, tvarohem nebo povidly. Pečivo dostávali koledníci, děti nebo chudí lidé. V některých oblastech se pokládalo na hroby zemřelých. K Dušičkám se vázaly i nejrůznější lidové pověry. Podle některých představ se duše zemřelých v tomto období vracely mezi živé. V určitých krajích proto lidé nechávali doma jídlo nebo nápoje, aby své zesnulé symbolicky pohostili. Tyto obyčeje se však lišily podle jednotlivých oblastí a nelze je považovat za tradici, kterou by dodržovali všichni naši předkové.

Jeden svátek hlučný, druhý tichý
Dnes mezi oběma svátky vidíme především rozdíly. Halloween si spojujeme s kostýmy, strašidelnými příběhy, vyřezáváním dýní a dětskou zábavou. Dušičky naopak s tichem, návštěvou hřbitovů a vzpomínkami na blízké. Není proto divu, že Halloween někdy vyvolává rozporuplné reakce. Pro někoho představuje příjemnou podzimní tradici, jiný ho vnímá jako americký zvyk, který do českého prostředí nepatří. Jeho historie je ale evropská. Až ve Spojených státech získal podobu velkého společenského svátku, která se později rozšířila do dalších zemí.

Ani Dušičky nejsou výhradně českou záležitostí. Vzpomínání na zemřelé má své místo v mnoha kulturách. Někde převládá ticho a modlitba, jinde se lidé scházejí u společného jídla nebo udržují tradice, které mohou z našeho pohledu působit nezvykle.

Dýně a svíčky se nemusí vylučovat
Halloween se postupně zabydlel v českých městech a obcích. Děti si vyrábějí strašidelné masky, ve školách a školkách se vyřezávají dýně a pořádají se podzimní slavnosti nebo strašidelné stezky. Pro nejmenší jde především o příležitost zažít něco neobvyklého a užít si společný čas s kamarády či rodiči. O několik dní později se přitom stejné rodiny mohou vydat na hřbitov, položit květiny a zapálit svíčku za své blízké.

Oba svátky mají jiné kořeny, jinou atmosféru i jiný význam. Přesto se v jednom bodě potkávají. Připomínají, že lidé se od nepaměti snažili porozumět smrti a uchovat vzpomínky na ty, kteří už tu nejsou. Není proto nutné rozhodovat, zda dát přednost Halloweenu, nebo Dušičkám. Děti si mohou užít strašidelný večer a zároveň poznávat tradice, které dodržovali jejich prarodiče. A zatímco světlo vydlabané dýně může zpříjemnit jeden podzimní večer, plamínek svíčky na hřbitově nám připomene někoho, na koho nechceme zapomenout.


Barevné oltáře, plovoucí lucerny i rodinné hostiny. Jak svět vzpomíná na ty, co už tu nejsou?

Zatímco u nás se na začátku listopadu rozsvěcují hřbitovy tisíci svíček, jinde mají vzpomínky na zemřelé mnohem neobvyklejší podobu. V Mexiku vznikají nádherně zdobené oltáře plné květin a jídla, v Japonsku se po vodě pouštějí svítící lucerny a na Filipínách se celé rodiny scházejí přímo u hrobů svých blízkých. Každá země má své tradice, které mohou návštěvníky pořádně překvapit.

Mexiko. Oltáře plné květin, fotografií a oblíbeného jídla
Mexický svátek Día de Muertos, tedy Den mrtvých, patří k nejbarevnějším oslavám na světě. Na přelomu října a listopadu se domácnosti, ulice i veřejná prostranství mění v místa plná květin, svíček a nejrůznějších dekorací. Největší pozornost přitahují bohatě zdobené oltáře zvané ofrendas.
Některé jsou malé a vejdou se na obyčejný stůl, jiné zabírají celé místnosti nebo veřejná prostranství. Mohou mít několik pater, která zdobí stovky oranžových květů aksamitníků, barevné vystřihované papírové ozdoby, svíčky a fotografie zesnulých. Rodiny na oltáře pokládají také oblíbené jídlo a nápoje svých blízkých. Nechybí tradiční sladký chléb pan de muerto ani cukrové lebky.

Podle místních představ se v tomto období duše zemřelých vracejí na návštěvu. Oltáře jim mají symbolicky připravit příjemné přivítání. Vůně květin a světlo svíček jim podle tradice pomáhají najít cestu. Oslavy doprovázejí průvody, hudba a výrazné kostýmy. Svátek, který propojuje původní domorodé zvyky s katolickými tradicemi, je zapsán na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.



Japonsko. Tisíce světel plujících po vodní hladině
Představte si večerní řeku, po které pomalu plují stovky malých rozsvícených luceren. Jejich světlo se odráží na hladině a postupně mizí v dálce. Právě tak může v některých částech Japonska vypadat závěr tradičního buddhistického svátku Obon. Zvyk se nazývá tóró nagaši a spočívá v pouštění luceren po vodě. Každé světlo symbolicky doprovází duše předků na jejich cestě zpět do světa zemřelých. Na některých místech lidé na lucerny píší jména zesnulých nebo osobní vzkazy. Obon se na rozdíl od našich Dušiček slaví v létě, nejčastěji v srpnu, někde už v červenci. Japonci věří, že se v tomto období duše předků vracejí navštívit své rodiny. Na jejich přivítání se zapalují ohně, připravují obětiny a pořádají tradiční tance Bon Odori. Pouštění luceren patří k nejpůsobivějším podobám rozloučení. Nejde však o zvyk, který by se konal všude v Japonsku. V jednotlivých oblastech se oslavy liší a některé rodiny dávají přednost jiným obřadům.



Filipíny. Na hřbitově se jí, povídá i přespává
Na Filipínách může návštěva hřbitova vypadat úplně jinak, než jsme zvyklí. Během svátků známých jako Undas, které připadají na začátek listopadu, se hřbitovy zaplní celými rodinami. Někteří lidé přicházejí na několik hodin, jiní zde zůstávají až do noci nebo dokonce přespávají.

Příbuzní si přinášejí jídlo, rozkládají židle a společně posedí u hrobů svých blízkých. Povídají si, vzpomínají a tráví čas s rodinou. Děti si mezitím hrají a na některých místech panuje atmosféra, která připomíná spíše velké rodinné setkání než návštěvu hřbitova. Nejde však o nedostatek úcty k zemřelým. Právě naopak. Filipínci tímto způsobem dávají najevo, že jejich blízcí zůstávají součástí rodiny i po smrti. Součástí tradice jsou samozřejmě modlitby, květiny a zapalování svíček. Pro mnoho rodin je ale stejně důležité, že se při této příležitosti znovu sejdou příbuzní, kteří žijí daleko od sebe.



Ilustrační snímky: vytvořeno pomocí AI