TŘEBÍČ (juh) – Středa 24. června byla pro malíře Josefa Hrubeše významným dnem hned ze dvou důvodů. Vernisáž, která v krásných prostorách Zadní synagogy zahájila retrospektivní výstavu jeho obrazů, konala se nejen u příležitosti mistrových osmdesátých narozenin, ale právě v ten den si se svou ženou Vlastou připomínali výročí svatby. Krásný pár tak v zaplněné synagoze nestačil přijímat několikero zasloužených gratulací najednou.
Průvodního slova se ujala kurátorka výstavy, o skutečný hudební zážitek se postarala Marie Křížová. Tato multiinstrumentalistka tentokrát zvolila kytaru a plný sál pohladila ukázkou vlastní tvorby. Experimentální odvahou a lehkostí, s jakou pouštěla svůj hlas nad hlavy posluchačů, mohla připomenout Dášu Voňkovou nebo Zuzanu Navarovou. Nikoli však napodobováním, ale především onou vzácnou přirozeností a lehkostí. Její písně se s atmosférou Hrubešových obrazů i starobylého prostoru synagogy překvapivě přirozeně propojily.
Jen málokteré místo je přitom s Josefem Hrubešem spojeno tak osobně jako právě Zadní synagoga. Kdysi do ní jako kluk lezl rozbitým oknem, když zanedbaná budova sloužila spíš jako skladiště než jako památka. Po desetiletích se do ní vrátil hlavním vchodem – jako uznávaný třebíčský výtvarník, jehož obrazy zaplnily její prostory. Symboličtější okamžik si lze jen těžko představit.
Josef Hrubeš je s třebíčskou židovskou čtvrtí spjatý po celý život. Právě zde vyrůstal, dodnes zde žije a tvoří. Není proto překvapivé, že Zámostí se svými úzkými uličkami, kamennými průchody, starými dveřmi a tichými zákoutími představuje hlavní inspiraci jeho tvorby. Jak při vernisáži zaznělo, jeho obrazy nejsou pouhým zachycením architektury, ale výřezem vlastního životního příběhu. Malovat začal jako talentovaný samouk, později se jeho rádcem a učitelem stal akademický malíř Zdeněk Novotný. Významné bylo také dlouholeté přátelství s výtvarníkem Vladimírem Lavickým, s nímž se potkával při práci propagačního výtvarníka v třebíčském podniku RAJ. Profesní cesta jej zavedla také do geologického průzkumu uranových dolů či do Muzea Vysočiny Třebíč, kde působil jako výtvarník a technik. Všechny tyto zkušenosti ale zůstaly ve stínu celoživotní lásky k malování.
Kurátorka připomněla i charakteristické rysy jeho tvorby. Hrubeš se vyhýbá ostrému dennímu světlu. Mnohem bližší je mu měkké světlo pouličních lamp, rozsvícených oken a podvečerní atmosféra, která jeho obrazům propůjčuje tichou melancholii. Právě
v ní lze občas zahlédnout vzdálenou příbuznost se slavnými nokturny Jakuba Schikanedera. Přesto zůstává jeho rukopis nezaměnitelný a hluboce zakořeněný v Třebíči. Vedle motivů židovské čtvrti se ve své tvorbě vrací také ke krajině. Lásku k ní v sobě nosí od dob, kdy jako tramp poznával údolí řek a lesní zákoutí. Ať už maluje město, nebo přírodu, vždy je patrný mimořádný cit pro světlo, atmosféru
i architektonický detail. Mnohé stavby přitom zachycuje zpaměti, jako by je měl navždy uložené ve své paměti.
Přestože jsou jeho obrazy pevně zakořeněné v rodném městě, našly si cestu do soukromých sbírek po celé Evropě i za oceán – do Spojených států, Mexika, Austrálie, na Nový Zéland nebo do Číny. Domovem jeho tvorby však zůstává Třebíč.
Retrospektivní výstava je tak nejen připomínkou autorova významného životního jubilea, ale také poděkováním člověku, který po desetiletí zachycuje tvář staré Třebíče s pokorou, laskavostí a hlubokým porozuměním. Jeho obrazy totiž neuchovávají jen podobu domů a uliček. Uchovávají jejich paměť. A možná i proto působilo středeční setkání v Zadní synagoze tak výjimečně – jako tiché návraty domů někdy vedou dveřmi, i když začaly kdysi dávno oknem.
Foto HoN: Jan Uher
