Kateřina Vodičková, to je ta nejtvrdší hasička, která přežije
Profilovka
26. 02. 2024
visibility 185

ROKYTNICE NAD ROKYTNOU (ap) – Zkratka TFA – Toughest Firefighter Alive - znamená volným překladem Nejtvrdší hasič přežije. Jedná se dnes o jeden z nejnáročnějších sportů vůbec. TFA je zároveň královskou disciplínou hasičského sportu a zvláště pro ženy někdy již na samé hranici jejich možností. Přesto se v něm Kateřina Vodičková, členka Sboru dobrovolných hasičů Rokytnice nad Rokytnou, vyjímá a sbírá jeden kov za druhým, a to i na mezinárodních závodech. Například na loňských Světových hasičských hrách ve Španělsku se prosadila jako třetí nejlepší hasička v kategorii do 29 let na světě. A protože letošní sezona neměla v jejím sportu své vrcholy v podobě světových hasičských her nebo Mistrovství ČR, požádali jsme Ing. Kateřinu Vodičkovou o rozhovor pro Horácké noviny.

Popište našim čtenářům vaši cestu k tomuto tvrdému sportu. Jaké to byly klíčové životní okamžiky, které rozhodovaly o tom, kde jste jako špičková závodnice TFA teď?
Můj vztah k požárnímu sportu se vyvíjel asi už odmalička. Pocházím z jaroměřické hasičské rodiny, i když teď běhám za Rokytnici, tak s požárním sportem jako takovým jsem začínala v SDH Jaroměřice nad Rokytnou. Běhala jsem požární útoky a pak postupně v dorosteneckém věku stovky, štafety, tedy takovou tu týmovou část hasičského sportu.

Pak jste šla asi na nějakou střední školu.
Mám vystudovanou Střední školu požární ochrany v Českých Budějovicích. Tam vlastně ve druháku, to znamená někdy v roce 2013, jsem poprvé slyšela o TFA. A to byl ten moment, kdy se zrodila prvotní myšlenka běhat TFA.

Co vás na něm zaujalo?
Přišlo mi doslova hustý, že je to sport simulující zásahovou činnost, kterou dělají hasiči při svých skutečných zásazích u požáru. Přiznám se, že vždycky jsem měla radši klučičí kolektivy. Proto mě na tom sportu zaujala skutečnost, že je to převážně mužský sport.

A nehrál roli i fakt, že třeba při kolektivním sportu to může někdo těm ostatním členům družstva zkazit. Třeba při požárním úroku, kde soutěží sedmičlenná družstva. V TFA závodíte sama za sebe.
Máte pravdu, tím, že jsem prošla i týmovým sportem a vedla jsem i dorostenky v požárním sportu, tak jsem možná už potřebovala „přesedlat“ na individuální sport. Protože vy trénujete, dáváte do toho všechno a třeba půlka družstva naopak nic. A co s tím pak může člověk dělat? Nemůže přemluvit ty čtyři, aby do toho dávali tolik co já. To byl také jeden z faktorů. Na TFA se mi zalíbilo spoustu věcí, že je to individuální sport, je jednou z nich. Nicméně, nejvíc mě k němu dostal okamžik, a to se posouváme do roku 2017, kdy jsem se poprvé postavila na start závodu. Takže mi trvalo pět let, než mě k TFA moje životní cesta dovedla.

Hasičský sport TFA volně přeloženo z angličtiny znamená: Nejtvrdší hasič přežije. Jedná se o silový víceboj, který simuluje práci hasičů, a to včetně plné hasičské výstroje a výzbroje včetně dýchacího přístroje, který je někdy aktivní, někdy pouze jako zátěž, a to vše o celkové váze kolem 20 kg. Každý závod je jiný, tak jako je jiný každý zásah. Řada disciplín se tak plní v různých modifikacích. Základem je ale roztažení dvou proudů hadicového vedení na vzdálenost až 80 m, smotání hadic a uložení do připravených boxů, bouchání 10kg palicí do připraveného boxu 60-100 ran, překonání dvou- nebo třímetrové bariéry, překulení pneumatik od nákladního auta, pronesení barelů s vodou připraveným tunelem, vytažení závaží do druhého patra, transport 90kg figuríny na vzdálenost až 80 m a v neposlední řadě výstup do výškové budovy. 
Naproti tomu, kdy při TFA je dýchací přístroj pouze jako zátěž, jsou závody FCC – firefighter combat challenge - specifické tím, že se běží s aktivním dýchacím přístrojem, tj. závodník během závodů dýchá „to, co si nese na zádech“. Dalším rozdílem oproti TFA je to, že trať na FCC je napříč celou Evropou a až na pár drobností i po celém světě postavena stejně, tudíž mohou být porovnávaní závodníci z různých koutů. Posledním specifikem je fakt, že FCC absolvují ženy za úplně stejných podmínek jako muži. Tj. ženy nemají žádné úlevy, ale také vytahují 20 kg závaží do 3. NP, transportují 80 kg figurínu, roztahují zavodněný C proud, přesouvají pomocí úderů palicí 70 kg závaží atd. V České republice je tento typ závodu FCC pořádán pouze v Jihlavě a řadí se mezi evropské závody, které se konají v rámci Evropského poháru FCC.



Ten další pětiletý úsek pro vás znamenalo studium na vysoké škole.
Ano, vystudovala jsem ještě Vysokou školu báňskou v Ostravě. Opět to bylo v oboru hasičiny na Fakultě bezpečnostního inženýrství. Tam nastal ten moment, kdy jsem měla možnost se postavit na trať TFA, a to na Studentském železném hasičovi. Do tohoto závodu bylo možné se přihlásit, aniž by člověk TFA už někdy dělal. Takže jsme se hecli se spolužáky, že to zkusíme. Já jsem silový typ a mám docela urputnou hlavu, takže tréninky a vše ostatní mě až neuvěřitelně bavilo. A kupodivu mi to i šlo, podstatně více než právě třeba stovky v požárním sportu.

Kolikátá jste vlastně skončila na těch svých zmíněných prvních závodech?
Čtvrtá nebo pátá. A to mě nakoplo, řekla jsem si – to by šlo! Na dalších závodech, co byly týden potom, jsem už školu reprezentovala na Slovensku. Tam jsem skončila třetí. A tak se láska mezi mnou a TFA rozhořela a náš „vztah“ se od sezony k sezoně prohlubuje. Od roku 2018 už se těchto soutěží (TFA i FCC) zúčastňuji pravidelně, a to nejen v České republice, ale i na mezinárodní úrovni.

Byly závody TFA ještě během vašeho studia součástí nějakého vyučovacího předmětu nebo fyzické přípravy?
To ne, ale jezdili jsme na studentské TFA závody a já jsem se pak stala i vedoucí reprezentačního týmu školy. Ale spíš to bylo tak, že jsme se domlouvali a šli si zatrénovat mimo školu. Součástí studia to nebylo. Já jsem si od počátku v tomto sportu vždycky trénovala sama. Tak, jak jsem si myslela – a podle svého těla, jak mi to vyhovovalo.

Dnes jste již zkušená závodnice v TFA, máte za sebou už šestou sezonu v tomto těžkém sportu.
Možná je to s věkem, ale sama na sobě vidím, jak člověk postupně se ziskem zkušeností mění i přístupy k tréninkům. Ty první tři roky jsem trénovala kolikrát až bezhlavě. Tréninkový plán jsme si vždycky skládala sama. Ale jak postupně přicházely zkušenosti, tělo se vyvíjelo, zjišťovala jsem na co reaguje, jak funguje, tak jsem najednou zjistila, že nepotřebuju zvedat tolik těžké váhy v posilovně, ale naopak potřebuju taky běhat, vybíhat schody, kopce. Ale to člověk zjistí právě až nasbírá ty zkušenosti z odběhaných závodů, odtrénovaných tréninků, zimních příprav. Běhám už pátým rokem třeba seriál závodů Moravské ligy TFA, kde jsou závody každý rok prakticky stejné, takže mohu sledovat vlastní posun ve zkracování výsledného času. Nebo například i u FCC, kde je trať vždy postavena stejně (napříč světem), tak tam lze ten posun, a tím pádem správně nastavený trénink, také pozorovat.

Jakým způsobem trénujete dnes na Třebíčsku? Dočetl jsem se, že rubete dřevo, nosíte těžkou poštu.
Ano, práce v lese mi například při disciplíně hammer box, hodně pomohla. Brigádou na poště jsem si přivydělávala při studiu a opravdu některé dny, kdy se roznášely i letáky, byly skoro jako když bych šla s 10kg kanystry a 12kg dýchacím přístrojem na zádech. Jinak bydlím v Třebíči a teď na podzim, když už je brzy tma, chodím běhat na osvětlené schody za úřadem práce. Ale v létě hlavně na strmé schody do Libušina údolí, tam je to úplně ideální. Dále chodím běhat, jezdím intervalové tréninky, kruhové tréninky, silové tréninky, záleží na tréninkové fázi.

V té silové části a taky v momentech, kdy už nevím, jak se posunout, mám skvělé přátele – Marcelu Vrtalovou s přítelem Mariánem Klobasem, kteří vědí přesně, jak na mě a jak nastavit trénink, aby mi dal přesně to, co potřebuji. Po těch prvních letech sólo trénování mi pomáhají připravovat nové způsoby tréninku v jejich domácím fit centru (Fitko M & M) nebo i při vybíhání kopců a schodů. Takže, když už nevím kudy kam, jdu trénovat za nimi nebo s nimi. Vzhledem k tomu, že si hasičským sportem také prošli (Marcela je reprezentantkou ČR v požárním sportu a Marián má na kontě řadu úspěchů v TFA), tak vědí, co a jak. I jim vděčím za svůj výkonnostní posun a za to, kde jsem. A patří jim jedno velké díky. Mimo vše zmíněné trénuji také techniku, která je nedílnou součástí tréninkové přípravy, a to na TFA trati v Rokytnici.







Vidím to tak, že na fyzickou přípravu je TFA hodně komplexní sport. Běhá se v něm, přeskakují překážky, tahají těžká břemena, stoupá se do výšky, buší těžkým kladivem…
Je pravda, že je to hodně komplexní sport, ve kterém je potřeba síla, výbušnost, svalová vytrvalost, ale i fyzička. Během týdenních tréninků se snažím stihnout od každého něco.

Klobouk dolů před vámi, když dokážete sama, coby trenérka, donutit k trénování samu sebe, coby závodnici.
Někdy to samozřejmě není růžové. Jsou dny, kdy se mi prostě nechce. Ale je důležité v dané chvíli vyhodnotit, zda se mi nechce, protože jsem líná, nebo se mi nechce kvůli pociťované únavě, jelikož tělo už toho má dost. Někdy se stane, že jsem fakt lenošná a prostě trénovat nejdu, ale snažím se to pak dohnat jiný den.

A co mentální příprava, o její důležitosti se dnes v souvislosti s vrcholovým sportem hodně mluví a píše.

Máte pravdu, že mentální připravenost a odolnost dělá opravdu hodně. Mohu to potvrdit na své osobní zkušenosti z Mistrovství České republiky před dvěma lety. Tehdy jsem právě mentálně neustála nápor a tlak okolí, kdy všichni očekávali, že republiku vyhraju, protože se mi daří a mám natrénováno. Mě to tak říkajíc dost sundalo a na tom mistrovství jsem skončila až třetí. Pro mě osobně to byl dost velký propad, protože jsem věděla, že na to mám. Ale moje hlava v ten rozhodující den nebyla v pořádku. Najednou mi těžkly nohy a byl to celkově můj nejhorší TFA závod, který jsem kdy běžela. Od té doby jsem se snažila zapracovat právě i na té mentální přípravě, čtu knížky na téma psychologie vítězství od různých mentálních koučů, internetové články, poslouchám podcasty na dané téma. A myslím si, že se mi to daří. Na posledním MČR i na dalších velkých mezinárodních závodech jsem tlak ustála a jsem celkově odolnější.

Vaším manažerem je nyní pan Jaroslav Machoň, takže se můžete spolehnout na jeho zkušenosti a rady.

Řeknu to jednoduše, pan Machoň mě svým manažerováním vytáhl tam, kde jsem. Sama bych se tak daleko v tomto sportu nedostala. Jardu bych přála každému závodníkovi, a to nejen v TFA. Máme přesně rozdělené úkoly, kdy on řeší organizační věci a já trénuju, závodím a snažím se vyhrávat. A krásně nám to funguje, každý má opravdu kupu své práce, ale výsledkem jsou potom ty cenné kovy nebo i například ocenění Sportovce roku Kraje Vysočina za roky 2021, 2022. Jardovi Machoňovi i jeho pravé ruce Šárce Talpové patří taktéž obrovské díky.

Závody TFA absolvujete v kompletní hasičské výbavě, v jaké jdou hasiči do boje s ohněm. Přesto, máte nějaké speciální úpravy své výstroje, které vám mohou při sportovním výkonu zlepšit výsledný čas?
Mám tzv. závodní speciál, tedy zásahový oděv pro TFA, který mám šitý na míru a je určený pro TFA/FCC závody. Nedá se s ním jít do hořící budovy. Ale není to nijak ulehčený oblek, splňuje parametry skutečného třívrstvého zásahového obleku, akorát třeba nemá náprsní kapsy, kapsy na kalhotech nebo manžety na rukávech. Nicméně takový oblek jsem si mohla dovolit až po nějakých sportovních úspěších. Do té doby jsem prostě běhala ve vyřazeném zásahovém obleku. Má to tak většina závodníků. Přece jenom ten oblek stojí od 20 000 korun výš, a ne každé SDH má prostředky na to, aby svého závodníka vybavilo závodním speciálem. Další tisíce korun stojí zásahové boty, rukavice, přilba. Takže i já jsem začínala tak, že jsem použila, co kde zbylo nebo bylo vyřazeno. Obvykle to bylo minimálně o dvě čísla větší. A tak se prostě začínalo, což podle mě, v dobrém slova smyslu, utváří charakter závodníka. Na druhé straně je pravda, že dnes se ve svém obleku cítím víc komfortně. A určitě nastřádám při závodě nějaké ty desetinky, když vím, že si třeba při podřepu nemusím popotahovat nohavice u kalhot, protože je mám o dvě čísla větší.

Máte při závodu TFA nějaké kritické místo, na kterém si po překonání v duchu řeknete, teď už to dám, teď už to bude dobré?
Přiznám se, že čím déle se TFA věnuji, tím víc jsem nervózní. U mě je to spojené i s tím, že ode mě mají lidé velká očekávání. Takže pro mě je nejhorším okamžikem samotný start. Když už odstartuju, z člověka stres opadne. Ale pomáhám si mentálně i tak, že si před každým závodem určím nějakou disciplínu v druhé části závodu, na kterou se těším. Třeba letos na závodech v Rokytnici jsme měli figurínu, dlouhé roztažení hadic a sprint do cíle. Takže těchto závěrečných disciplín jsem si užila nejvíc.





Několik závodů Rokytnických galejí jsem fotografoval, a tak vím, jak důležité je právě v TFA správně si rozložit síly, aby člověk nepadl deset metrů před cílem a třeba už málem nevstal.
To jsou právě ty zkušenosti, které přijdou až s odzávoděnými závody, případně roky. Na každé trati je poznat, jestli běží ostřílený TFÁčkař nebo úplně nový závodník, protože ten to obvykle od začátku „napálí“ a pak na trati „umírá“. V našem sportu se nedá postupovat jako třeba při některých bězích v lehké atletice, protože pak je člověk po třech disciplínách K.O. Tady je důležité správné rozložení vlastních sil, a to člověk získá zkrátka až zkušenostmi z mnoha závodů. Až zjistí, kde má jeho tělo limity. Mně osobně to trvalo tři roky. Pak už jsem věděla, co si můžu dovolit, kde to bolí a kde to bolí hodně. Zkrátka, než jsem poznala, o čem ten sport doopravdy je.

Vývoj TFA dospěl do fáze, kdy ženy za naprosto stejných podmínek a na naprosto stejné trati závodí s muži. Jak to pak ti muži berou, když je porazíte?
Ano, je to tak, první takový závod jsem absolvovala v Jihlavě v roce 2019. Na závodech Českého poháru v TFA (což je nejvyšší liga, která se v ČR v TFA běhá) nebo na mezinárodních závodech coby ženy máme stejné podmínky jako muži. U klasického TFA mimo Český pohár TFA to v ČR není ještě tak běžné, ale na mezinárodních závodech, konkrétně pak na Světových hasičských hrách nebo FCC je to standard. Všichni jsou si rovni, jen se pak výsledné časy rozdělí podle kategorií na ženy, muže a podle určitého věku. Když porazíte někoho z mužské kategorie, je to v první chvíli super pocit, ale při chlapském egu a ješitnosti to občas není úplně jednoduché. Nicméně pro mě osobně je to především důkaz, že na to jdu dobře, že ty tréninky mají smysl.

Vaším doslova srdečním závodem v TFA je Salašská rozhledna, což je závod Zlínské ligy železných hasičů, pořádaný u obce Salaš na Uherskohradišťsku. Vy jste ho vyhrála už pošesté za sebou. A přitom má ten závod za sebou jen sedm ročníků.

Podle mě máme nějakou silnou energii mezi sebou – já a ta trať tam. Je to jeden z nejprestižnějších závodů v České republice a já se tam cítím výborně a neskutečně mi ta trať sedí.

Co vás čeká v příští sezóně?

V příštím roce mám v plánu závody převážně v zahraničí. Budou se konat Světové hasičské hry v Dánsku, Mistrovství světa v FCC v Americe, příští rok bude také i Mistrovství České republiky, které se koná jednou za dva roky. Mám v plánu také Český pohár v TFA, který je složený
z 5 závodů, dále již klasicky seriál závodů Moravské ligy TFA a v neposlední řadě závody na domácí půdě u nás doma v Rokytnici. Takže příští rok bude hodně nabitý a snad to bude pro mě i pěkná sezona. Je teda fakt, že náš sport už je také docela drahá záležitost a jen startovné činí leckdy pěknou sumu. Takže bude záležet i na finančních možnostech, ale plány jsou velké.

Je známo, že máte kolem sebe bezvadnou partu fandícího Kačka TEAMu. A vaši příznivci vám každoročně posílají hodně diváckých hlasů do soutěže o nejlepšího sportovce Kraje Vysočina.
Kačka TEAM je další z těch, díky kterým jsem tam, kde jsem. Mám v nich obrovskou podporu a věřte, že to na té trati opravdu potřebujete. Celkově mám opravdu štěstí na lidi kolem sebe, ať už se to týká dalších závodníků nebo diváků, fanoušků, přátel, přítele či rodiny. Mám v nich velkou oporu i podporu zároveň. I když se mi právě třeba nedaří, přijdou a podpoří mě, a tohle nepsané pravidlo platí i mezi závodníky. Což se mi na TFA právě také líbí a je to i další z důvodů, proč jsem si tento sport vybrala, že komunita lidí kolem něj je jako jedna velká rodina. Je to dost odlišné i od závodů v požárním útoku, kde je naopak rivalita někdy úplně maximální.

Je to tak i v „cizině nenávistné“, jak to ve svém Rozmarném létě napsal spisovatel Vladislav Vančura?
Mohu říct, že když jsem v letošním roce více začala jezdit do zahraničí, tak tam byl ten pocit sounáležitosti ještě silnější. Těch sto závodníků, to byla prostě jedna velká rodina. A bylo jedno, z jakého je kdo státu, z jaké věkové kategorie, jaké výkonnosti. Vždycky se všichni navzájem podpořili, což se mi na tom mém sportu líbí úplně nejvíc. Že prostě držíme po kupě.

Kateřinu Vodičkovou, alias Holku od TFA, můžete na její TFA cestě sledovat také na instagramovém účtu @holka_od_tfa, kde Katka ukazuje nejen výsledky, ale také tu tvrdou dřinu každodenních tréninků a celou trnitou pouť, která za všemi úspěchy stojí.

ÚSPĚCHY sezóny 2023
Mistryně 4Fire Moravské ligy za rok 2023 (5x 1. místo)
Ostravská věž 2023 – nejtěžší závod v ČR, historicky první žena, která ho za podmínek
– bez rozdílů na trati pro muže a ženy, dokončila a získala tak 1. místo
TFA Salašská rozhledna – popáté obhájené prvenství (2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023)
FCC Jihlava 2023 – 2. místo v individuálním běhu
FCC Berlín 2023 – 3. místo v individuálním běhu
FCC Slovakia 2023 – 1. místo v individuálním běhu
FCC Austria 2023 – 2. místo v individuálním běhu

Nejčtenější
1
Post image
2
Post image
3
Post image