Kulatá třicítka pro undergroundový festival Magorovo Vydří

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petr Herbrych

před 47 minutami

MEZIŘÍČKO (herb) - Uprostřed 90. let se v rozhovorech Ivana Martina Jirouse, jeho partnerky Dáši Vokaté a jemnického knihkupce Ladislava Hejla zrodil nápad na uspořádání hudebního festivalu undergroundových legend a nových, nepříliš známých kapel. Na Jirousově statku v Prostředním Vydří se pak roku 1996 poprvé uskutečnila akce, která se ihned stala fenoménem. Undergroundový a kulturně rozmanitý festival Magorovo Vydří tak letošním jubilejním ročníkem ve dnech 3. až 6. července oslavil své třicáté narozeniny. Jakékoliv kulatiny si vždy žádají pořádnou oslavu, ta však na Skalákově mlýně probíhá rok co rok. Bez ohledu na výši festivalového ročníku.

Písničkářka Dáša Vokatá, přezdívaná Jenis Joplin českého undergroundu, v jedné ze svých písní zpívá, že její Vysočina má srdce ve Vydří. Zde se ale zmíněný festival už dvě dekády nekoná. Na jaře roku 2005 Magorova stodola spadla, společně s tím přišla i omezení s městskou vyhláškou Dačic. Pověstná akce se tak musela přestěhovat jinam. Nové zázemí Magorovu Vydří tehdy poskytl Miroslav „Skalák“ Skalický ve svém mlýně u Meziříčka. Po následující roky pak onen „mlejn“ zcela plnil a nadále plní svůj název - Skalákův mlýn: Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé. Zejména na samý úvod léta je zdejší program skutečně věnován, slovníkem komunistického režimu, „nepřizpůsobivým“. Tedy undergroundové scéně.

„Nicméně, když bojuješ proti moci sám, tak stokrát nic umoří i tebe, když je těch oslů ale sto, tak se lze umořit o něco méně. Prostě jsme se začali sdružovat do tlup a ty tlupy se postupně spojovaly a časem jsme už byli tak mohutní, taky nás poté zavřeli, poněvadž bolševik pochopil, že už jsme pro ně nebezpečný,“ pověděl v roce 1998 o českém undergroundovém hnutí sám jeho zakladatel Ivan Martin Jirous zvaný Magor. Ačkoliv od pádu komunismu uplynulo šestatřicet let, v české společnosti je bohužel stále přítomen poněkud negativní pohled na členy disentu a undergroundu. Nepřizpůsobiví, máničky, opilci, lenoši, podvratné živly. Nebo jak je nazvala přední komunistická agitátorka a herečka Jiřina Švorcová, „ztroskotanci a samozvanci“. Však také režim tento veřejný obraz pečlivě budoval. Skrze novinové články nebo propagandistické snímky typu Atentát na kulturu. V mnohých hlavách jistě vyvstane kapela Mimikry ze stejnojmenného dílu seriálu Třicet případů majora Zemana.

Čím ale byli „androši“ pro režim nebezpeční? Pouze chtěli svobodně tvořit své vlastní umění a upozorňovali na nedodržování lidských práv. Skládání hudby, psaní literatury nebo tvorba výtvarného umění jim ale nebyla umožněna. Členové undergroundu se tak stali protipólem oficiálně deklarovaného kurzu a ustanovili si vlastní společnost. Jak psal disident a pozdější politik Václav Benda, tito lidé vytvořili paralelní polis, jakýsi stát ve státě. V této druhé společenské koleji probíhaly bytové semináře, vycházely samizdatové noviny i knižní tituly, svůj um zde dávali na odiv zavržení umělci. Svou odvahou se členové undergroundu také velkou měrou podíleli na porážce komunismu a v českých dějinách jim patří významné místo. Zacinkáním klíčů a odstraněním vedoucí úlohy komunistické strany z ústavy ale underground nezmizel. Druhá kultura a protipól mainstreamu existuje i v dnešní době, čehož je právě Magorovo Vydří zářným dokladem.

Pokud v dnešní době někdo hovoří o nové totalitě a hlásá podobné bludy, měl by se seznámit s příběhy pánů Miroslava „Skaláka“ Skalického a Františka „Čuňase“ Stárka, kteří svobodné tvorbě věnovali své pohodlí. Oba dva byli před padesáti lety, v polovině března 1976, zatčeni a v červnu téhož roku souzeni v prvotním procesu se skupinou The Plastic People of the Universe. Šéfredaktor časopisu Vokno Stárek byl později za svou publikační činnost opakovaně vězněn, Skalického režim v rámci akce Asanace vyštval do emigrace. Zatímco dříve spolupracovali na prvotních číslech samizdatového časopisu Vokno, poslední roky jsou hlavními organizátory a potažmo i tvářemi festivalu Magorovo Vydří.

Když písničkářka Vokatá složila Františku „Čuňasi“ Stárkovi k jeho narozeninám písničku, napsala: „Že je to frajer, ví se, zlobil nás už na vísce. Půl století už řádí, ví všichni kamarádi…“ Její trefná slova o veselé povazue vždy každý rok doloží sám Stárek u Skaláka. Právě on se totiž jakožto Magorův blízký kamarád vždy chopí úvodního slova a moderace celého víkendu. „Jedna pět, jdu na oběd…Dobré odpoledne. Neumím mluvit tiše, tak poprosím volume dolů, protože umím jenom řvát. I když já na to se…, budu ještě dva dny moderovat, tak se nemůžu vyřvat hned na začátku,“ přivítal o sobotním odpoledni přítomné návštěvníky „Čuňas“. Po jeho slovech se ihned do svých nástrojů opřeli muzikanti ze skupiny ReGen. Rocková nálož na samý úvod byla vybrána účelně. „Aby ti lidi, co ještě chrápou, slyšeli, že se tady už hraje,“ pověděl Stárek.

Ačkoliv se každým rokem na pozvánce festivalu píše, že setkání je důležitější než program, u Skaláka je vždy nabídnuta pořádná porce undergroundového umění. Od pátečního do nedělního večera se představilo celkem sedmnáct interpretů. Namátkou lze zmínit Záviše, Sbor břežanských kastrátů, Hernabar, Hally Belly, Blaženka nebo Sick Days. Vedle hudby tu ale opět našly prostor i další umělecká odvětví. Páteční noc uzavřel dokumentární film Fritze Kleibela Fest bei Magor a po celý víkend návštěvníci obdivovali vystavené obrazy. Podloubí a vůbec celý areál zdobily obrazy Chosého Jurásky, na nichž byli zvěčněni například Magor Jirous, Mejla Hlava nebo Jimmy Hendrix.

V autobuse opět vystavoval svá díla Sysel Kirschner a potemnělém malém sále opět Gaya své světelné obrazy. Díla zde ale nebyla pouze na koukání, ale i k případnému prodeji. „Ti výtvarní umělci nemohou žít z větru, ti nelapají vítr, ale musí i z něčeho žít. Tak si koukejte doma pověsit nějakej obraz,“ nabádal také ve svém přivítání Stárek.

Neměnná zůstala atmosféra celého festivalu. Bezstarostná pohoda a přátelské setkání se starými známými nad půllitrem piva a zapálenou cigaretou je už zkrátka základním znakem Magorova Vydří. Festivalu, jenž dokládá stálé trvání undergroundové scény.

František „Čuňas“ Stárek (1952)
Syn politického vězně Jaroslava Stárka vystudoval Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově, ovšem už tehdy začal mít problémy s režimem a nedostal doporučení k vysokoškolskému studiu. Po přestěhování do Prahy se zkraje 70. let brzy zapojil do českého undergroundu a roku 1976 byl v červnovém procesu ve spojitosti se skupinou The Plastic People of the Universe odsouzen pro trestný čin výtržnictví. Po půlroční vazbě mu byl ale trest z osmi měsíců zmírněn na podmínku. Brzy po propuštění podepsal Chartu 77 a roku 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno. Za tuto činnost byl také „Čuňas“, jak se Stárkovi přezdívá, dvakrát vězněn. Nejprve v roce 1981 na dva a půl roku, stejný trest mu byl vyměřen i na jaře 1989. Z vězení se ale dostal v listopadu 1989 díky amnestii prezidenta. Po sametové revoluci pracoval Stárek až do roku 2007 u Bezpečnostní informační služby, následně v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Miroslav „Skalák“ Skalický (1952)
Rodák z Plzně a vyučený tesař se v 70. letech podílel na organizování undergroundových koncertů. Například v prosinci 1975 zorganizoval v Přešticích u Plzně Večer poezie a hudby, za což byl také v červnu následujícího roku společně s Františkem Stárkem souzen. V červnové předehře velkého procesu s Plastic People jej soud poslal na devět měsíců do vězení. Po návratu z vězení podepsal Chartu 77 a společně se Stárkem se „Skalák“ podílel na prvních číslech samizdatového časopisu Vokno. Aktivita v undergroundu mu ale přinesla vyšší pozornost a perzekuci ze strany Státní bezpečnosti. Neustálá šikana vyvrcholila v roce 1980, kdy byl Skalický po nátlaku donucen k emigraci do sousedního Rakouska. I na druhé straně hranice ale nadále spolupracoval s undergroundem, zejména skrze šíření letáků a pašování zakázaných publikací. Odkaz undergroundu Skalický udržuje do dnešních dní, kdy na svém mlýně nedaleko Meziříčka dává prostor alternativní hudbě.