TŘEBÍČSKO (juh) - Během jediného dne stihne i pět obřadů, projede desítky kilometrů a v každém projevu se snaží vystihnout jedinečný lidský příběh. Práce pohřebního řečníka je pestrá, náročná a citlivá – osciluje mezi smutkem pozůstalých a nutností zachovat klid, odstup a někdy i nadhled. Není to však jen o vážnosti a důstojnosti, občas přijde i chvíle, která by se neztratila ani ve filmu. Pohřební řečníci bývají trochu „neviditelnou profesí“ a přitom mají jedinečný pohled na lidské příběhy, smutek i vztah ke smrti.
Jak jste se k této ne úplně běžné profesi dostal?
Oslovil mě pan Jaroslav Havlena, jednatel firmy Pietas – Vysibla, zda bych chtěl dělat řečníka na pohřbech. Touto nabídkou jsem byl překvapen, protože jsem nikdy na pohřbech nemluvil. Pan Havlena však trval na svém a řekl, že když se mi to nebude dařit, tak mě dál nutit nebude. Tak jsem si řekl, že zkusit se má vše a nabídku jsem přijal. Mé začátky nebyly lehké a vědom si vážnosti okamžiku jsem měl i hodně trému. Postupně však napětí a tréma částečně opadly, ale stejně před každým vystoupením cítím jakýsi neklid.
Kolik je vás na okrese či v kraji a jak spolupracujete? Nebo si vás řídí pohřební služby?
Každá pohřební služba má své řečníky, které si nepůjčují, proto se nedá na tuto otázku odpovědět. Spolupráce mezi pohřebními službami skoro neexistuje, každá se chová samostatně.
Kolik pohřbů za den zvládnete a jak se vůbec dá takové tempo psychicky i fyzicky zvládnout?
Toto je otázka, na kterou se dá lehce odpovědět: kolik lidí zemře, tolik je i smutečních rozloučení. Jsou období, kdy se umírá víc (období kolem Vánoc nebo při různých výkyvech počasí). Smuteční rozloučení jsou tedy nepravidelně od pondělí do soboty, v neděli pohřby nebývají. V případě, že někdo zemře, pozůstalí sjednávají pohřeb v naší kanceláři na ulici Soukenické (za budovou hlavní pošty), kde se jim věnují pracovnice, které se vždy snaží jim vyjít vstříc jak s hodinou, tak i dnem smutečního rozloučení. Ne vždy se to však musí podařit, protože termín může již být obsazen. Výhodou je, že naše pohřební služba využívá v Třebíči nejen velkou obřadní síň na Novém hřbitově, kde je místo pro velké množství účastníků, tak i vlastní smuteční síň v budově na Soukenické ulici, kde se sjednávají smuteční obřady. Zde je místo asi pro 20 – 25 smutečních hostů a využívá se zejména pro rozloučení v úzkém rodinném kruhu, nebo pro rozloučení, kde si pozůstalí nepřejí účast veřejnosti. I tímto se pozůstalým snažíme vyjít vstříc. Dále naše pohřební služba má i kancelář v Náměšťi nad Oslavou, tam bývají rozloučení v kryptě rodu Haugwitzů.
No a pokud je období s více zemřelými, je to vždy náročnější. Nejvíce jsem měl pět obřadů za den, ale průměr je tak dva obřady za den nebo šest za týden. Vše pak závisí na koordinaci pracovnic v kanceláři, aby termín obřadu vhodně naplánovaly.
Jak vypadá příprava na jeden obřad? A jak moc se řečník dozví o zesnulém?
Moje příprava na obřad spočívá v tom, že dostanu od rodiny zemřelého přes kancelář dotazník, který je rodině nabídnut k vyplnění. Tam rodina vyplní údaje o zemřelém – místo a datum narození, bydliště, vzdělání, zaměstnání, rodinný stav, počet dětí, vnoučat i pravnoučat, co měl rád, jaké měl koníčky apod. No a já z tohoto dotazníku sestavím řeč na smuteční rozloučení tak, aby „jak se říká, se to dalo poslouchat. Někdy si rodina tuto řeč připraví sama a odešle. I tak si ji musím doupravit tak, abych ji při jejím přednesu dostal přes jazyk.
Často jsou to informace od příbuzných – je prostor ověřovat nebo interpretovat?
No s tím je trochu potíž, ověřit si, co pozůstalí o svém drahém zemřelém napíší, si nemám jak ověřit. Celou sestavenou řeč si s nimi ještě jednou projdu před vlastním obřadem, kde mají možnost cokoliv upravit. Někdy tuto sestavenou řeč chtějí poslat ke korekci mailem. No a protože se vždy jedná o dost stresující životní situaci, stává se, že ji ještě doplní, a já pak opět musím vše upravit, aby výsledná řeč měla hlavu a patu.
Stává se, že příbuzní chtějí něco, s čím nesouzníte? Jak řešíte neobvyklá nebo nevhodná přání?
Tohle nebývá častá situace. Nicméně se mi to také již několikrát stalo. Pokud se mi nepodaří pozůstalé přesvědčit, tak musím říci, že cituji z textu sepsaného rodinou. Mezi přítomnými pak je slyšet zašumění, ale mají to tak, jak si rodina přála.
Co je podle vás klíčem k dobrému pohřebnímu proslovu?
No tak to sám nevím. Určitě to ale je empatie a vcítění se do smutku pozůstalých se kterými před obřadem jako ceremoniář probírám, jak bude obřad probíhat. Řeknu jim, kdy budou vstupovat do obřadní síně, v jakém pořadí budou hrát hudební skladby, jak mají obsadit lavice v obřadní síni, kdy budu mít smuteční řeč a kdy se bude spouštět rakev s ostatky jejich zemřelého. Potom zda chtějí přijmout od přítomných smutečních hostů kondolenci, nebo od ní chtějí upustit. Vždy však nechávám na nich a na jejich přáních, jak by chtěli sami, aby obřad posledního rozloučení probíhal. Domnívám se, že se jejich přáním dokážu přizpůsobit.
Míváte někdy potíže s emocemi – dojme vás příběh, rozpláčete se? Jak si udržujete odstup?
Takové rozloučení s milovanou a blízkou osobou je vždy emočně smutné. Jak říkám, je příjemnější chodit na křtiny a svatby než na pohřby. Ale i toto patří k lidskému životu. Ze své vlastní zkušenosti snad vím, jak jim je. Sám jsem také již pochoval oba své rodiče, rodiče manželky a jiné své blízké. A příběh, který při obřadu přednáším, bývá plný dojímavých myšlenek, které v našich myslích budí slzy. Nebývá to často, manželka mi kolikrát říká, když tvořím doma na počítači smuteční řeč, proč u toho brečím. No protože mě to dojímá už teď. A jak to bude vypadat v obřadní síni, to nevím. Snad také, když už ten příběh prožiji doma, není to pak na mně tam tolik znát. Přesto, když jsem se loučil s kamarádem panem Standou Houzarem, se mi sevřel krk a v průběhu řeči jsem se několikrát odmlčel. Řeč jsem dokončil, a když jsem zvedl oči a pohlédl na přítomné, kterým také tekly slzy, uvědomil jsem si, že jsme tohoto člověka měli skutečně rádi. Takže se nějakému emočnímu projevu ani zkušený řečník nevyhne.
Stalo se vám někdy, že jste pohřeb nestihli nebo že došlo k nějaké krizové situaci?
Na takovou situaci si nevzpomínám. Rozloučení zpravidla začínají v celou hodinu a na tento čas je vždy všechno nachystáno. Bývají sice situace, že se dvě tři minuty před obřadem ještě dochystávají květiny nebo 5 minut před obřadem ještě nepřijel řečník nebo kněz, když nemluvím já, ale pozůstalí nic nepoznají.
Setkáváte se na pohřbu s humorem?
Nebývá to běžné, ale i tam občas dochází k humorným situacím. Třeba když dám pozůstalým přečíst sestavenou řeč a objednavatel pohřbu, který vyplňoval dotazník a uvedl tam takové obecné věci, já z tohoto řeč sestavil, podíval se na mě, četl dál a pak řekl: „Tak to teda ne“. Už vytahuji propisku a říkám, že to opravím a co se Vám nelíbí. „Je tam moc chvály a tu tam nechci“. Dobře, tak tohle vypustím. „A tohle to tam také nechci“. No ale něco tam přednést musím. „Dejte tam, co chcete, ale v žádném případě chválu ne“.
Ale přece se říká, že o mrtvých jen dobré. „To sice ano, ale to byla moje macecha a pěkná…“. I takové situace jsou. Nebo když se pozůstalí loučili se zesnulým dědečkem v místnosti, ve které byl vystaven za sklem, tak si mezi sebou šeptali: „To není on“. A zase někdo. „No oni tady mají někoho jiného“. No a obrátili se na mě, jak je to možné, že je vyměněný. Když jsem jim sdělil, že to není možné, zavolali babičku, jeho manželku, která se na něj podívala a povídá: „Je to děda, copak nevidíte ty krásné ušní lalůčky, takové měl můj děda“. No a v zákulisí jsem si vychutnal kolegu, který zesnulého připravoval k pohřbu. Říkám s vážným hlasem, to není on. Propuklo zděšení, protože to se nesmí stát. Vše zkontroloval, každý zesnulý má na zápěstí pásku se jménem a na několika místech těla ještě lihovkou toto jméno napsané, takže k záměně skutečně nemůže dojít. Po této kontrole jsem mu sdělil, že babička ho poznala i přes sklo. Teď mi zase on sdělil, něco nepublikovatelného, že jsem jej dost poděsil.
Máte nějaký rituál, kterým se „čistíte“ nebo se vracíte do běžného života po náročném dni?
Já žádný rituál nemám. Vracím se domů, trochu si odpočinu a funguji dál.
Jak vás tahle práce změnila? Vnímáte jinak život, vztahy, čas?
Nevím. Sám na sobě žádné změny nepozoruji. Možná něco pozorují moji blízcí, ale nic mi nedávají najevo. Každá práce má své pro a proti. Já jsem od svého mládí po celý život pracoval jako vedoucí nějakého kolektivu lidí. S nimi jsem musel komunikovat a řešit vzniklé problémy. Každou práci jsem dělal rád a tak je tomu i při této činnosti. Možná to zní divně, že i tuto práci dělám rád, ale pokud si někdo práci protiví a vyhýbá se jí a tlačí problémy před sebou, nemůže být spokojený sám se sebou.
Jakou roli podle vás hrají pohřby v lidském životě? Co byste si přál, aby si lidé z pohřbu odnesli – kromě smutku?
Stejně jako narození, tak i smrt patří k lidskému životu. Stejně jako se rodiče připravují na příchod svého dítěte na svět, tak se musíme, již ale každý sám připravovat na odchod z tohoto světa. Skutečně se tomu nikdo z nás nevyhne. Já sám jsem člověk věřící v Boha, a tak věřím, že po životě naplněném láskou k Bohu a lidem, poctivou prací, dobrými skutky bych se nemusel smrti bát. Pokud věřím i v milosrdenství Boží, tak jsem vlastně šťastný člověk a mělo by to být i při pohřbech na mě znát. No a protože řečním pouze na civilních obřadech, snažím se, aby si přítomní ze smutečních rozloučení odnášeli i jakési povzbuzení a klid do svého dalšího života.
