Musíte odejít včas, než se úplně sesypete

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Jan Uher

před 13 hodinami

Únava, která nezmizí po víkendu, naprostá ztráta radosti z práce a pocit, že se řítíte do propasti. Co se vlastně skrývá pod pojmem syndrom vyhoření? Odborníci jej definují jako stav způsobený dlouhodobým pracovním stresem. Projevuje se hlubokým fyzickým i emocionálním vyčerpáním, dramatickým poklesem pracovního výkonu a všudypřítomnou apatií.

V České republice se dnes tomuto fenoménu věnuje řada organizací a specializovaných portálů, které poskytují užitečné rady a preventivní kroky pro zvládnutí této extrémní zátěže. Přesto je u nás toto nebezpečí neustále podceňováno. Ignorování příznaků přitom často vede k nevratným změnám v lidské psychice, což pak tvrdě ovlivňuje i osudy nejbližšího okolí – rodiny, partnerů a dětí.
O tomto tichém zabijákovi moderní a uspěchané doby jsme si povídali s osobou, které budeme říkat třeba paní Jana. V našem povídání totiž vůbec nejde o konkrétní osobu a její příběh, ale o chybu, kterou dělá spousta lidí na všech možných úrovních vedení, a koneckonců i my sami.

Naše Jana byla původně speciální pedagožkou, která však většinu své dosavadní kariéry strávila v náročných pomáhajících profesích sociálních služeb. Její příběh má ale naštěstí šťastný konec, protože dokázala blížící se nebezpečí včas rozeznat a odejít.

Když neděle znamená svíravou úzkost
Syndrom vyhoření nepřichází ze dne na den. Plíží se nenápadně, dokud člověka zcela nepohltí. V případě Jany se blížící kolaps projevoval velmi silnými psychosomatickými signály.
„První varování je, když začnete vyloženě neradi chodit do práce. A to ne takové to běžné ‚mně se nechce‘, přitom se ale člověk vlastně přirozeně těší na kolegy i na práci samotnou. Začalo to tím, že končila dovolená a mně začínalo být až úzko. Nebo i po běžném víkendu – v neděli odpoledne jsem si říkala: ‚Ježišmarjá, zítra je zase pondělí.‘ Z neděle na pondělí jsem pak vůbec nemohla spát. Probouzela jsem se třeba už ve čtyři ráno a jen kontrolovala hodinky po půlhodinách. Prostě vás začnou drtit i jen ty předpokládané problémy, které na vás v práci čekají,“ popisuje Jana první příznaky blížícího se vyčerpání.
Systém, který ignoruje své zaměstnance

Jana pracovala dlouhé roky jako sociální pracovnice a speciální pedagožka. Zatímco na své začátky v charitě vzpomíná s láskou, protože tamní vedení mělo o své zaměstnance skutečný zájem, její pozdější zkušenosti – například z domova pro osoby se zdravotním postižením nebo ze školství – byly diametrálně odlišné.

Hlavní faktory, které podle ní urychlují vyhoření
Absolutní nezájem vedení: Neschopnost a neochota naslouchat potřebám a limitům zaměstnanců. Neúnosná byrokracie: Hromady papírů, které ubírají čas na samotnou práci s klienty. Přetěžování pracovníků: Dlouhodobé přehlížení faktu, že zaměstnanci balancují na hraně svých sil.

„Na stole mi rostl stále větší a větší stoh papírů a na každé poradě jsem říkala, že to na půl úvazku nestíhám, že to nezvládám. Žádala jsem alespoň o navýšení na tři čtvrtě úvazku. Jediná odpověď, kterou jsem dostala, byla: ‚No to nestíháme nikdo.‘ Bylo to hrozné zlehčování,“ vzpomíná Jana. „U klientů se řešila každá maličkost, což je samozřejmě krásné a je to v pořádku, ale o zaměstnance nebyl zájem. Říkala jsem: ‚Chodí sem psycholog pro klienty, proč si k němu nemůžou sednout i zaměstnanci, když mají problém?‘ Přitom se nám tam lidé hroutili doslova před očima. Náročné práce bylo opravdu hodně a potíže jsem neměla pouze já.“
To jediné, co Janu v práci dlouho drželo nad vodou, byli samotní klienti, se kterými měla výborné vztahy a ze kterých i ona sama čerpala pozitivní energii. Systémový tlak byl však nakonec silnější.

Zdraví vystaví nekompromisní stopku
Dlouhodobý stres se nepromítl jen do její psychiky, ale i do fyzického zdraví. Jana trpí epilepsií, kterou se jí dařilo léta držet stabilizovanou. Extrémní pracovní zátěž však nemoc znovu probudila.
„Já jsem léta stabilizovaná. Dokonce i když čas od času nedodržuji přísný režim, tak mi to zas tolik nevadí. Ale jakmile jsem ve stresu, pod tlakem a v nepohodě, záchvaty začnou. Několikrát se mi stalo, že jsem se probrala až v sanitce. Jednou mě dokonce úplně zbytečně nechali tři dny na oddělení ARO. Manžel všechno bravurně zvládl, ale děti z toho měly opravdu traumata. V tu chvíli už ve mně naskočila jasná stopka. Věděla jsem, že takhle to dál nejde,“ vypráví otevřeně.

Záchranná brzda nesmí přijít pozdě
Rozhodnutí definitivně odejít uzrálo během jarních prázdnin na dovolené s rodinou. Když z ní po dlouhé době spadl všudypřítomný stres, uvědomila si, že se do starých kolejí už vrátit nedokáže. Po dovolené rovnou nastoupila na neschopenku a podala výpověď. Protože tentokrát zatáhla za záchrannou brzdu včas, její zotavení trvalo jen pár měsíců.

Tentokrát jí totiž pomohla velmi silná zkušenost z minulosti, kdy pracovala na pozici speciální pedagožky ve škole. Tehdy škola vytvořila pracovní místo na základě získání grantu, ale vlastně neměla představu o přesné náplni práce, ani prostorách, kde by speciální pedagožka mohla působit. S dětmi se proto musela učit třeba ve školní kuchyňce nebo v šatně. Bylo to stresující po všech stránkách a jedinou vzpruhou byli opět klienti, tedy žáci. Tenkrát ještě bez zkušenosti nechala situaci zajít mnohem dál, a aby se mohla vrátit do normálního života, sbírala síly podstatně déle. „Tenkrát jsem po odchodu půl roku v kuse skoro jenom spala, byla jsem úplně mimo a neschopná cokoliv dělat,“ srovnává obě zkušenosti.

Na závěr posílá Jana jasný vzkaz všem, kteří v práci cítí, že už nemohou dál: „Hlavní je nebát se odejít. A hlavně odejít včas! Nejlepší by samozřejmě bylo řešit to s nadřízenými, ale oni prostě často neposlouchají – ani ve školství, ani v sociálních službách. Pak není jiné řešení než jít pryč. Vždycky se to dá nějak vyřešit a najít jiná cesta, když ještě máte síly něco řešit. Je to mnohem lepší než se úplně sesypat.“

Prevence místo dlouhodobé léčby
Na skutečném příběhu paní Jany jsme si ukázali hlavní úskalí, která k syndromu vyhoření vedou. Nejde o zveličenou banalitu, ale o závažný problém, kvůli kterému můžete skončit na dlouhé měsíce v pracovní neschopnosti. A co hůř, ani po návratu už to nemusíte být zcela vy, jak vás dříve znalo vaše nejbližší okolí. Umět včas „vypnout“ a říct jasné dost je dovednost, kterou bychom si měli všichni osvojit. A to bez výjimky platí pro všechny – od řadových zaměstnanců až po nejvyšší vedení.