Děti přijímá jako vlastní. Pak jim pomáhá vykročit do nové rodiny

Partneři zpravodajství

Chci se stát partnerem

Petra Klementová

před 1 hodinou

Ne každé dítě má to štěstí narodit se do milující rodiny. Pro většinu lidí je bezpečný domov, objetí rodičů nebo večerní uspávání samozřejmostí. Jsou ale děti, které podobnou jistotu nepoznaly. Některé vyrůstají v nevyhovujících podmínkách od narození, jiné o svůj domov přijdou později. Právě jim poskytuje dočasné zázemí pěstounská péče na přechodnou dobu.

Jedním z lidí, kteří dětem otevírají svůj domov, je Lenka Procházková z Třebíčska. Pěstounkou je od roku 2013 a v současnosti pečuje o své dvaadvacáté a třiadvacáté dítě, sourozeneckou dvojici. Každé z nich přijímá jako součást své rodiny, přestože ví, že společný čas může trvat jen několik měsíců.
Pěstounská péče na přechodnou dobu pomáhá dětem, které se ocitly v krizové situaci a nemohou zůstat ve své biologické rodině. Rodiče tak dostávají čas, aby mohli své poměry změnit a znovu převzít péči. Pokud návrat není možný, hledá se pro dítě zprostředkovaně krajským úřadem nový bezpečný domov, nejčastěji u příbuzných nebo dlouhodobých pěstounů. Ne vždy se ale takové řešení podaří najít. V některých případech proto děti odcházejí do dětského domova.

Chtěla pracovat s dětmi
Pro Lenku Procházkovou se pěstounství stalo životní cestou před více než dvanácti lety. Na jejím začátku byla nespokojenost v tehdejším zaměstnání a touha dělat něco, co bude mít hlubší smysl. „V evidenci jsem od prosince roku 2013, ale předcházelo tomu to, že jsem byla nešťastná ve své práci. Hledala jsem nějaké východisko, abych mohla být s dětmi, protože děti, to je moje. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat dál, ale věděla jsem, že chci něco s dětmi,“ vzpomíná. První impulz přišel od kamarádky, která se zmínila o rozvíjející se pěstounské péči na přechodnou dobu. Lenka tehdy o této možnosti téměř nic nevěděla. „Začala jsem hledat na internetu. Tehdy ale nebylo zdaleka tolik informací jako dnes. Nakonec jsem zašla v Třebíči na OSPOD a zeptala se na to.“

Nejdůležitější bylo získat podporu rodiny. Bez ní by podle Lenky podobná péče nemohla fungovat. Její manžel však zpočátku příliš nadšený nebyl. „Když jsem mu to řekla, zeptal se mě, jestli jsem nespadla z višně a co jsem si to vymyslela za blbost. Já jsem se ale nedala. Načítala jsem si informace, tiskla jsem si je a večer jsem je četla místo knížek. On to viděl, ale já mu to necpala do hlavy. Jenže bez rodiny a partnera do toho jít nejde. Děti jsou součástí celé rodiny.“ Po čase za ní manžel přišel s tím, že potřebné dokumenty podepíše. Lenka ale odmítla, aby rozhodnutí udělal bez důkladného rozhovoru. „Řekla jsem mu, že takhle v žádném případě. Buď mu všechno vysvětlím a pak se rozhodne, nebo do toho nejdu. Když se vrátil z tenisu, sedli jsme si a já mu všechno vykládala. Trvalo několik dní, než jsme to celé probrali.“ Následovaly měsíce prověřování, pohovorů, návštěv sociálních pracovníků, psychologického posouzení a odborného vzdělávání. Závěrečný pohovor absolvovala na krajském úřadě. „V prosinci 2013 jsem dostala razítko, že jsem jako pěstounka na přechodnou dobu v evidenci. Od té doby jsem pěstounkou a jsem strašně ráda. Hrozně moc mě to uspokojuje.“

První loučení proplakala
První nabídka přišla už začátkem února 2014. Nakonec se ale podařilo situaci dítěte vyřešit v rámci jeho příbuzných. Úplně první dítě si tak Lenka převzala 11. března. Byla to malá holčička, pro kterou s manželem vyrazili do jiného kraje. „Bylo to strašně emoční a hrozně hezké. Malinká, krásná holčička,“ vzpomíná. Dítě u nich zůstalo jen dva měsíce. Soud poté rozhodl o návratu do biologické rodiny. Právě tento případ patří dodnes k nejsilnějším okamžikům jejího pěstounství. „Maminka porodila své šesté dítě a myslela si, že už to rodina nezvládne. Tatínek vlastně ani nevěděl, že porodila. Když potom dostal dokumenty k osvojení, začal situaci řešit.“ Soudní jednání bylo pro Lenku náročné. Měla pocit, že ji rodiče vnímají jako člověka, který jim dítě vzal. Ještě těžší pro ni byly obavy, zda budou potřeby miminka po návratu skutečně naplněny. „Pamatuji si jejich přístup. Na co kojenecká voda, když máme vodu ve studni? Na co sušené mléko, když máme ovce? Pro mě byl ten první případ strašně těžký v tom, že se vracela domů a rodiče nechtěli brát v potaz to, co miminko potřebuje.“ První loučení proplakala. „Opravdu jsem manželovi na rameni proslzela celou noc. Pak už to ale bylo dobré.“ Zkušenost ji od pěstounství neodradila. Postupně pochopila, že každé předání je jiné a že nejdůležitější je, aby dítě odcházelo do bezpečného prostředí.

Telefon může zazvonit kdykoliv
Pěstounská péče se nedá přesně plánovat. Telefon může zazvonit kdykoliv a během několika hodin se změní chod celé domácnosti. „Když volají kvůli miminku, často se právě narodilo. Maminka odejde nebo ho dává k osvojení. My se sbalíme a do dvou hodin jsme v nemocnici. V Brně, Jihlavě, Pelhřimově, Havlíčkově Brodě, prostě kdekoliv.“ Jindy mají pěstouni na přípravu pár dní. Ani tehdy ale není jisté, zda dítě skutečně přijde. Proto Lenka s manželem začínají přesouvat nábytek, postele a postýlky teprve ve chvíli, kdy je přijetí potvrzené. „Jednou mi kvůli dvojčatům zavolali o půl jedné a o půl čtvrté už jsme je měli v autě. Jindy jsem se v pondělí dozvěděla, že v pátek převezmu školou povinné dítě přímo ve škole. Někdy se dá trochu připravit, ale jindy je to akce teď.“ Děti přicházejí z porodnic, nemocnic, dětských center i azylových domů. Každý jejich příběh je jiný. „Jednou mi zavolali, že je chlapeček v nemocnici s babičkou, ale ona tam s ním zůstat nemůže. Přijela jsem, babička odešla a já tam s ním zůstala. Situace jsou opravdu různé.“ Pokud je to možné, potkává se Lenka také s biologickými rodiči. Snaží se jim vysvětlit, že jim dítě nebere a že u ní bude pouze dočasně. „Myslím si, že je dobře, když nás rodiče vidí. Vědí, kdo jsem a jak vypadám. Vysvětlím jim, že mám svoje děti a že se nemusí bát. Když budou všechno dobře plnit a situace půjde správným směrem, můžeme být v kontaktu a budu jim posílat fotky.“ Důvěra podle ní pomáhá zmírnit napětí na obou stranách. „Když vidí, že jsme normální lidé a že jejich děti nechceme proto, aby už je nikdy neviděli, často se uklidní. Snažíme se, aby všechno probíhalo v klidu a nerozcházeli jsme se ve zlém.“

Plyšák, jídlo a bezpečné místo
První chvíle po převzetí jsou pro dítě velmi důležité. Když Lenka jede pro nového člena domácnosti, manžel vždy řídí. Ona tak může být s dítětem už během cesty. „Dostane od nás hned plyšáka a cestou si povídáme. Samozřejmě s těmi dětmi, se kterými to jde. Ukazujeme si z okna všechno možné, aby věděly, že nejsou samy.“ Po příjezdu domů na děti čeká otevřená náruč, vlastní postel, jídlo, hračky i jasný denní režim. Pro mnohé z nich jde o úplně novou zkušenost. „Najednou vidí, že je někdo nakrmí a pohladí. Mají svoje jídlo, postel, pokojíček a hračky. Mohou si hrát, jít ven, jezdit na koloběžce nebo stavět sněhuláka. Proto máme doma všechno od chrastítek až po LEGO.“ Překvapivé podle ní je, že žádné z dětí po prvním příchodu domů neplakalo a nevolalo maminku. Mnohem náročnější mohou být pozdější setkání s biologickými rodiči. Děti někdy reagují horečkou, pomočováním nebo jinými projevy stresu. Důležitou roli proto hrají pravidla a předvídatelný režim. Mnohé děti neznají ani obyčejný průběh dne. „Musíme je učit normálnosti. Že ráno vstaneme, vyčůráme se, oblečeme a nasnídáme. Pro nás jsou to samozřejmé věci, ale pro některé děti vůbec ne.“ Po dobu, kdy jsou u Lenky, se však nestávají pouhými návštěvníky. „My ty děti musíme přijmout tak, že jsou v tu chvíli naše. To jinak nejde. Máme oslavu, jdou s námi. Jedeme na výlet, jedou s námi. Plánujeme dovolenou, počítáme i s tím dítětem. V tu chvíli je součástí naší rodiny.“

Děti jí od prvního dne říkají teto. Lenka to tak chtěla od začátku. „Maminka jsem jen pro svoje děti a babička jen pro svoje vnoučata. Pro tyhle děti jsem teta Lenka a myslím, že je to tak správně,“ říká.

Péče není jen chování miminka
Za více než dvanáct let prošlo domácností Lenky Procházkové třiadvacet dětí. Šestkrát pečovala o sourozeneckou dvojici. Jednou měla současně svěřené dvě děti, přičemž péče trvala dva roky a pět měsíců. Délka pobytu se liší podle věku dítěte i složitosti jeho situace. Malé děti zůstávají v přechodné péči zpravidla pět až šest měsíců. U starších dětí trvá hledání řešení často sedm měsíců až rok, někdy déle. Pěstounství ale není jen o krmení, přebalování nebo hraní. Stejně důležité je dát dítěti pocit bezpečí, blízkosti, trpělivosti a jistotu, že je tu někdo, kdo ho obejme, pohladí a bude tu pro něj. Ve skutečnosti je to každodenní práce, která připomíná spojení rodiče, zdravotní sestry, učitele, psychologa i sociálního pracovníka. S příchodem dítěte začíná také množství vyšetření, návštěv odborníků, úřadů a soudních jednání. „Ty děti jsou vždycky nějakým stylem rozbité. Často řešíme neurologii, logopedii, zuby, oči nebo výživu. Mnohé nemají povinné očkování nebo mají očkovací kalendář rozjetý a nedokončený. Děti, které měly být očkované ve třech měsících, někdy nemají očkování ani v pěti letech.“ Některé jsou podvyživené, jiné mají problémy s řečí, pohybem nebo psychickým vývojem. Pěstouni je zastupují při soudních jednáních a někdy se stávají součástí vyšetřování velmi závažných případů. „Když se řeší trestná činnost rodičů, jsme u toho. Měla jsem případy, kdy bylo podezření na sexuální obtěžování nebo týrání dítěte. Celkem jsme to s dětmi řešili přes kriminálku třikrát. Ty příběhy jsou opravdu náročné.“ Nejtěžší podle ní není pouze množství povinností. Člověk se musí vyrovnat také s tím, co děti před příchodem do nové rodiny zažily. „Dojme mě jejich příběh, protože jsou to děti. Člověk je ale nesmí litovat. Musí se od toho oprostit, vzít je takové, jaké jsou, a učit je normálnímu životu.“

Nejtěžší byl týraný chlapeček
Když má Lenka vzpomenout na jedno z nejnáročnějších dětí, vybaví se jí přibližně dvouletý chlapeček, který byl doma týraný. Jeho zdravotní stav byl natolik vážný, že s ním musela zůstat v nemocnici. „Měl modřiny po celém těle, byl pokousaný a popálený od cigaret.“ Během několika hodin se na ni silně upnul. Nemohla od něj odejít ani na krok. „Musel se mnou úplně všude. Na záchod, do kuchyně, pořád jsem ho měla v náručí nebo se mě držel za nohu. Nemohla jsem se v klidu najíst ani vykoupat.“ Chlapeček byl doma zavíraný samotný v jiné místnosti. Lenčinu přítomnost proto potřeboval jako ujištění, že už znovu nezůstane sám. „Jakmile jsem se od něj vzdálila, byl strašný problém. Potřeboval mít jistotu, že tam pořád jsem.“ Za nejtěžší však Lenka nepovažuje pouze viditelné stopy násilí. Děti si často přinášejí také zážitky, kterým vzhledem ke svému věku nemohou rozumět. „Je pro mě těžké smířit se s tím, když děti viděly věci, které nikdy vidět neměly. Třeba intimní situace mezi rodiči. Ony tomu nerozumí, nedokážou to zpracovat a potom se to snaží napodobovat, aniž by chápaly, co vlastně dělají.“

Nejraději přijímá sourozence
Lenka měla v péči děti od čtyřdenních miminek až po dvanáctileté. Přestože by si mnozí mohli myslet, že se přechodní pěstouni starají především o novorozence, ona sama dává přednost starším dětem a sourozencům. „Miminek jsem měla myslím jen pět. Když dítě předám, říkám, že bych raději dvě nebo tři děti, sourozence. Baví mě s nimi jezdit na výlety, tvořit, chodit ven a učit je běžné věci.“ Největší radost jí přináší sledovat, jak si k sobě sourozenci postupně nacházejí cestu. Často totiž žili vedle sebe, ale skutečný vztah si nevytvořili. „Měla jsem dvojčata a oni vůbec nevěděli, že k sobě patří. Každý si hrál sám. Neznali, že by si spolu hráli, vzali se za ruku nebo si pomáhali.“ Právě spojování dětí považuje za jednu z nejhezčích částí své práce. „Baví mě děti spojit k sobě. Aby věděly, že jsou sourozenci, mají si pomáhat a mít se rády. Učit je být jeden pro druhého.“

Každý den se učí úplně běžné věci
V současnosti Lenka pečuje o dva sourozence. Sedmiletou holčičku a čtyřměsíční miminko. Obě děti převzala poté, co předtím žily v azylovém domě a jejich zdravotní stav se zhoršil kvůli nedostatečné péči. O jejich příchodu věděla přibližně týden předem. Přesto se až doma dozvěděla některé zásadní informace. Sedmiletá holčička byla silně zanedbaná a její vývoj odpovídal přibližně tříletému dítěti. „V tomhle případě děti nebyly z našeho kraje a spousta věcí mi byla zatajená. Vůbec jsem nevěděla, že má epilepsii. Nikdo mi také neřekl, jak velké má kvůli zanedbání vývojové zpoždění,“ vzpomíná Lenka. Nemluví, nepoznává některé běžné předměty, počůrává se a potíže má s chůzí a rovnováhou. Každý den proto trénuje věci, které většina dětí zvládá mnohem dříve. „Nosí mi barevné kostky, příbory nebo oblečení, aby se naučila alespoň základy. Učíme se podávat věci a poznávat, co je co.“ Holčička se teprve učí hrát si na písku, házet si míčem nebo jezdit na koloběžce. Potřebuje model se třemi koly, protože sama nedokáže udržet rovnováhu. Problém jí dělalo také oblékání ve stoje. „Když jsme šly poprvé po ulici, během krátké chvíle třikrát zvedla ruce jako malé miminko, že chce nést. Nedokázala říct ani pomoc. Byla zvyklá, že nikam nechodila. Takže se učíme chodit úplně od začátku.“ Právě na podobných situacích Lenka ukazuje, jak hluboké může být zanedbání dítěte. „Některé děti neumějí napustit vodu do skleničky nebo si ji samy vzít. Dostanou ale od rodičů telefon, aby neotravovaly. Neumějí číst, ale moc dobře vědí, kde je ikonka Přeskočit reklamu.“ Ani péče o čtyřměsíční miminko není jednoduchá. Jakmile se začalo cítit lépe, začaly se výrazněji projevovat potíže s přijímáním potravy. „Krmení nám zabere několik hodin denně.“ Vedle každodenního domácího tréninku Lenka s dětmi navštěvuje psychology, fyzioterapeuty, lékaře a další odborníky. „Mnozí si myslí, že je tato práce jen o chování a krmení dětí. Tak to ale rozhodně není. Téměř každé dítě přichází s nějakým problémem. Musíme se mu věnovat, doma s ním cvičit a objíždět odborníky. Je to opravdu hodně náročné a někteří lidé si to nedokážou představit.“

Děti si odnášejí svou knihu života
Součástí péče je také zaznamenávání života dítěte. Každé z nich si z tohoto období odnáší deník nebo knihu života, která zachycuje jeho pokroky, zážitky a důležité okamžiky. „Dřív jsem psala klasické deníky, dnes většinou dělám fotoknihy a dopisuji k nim všechno důležité. Kdy se dítě poprvé usmálo nebo postavilo, jakou se naučilo básničku, co rádo jedlo, kde jsme byli na výletě nebo co se dělo u lékaře.“ Kniha pak odchází společně s dítětem do jeho nové rodiny. „Je to pro budoucí pěstouny, osvojitele nebo biologickou rodinu. Aby věděli, co dítě prožívalo, a nepřišli o část jeho života.“ I tato práce zabere mnoho času. „Lidé si někdy myslí, že je to něco jako na chvíli pohlídat dítě kamarádce. Jenže tak to vůbec není.“

Seznamování s novou rodinou trvá týdny
Pokud dítě odchází k dlouhodobým pěstounům, nepředává se po jediné návštěvě. Celý proces trvá několik týdnů. Budoucí pěstouni se s dítětem postupně seznamují a krok za krokem si společně budují důvěru. „Většímu dítěti neříkáme, že přijedou lidé, kteří si ho chtějí vzít. Řekneme, že přijede návštěva a budeme spolu trávit čas. Dítě do toho přirozeně začleníme.“ Budoucí pěstouni si po prvním setkání mohou nechat čas na rozmyšlenou. Pokud se rozhodnou dítě přijmout, začíná společná cesta. „Nejdřív přijede třeba maminka na dva dny, potom oba společně na víkend. Ubytujeme je u nás doma, i když to není naše povinnost. Mají vlastní pokoj a pomalu se zapojují do běžného života. Koupou dítě, čtou mu pohádku a hrají si s ním. Všechno jde postupně, aby si na sebe zvykli.“ Poslední část seznamování pak probíhá už v jejich vlastním domově. „Poslední dny jsem většinou s nimi u nich. První den jsem nablízku, aby mě dítě vidělo. Potom se postupně stahuji do ústraní. Už tam nejsem pořád, ale kdyby potřebovali pomoc, jsem po ruce.“ Jinak probíhá návrat do biologické rodiny. U větších dětí i miminek, která byla od rodičů delší dobu odloučená, se první setkání odehrávají na neutrální půdě. Samotné předání pak bývá zpravidla rychlejší.

Ne všechny děti se ale mohou vrátit ke svým biologickým rodičům. Ne vždy se najde někdo z příbuzných, kdo by se o ně dokázal postarat. A pokud se nepodaří najít ani dlouhodobé pěstouny, nezbývá jiná možnost než dětský domov. „Dvakrát jsem musela děti předat do dětského domova. Bylo to těžké, protože jsem věděla, že by pro ně bylo mnohem lepší vyrůstat v rodině. Jenže se nenašli příbuzní ani dlouhodobí pěstouni, kteří by je přijali.“

Právě proto Lenka mluví o dlouhodobých pěstounech s obrovským respektem. „Před těmi lidmi opravdu smekám. My jsme pro děti přechodnou zastávkou. Oni jim otevřou svůj domov na dlouhá léta a přijmou je za vlastní. To je něco neskutečného.“ Dodává, že právě dlouhodobých pěstounů je dnes velký nedostatek. „Pokud má někdo doma prázdný pokoj, velké srdce a otevřenou náruč, ať o tom přemýšlí. Každý člověk, který se rozhodne přijmout dítě do své rodiny, může změnit celý jeho život. Čím více bude dlouhodobých pěstounů, tím méně dětí bude muset odcházet do dětských domovů.“

Dnes už ví, že loučení není navždy
První předání Lenka proplakala. Postupně se však naučila loučení přijímat. Pomáhá jí vědomí, že děti odcházejí k lidem, kteří se na ně těší a chtějí jim dát stabilní domov. S většinou rodin zůstává v kontaktu. „Řekla bych, že s pětadevadesáti procenty rodin jsme dodnes přátelé. Jsou mezi nimi dlouhodobí pěstouni, osvojitelé i biologické rodiny. Posílají mi fotky, videa a vysvědčení. Píšou mi, co děti nového umějí. Některé větší děti mi dnes posílají vysvědčení samy.“ Vždy nechává na nové rodině, zda a jak dlouho chce kontakt udržovat. Sama se zpočátku neozývá první. Pokud však přátelství trvá pět nebo šest let, už si může dovolit napsat a zeptat se, jak se všem daří. Některé děti se s ní setkávají také samostatně. Zajdou spolu například do cukrárny. Když Lenka slavila padesátiny, pozvala rodiny, se kterými zůstala v kontaktu. „Nebyla to oslava pro dospělé. Byla to školka. Najednou tam bylo tolik dětí, že se manžel jen díval, kolik se jich sešlo.“ Právě dlouhodobé vztahy jí pomáhají zvládat odchody. „Už to pro mě není tak bolavé jako na začátku. Vím, že se neloučíme navždy.“

Pohlednice, srdíčka a pozvání na narozeniny
Nejvíce ji dnes dojímají chvíle, kdy si na ni děti vzpomenou i po mnoha letech. „Na Den matek dostanu srdíčko se vzkazem pro tetu. Protože vědí, že mám ráda ovečky, namalují mi tam ovečku. Nebo mi řeknou: Teto, tohle je pro tebe. To jsou věci, které mě dojímají.“ Jedno z dětí ji po deseti letech pozvalo na své první kulaté narozeniny. Jiné jí poslalo svou první pohlednici, kterou mělo napsat jako školní úkol. „Mohlo ji poslat mamince nebo babičce, ale poslalo ji tetě pěstounce. To mě dojímá. Že vědí, že jsme stále součástí jejich života.“

Bez rodiny by to nezvládla
Za každým dítětem, které projde domovem Lenky Procházkové, stojí také její vlastní rodina. Manžel, dva synové se svými rodinami a dcera. Právě o nich Lenka mluví s největší hrdostí. „Jsem na svoji rodinu neskutečně pyšná,“ říká dojatě. Nikdo z nich podle ní nikdy nerozlišoval, zda jde o dítě vlastní, nebo o dítě, které u nich našlo domov jen na několik měsíců. Když dítě přijde, všichni ho přijmou mezi sebe. Manžel v noci vstane, ohřeje mléko a pomůže s péčí. Dcera dítě přebalí, nakrmí nebo pohlídá. Synové i jejich rodiny berou každé dítě jako dalšího člena rodiny. „Bez nich bych to nezvládla. Opravdu se ke všem dětem chovají, jako by k nám patřily. Pomáhají mi a podporují mě.“ Stejně přirozeně děti přijímá i širší rodina. Když jedou na návštěvu k prarodičům nebo na rodinnou oslavu, nikdo je nebere jako cizí. Najednou mají babičku, dědu, tety i strýce, kteří je obejmou, koupí jim k narozeninám dárek nebo pro ně o Vánocích připraví balíček stejně jako pro ostatní vnoučata. Nikdo je nerozlišuje podle toho, jestli jsou v rodině několik měsíců nebo od narození. „Pro všechny jsou to zkrátka naše děti,“ říká Lenka. Celý život jejich domácnosti je dětem přizpůsobený. Místo dokonale upraveného obýváku jsou všude hračky, dětská kuchyňka, lékařský stolek, ponk s nářadím, malé židličky a hrací koberec. „Ono není úplně normální přijet k padesátiletým lidem a slyšet tady křik miminka nebo cítit plenky. Taky bych chtěla mít krásný obývák a novou sedačku. Jenže my tady máme hračkárnu. Kuchyňku, doktora, nářadí, koberec, židličky. Máme to tady kvůli dětem, ne kvůli sobě. Když jsou u nás, jsou součástí naší rodiny.“