NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU (mad) – Čtyři roky ve vedení města hodnotí starosta Náměště nad Oslavou Jan Kotačka jako pořádnou jízdu. Za největší úspěch považuje schopnost zastupitelstva domluvit se na důležitých investicích a postupně je uskutečnit. Před městem podle něj ale stojí další velké úkoly – od dopravních staveb přes obnovu sídlišť až po snahu zastavit pokles počtu obyvatel. V rozhovoru mluví také o přesunu základní umělecké školy, o tom, co obnáší práce starosty, i o klimatické změně.

Čtyři roky máte za sebou. Když se za nimi ohlédnete, co považujete za největší úspěch?
Ty čtyři roky byla jízda. Opravdu velká jízda a nečekal jsem, že to bude až taková. Za největší úspěch ale považuji to, že jsme se v zastupitelstvu i radě města dokázali domluvit na základních investičních akcích a postupně je zrealizovat. Myslím si, že zastupitelstvo v tomhle bylo naprosto jednotné. Měli jsme jasný cíl – posunout město dopředu tak, jak nám to umožňoval rozpočet.
Zároveň nezvítězil žádný jeden směr, že budeme investovat hlavně do sportu, komunikací nebo kultury. Zvítězil všeobecný rozvoj. Když se dnes podíváme zpět, najdeme krásné projekty téměř ve všech oblastech, které město řeší.

Vy sám jste dlouhé roky pracoval s dětmi a mládeží. Přenášíte si něco z této zkušenosti do práce starosty?
Myslím si, že ta paralela je veliká. Když pracujete s dětmi a organizujete pro ně programy nebo je vzděláváte, musíte se naučit předávat informace tak, aby byly jasné a srozumitelné. Pravidla hry musí být všem zřejmá. A to se dá úplně stejně přenést mezi dospělé.
Mám naštěstí tu „výhodu“, že si nemyslím, že jsem nejchytřejší na světě. Takže jsem se sám naučil věci zjednodušovat a vysvětlovat si je jednoduše. Vždycky říkám, že když to pochopím já, už to musí pochopit každý. Když se věci pojmenují tak, aby jim všichni rozuměli, jsou srozumitelné. A když jsou srozumitelné, jsou prosaditelné.

Je podle vás pro starostu důležité umět mluvit „lidskou řečí“?
Určitě. Každý, kdo dělá nějakou profesi a dělá ji dobře, rozumí jejímu slangu. Úřední jazyk je také specifický a běžný člověk mu často nerozumí. My ho musíme umět přeložit do češtiny a do lidskosti. O tom to je.

Vy jste před nástupem do funkce starosty působil jako místostarosta po boku Vladimíra Měrky. Bylo těžké po něm převzít pomyslné žezlo?
Samozřejmě to nebylo jednoduché. Vladimír Měrka je velký chlap, který měl svoje jasné slovo a vážnost. Člověk nechtěl jeho práci pokazit, protože udělal spoustu skvělé práce. Na druhou stranu jsem mu několik období dělal místostarostu a hodně jsem se naučil.
Díky tomu, že jsem stál po boku tak významného starosty, jsem měl možnost potkat se se spoustou lidí ve funkcích místostarostů a starostů, se kterými jsem se pak setkával i jako starosta.
Funkce starosty je práce a je to řemeslo. Člověk se ho musí naučit.

Co tím myslíte?
Když se podíváte na některé volební programy, někdy z nich vyplývá, že starostu může dělat každý, a kdo má nejvíc nápadů, bude nejlepší starosta. Pak ale často přijde vystřízlivění. Zjistíte, že spoustu věcí, které jste chtěli udělat, lze uskutečnit jen velmi obtížně nebo k nim vede složitá cesta, kterou neznáte.
Ten, kdo projde komunální politikou od zastupitele přes radního a místostarostu až ke starostovi, má obrovskou výhodu. Do funkce nepadne a není překvapený.

V komunální politice jste už čtyři roky jako starosta. Chcete pokračovat?
Já se tím netajím. Chtěl bych pokračovat v práci starosty města. Ale zároveň vím, že kdyby mi voliči nedali příležitost pokračovat a dostal tu možnost někdo jiný, mrzelo by mě to. Myslím si ale, že tak dva tři večery by mě to mrzelo a pak by přišla obrovská úleva.
Je to krásná práce, ale opravdu náročná. Člověk se s ní budí, usíná a pořád v ní jede. Nemáte samozřejmě pocit, že nemáte volný čas, ale i ve volném čase si často vzpomenete na to, co děláte. Jedete na dovolenou, něco vás trkne a řeknete si: Tohle bych chtěl udělat u nás. Žijete tím pořád. Není to práce, která skončí po osmi hodinách.

Když byste pokračoval, co byste chtěl v Náměšti ještě zvládnout?
Když se podívám zpátky, až sám nevěřím, co všechno se podařilo udělat – nová dětská skupina, školní kuchyně, nové šatny, nafukovací sportovní hala nebo nové byty na zámku. A někdy si říkám, jestli jsme už nevystříleli všechny náboje. To mě opravdu trápí.
Ale když se podívám před sebe, vidím, že rozhodně ne. Čekají nás věci, které budou neuvěřitelně obtížné a možná trochu nevděčné.
Máme velkou příležitost v souvislosti s Dukovany. Musíme zrekonstruovat silnici na zámek, což bude velmi problematické. Musíme tam vybudovat kanalizaci a vodovod. Čeká nás také řada dopravních staveb a chceme začít s postupnou obnovou sídlišť.

Za nejdůležitější úkol ale označujete něco jiného.
Ano. Úplně nejdůležitější je pro mě zastavit pokles počtu obyvatel. To je číslo jedna. Abychom to dokázali, musíme vybudovat infrastrukturu, ale také zajistit místo pro bydlení. Sami to nezvládneme, takže musíme najít partnery.
Jednáme s developerem o možnostech vzniku nového bydlení. Je to velmi slušný developer, kterého zajímají naše potřeby a který je ochotný je do projektu zapracovat. Měly by tady vzniknout i větší byty.

Proč právě větší byty?
Máme hodně bytů, ale většina z nich je malá. Potřebujeme větší byty, protože tady pracují lidé z okolí, například zaměstnanci elektrárny, vojáci, ale i lidé z řady dalších profesí.
Náměšť je krásné místo k životu. Je to sice malé město, ale s plnohodnotnou infrastrukturou a spoustou akcí. Pro rodiny s dětmi je to podle mě ráj. Jenže nemáme kde žít, protože nám chybějí větší byty.
Ideální by byly rodinné domy, ale na ty už ani nemyslím. Nemáme katastr, který by umožňoval jejich výstavbu. Všechno, co dnes není zastavěné, už patří jiným obcím.

Dalším tématem, které budou města stále víc řešit, je klimatická změna. Jak se na ni Náměšť připravuje?
Na rovinu říkám, že ten boj s klimatickou změnou prohráváme. Neumíme udělat nic velkolepého pro to, aby nám bylo v létě příjemně. Neumíme vyvětrat byty, neumíme udržet zelenou trávu, neumíme zajistit čistou vodu v rybnících. Můžeme číst nejrůznější studie a návody, jak se to má dělat, ale prostě to neumíme.
Jediné, co můžeme udělat, je maximum pro zmírnění dopadů, které tady jsou.

Co to konkrétně znamená?
Hodně se tím zabýváme. Vedeme debaty o tom, jak dál pracovat se zelení a jak zalévat stromy, aby vydržely. Udržet je zelené je náročné. Jen zalévání nás už stojí víc než zimní údržba.
Bavíme se o tom s odborníky a měníme některé plány například při rekonstrukcích ulic. Chceme více zachytávat dešťovou vodu a využívat ji k zalévání.
Přemýšlíme také o vodních prvcích. Líbilo by se mi například něco u řeky poblíž Komenského náměstí, kde by se děti mohly v létě po cestě ze školy nebo o přestávce trochu proběhnout ve vodě. Voda by cirkulovala a nebyla by pitná, ale mohla by se využívat třeba i k zalévání části trávníku.
Je to trvalý boj. Musíme nad tím přemýšlet, ale zároveň rozumně. Přírodu prostě nemůžeme znásilnit. Můžeme dělat maximum pro zmírnění situace, ale nevyhrajeme.

Foto HoN:
Martina Dědková Chromá